Až dosud jsem neměla v úmyslu vyprávět vám o Sophiině životě, který s trpkým humorem nazývá “mou nechtěnou zkouškou”.
Právem si může nárokovat osud, který ji nikdy nepřestal konfrontovat se zdravotními překážkami – od doby před jejím narozením až do současnosti.
Nyní je jí 44 let a jen její nejbližší vědí, jak je to těžké.
Stručně řečeno – vše, co je pro většinu z nás přirozené, od ní vyžaduje pevnou vůli a skutečný boj.
Tak to bylo i s jejím prvním postavením na nohy, prvním krokem, prvními pokusy běžet za míčem nebo pro zmrzlinu. Čím více času ubíhalo, tím bylo jasnější, že její tělo bude růst a tuhnout čím dál víc.
Když si její rodiče uvědomili, že se této těžké formy artritidy nezbaví, nakonec se myšlenky na druhé dítě vzdali. Zcela se věnovali Sophii – fyzicky, psychicky, emocionálně i finančně.
Její otec se vzdal své vědecké kariéry a pracoval někdy i dvacet hodin denně, jen aby vydělal peníze, které potřeboval na zajištění své dcery, až tu nebude.
A podařilo se mu koupit dva byty – v jednom rodina bydlela, druhý nesl vysoký nájem. Postavil si také úhlednou vilu ve známém letovisku – za stejným účelem.
Před smrtí dokonce udělal ze Sofie společníka ve firmě svého bratra.
Během té doby vystudovala střední školu jako soukromá studentka. Protože nemohla najít cenově dostupnou cestu na univerzitu, dala se na ni a dokonale zvládla čtyři jazyky.
Začínala s drobnými překlady a skončila u účasti na zahraničních seminářích a školeních, na které ji zvali kolegové a partneři firem, v nichž pracovala. Když si našla cestu, vždy ji doprovázela její matka David.
Sofia je nejtvrdohlavější člověk, kterého znám. Nikdy jsem ji neslyšela stěžovat si, fňukat, kňourat, obviňovat lidi, kteří se prostě dokážou postavit na vlastní nohy a jít dál. Dodržuje spartánský režim – výživa, cvičení, profylaxe, nejrůznější procedury – některé příjemné, jiné bolestivé.
Žehná počítačům a internetu, díky nimž je plnohodnotnou součástí světa. Miluje hudbu a jediné, čeho lituje, je, že nikdy nebude umět hrát na klavír. Její sen stát se lékařkou také zůstane nenaplněn.
Kdyby člověk nevěděl, jak se Davidův život odvíjí, myslel by si, že je to šťastná žena, která se drží stranou a věnuje hodně času sama sobě.
Říká, že je opravdu šťastná a úsměv, se kterým chodí po ulicích, není póza, protože má dceru, kterou zbožňuje a které se věnuje.
Co na tom, že Sophia nevypadá jako ostatní?
David se samozřejmě drží stranou – aby byla užitečná, musí být nejdřív zdravá, a proto dodržuje ještě užitečnější režim než Sophia.
Nic ji nemůže zlomit, protože má své poslání – být po jejím boku. Nikdy nemluví o době, kdy bude následovat svého manžela do posmrtného života.
Sama Sofie se o tom před časem svěřila: “S matkou máme jakousi nevyslovenou dohodu, že nebudeme mluvit o zřejmých věcech. Jednou z nich je, že se můj stav nezlepší, naopak – budu se hůře a hůře pohybovat a budu závislejší.
Druhá je, že život má svou logiku, a podle ní nejspíš máma odejde jako první. Třetí nezpochybnitelný fakt je, že se o mě někdo bude muset postarat…
Vím, že máma a moje sestřenice Rebecca mají dohodu – ona má zdědit všechno naše, ale dokud budu žít, má být po mém boku. O jejich plánech jsem se dozvěděla zcela náhodou, opět mi pomohl počítač. Nepředstírám, že to vím před nimi.
Protože kdyby se to rozkřiklo, musel bych jim říct pravdu, a to by si nenechali líbit, hlavně moje matka.
Rozhodla jsem se – budu žít, dokud bude žít máma. Když odejde ona, odejdu i já. Je tolik způsobů, jak odejít důstojně.” “To je pravda.
