Prozřetelnost někdy dělá věci, které bychom nikdy nepovažovali za možné – reaguje přesně a nemilosrdně v pravý čas.
Ale jak jinak by mohl svět existovat – dávno by se zhroutil, kdyby nebylo spravedlnosti prozřetelnosti…..
Nemyslete si, že jsem věřící a pevně věřící. Nevěřím ani na pověry a pověrčivost. Myslím si, že v tomto životě jde skutečně o to, abyste dostali to, co si zasloužíte.
Jinými slovy: žijete takový život, jaký jste si sami vytvořili. I když si nemůžete vybrat, kde a kdy se narodíte a jaká bude vaše rodina….. rozhodně můžete mnohé změnit.
A nesmiřujte se s věcmi, které vám nevyhovují. Protože pokud se s nimi smíříte, budou navždy vaše, zasloužili jste si je tak. Ale takhle teď přemýšlím já.
Před lety jsem neměla sílu mnoho věcí ve svém životě změnit. Měla jsem své strachy a zvyky. A tak jsem prostě žila s mužem, který tvrdil, že mě miluje. Ale ve skutečnosti chtěl, abych všechno dělala tak, jak on chce, a když jsem to nedělala – vyhrožoval mi, dokonce mě bil. A dělal, co chtěl. Přicházel domů, kdy chtěl, někdy byl pryč několik týdnů, jindy pár dní.
Objevil se, nakoupil dětem nějaké věci – někdy boty a oblečení, někdy jídlo a léky, a zase zmizel. Ani jsem nevěděla, co dělá, kam jde. Někdy zavolal a někdy se neozval celé dny.
Ale to, že tam nebyl, nebyl problém, jen jsem nikdy nevěděla, na co se můžu spolehnout – jestli mi doma s něčím pomůže, jestli zůstane, aby se postaral o jedno dítě, zatímco já budu muset jet s druhým do nemocnice, jestli vyzvedne děti ze školy, jak slíbil, nebo jestli se budu muset ještě vymlouvat v práci, odcházet dřív, spěchat, zlobit se a pak ještě pracovat po hodinách…..
Ale stejně jsem neměla sílu to změnit. a dodnes nevím proč. Možná to bylo proto, že děti byly malé a já byla nejistá. Kdo ví. Ale v době, kdy jsem uvěřila, že všechno v mém životě má smysl a cíl, jsem byla na pokraji vyčerpání a dny ubíhaly jeden za druhým.
A bylo to horší a horší!
Cítila jsem, že nejsem milována – a na tom se nic nezmění. Roky plynuly, obviňovala jsem se ze své nerozhodnosti a mnoha dalších věcí – myslela jsem si, že to tak zůstane.
Nemohla jsem změnit práci, protože v téhle si mě vážili, věděli, že svědomitě dodržím všechny termíny, i kdybych musela kvůli dětem chybět.
Ale nebyla to práce, o které jsem snila, nebyla to práce, kde bych měla pocit, že rostu, nebyla ani dobře placená.
Ale na novou práci jsem se neodvažovala pomýšlet, protože jsem nevěděla, jak bych to zvládla, a také jsem nemohla riskovat, že zůstanu bez práce.
A pak přišlo neštěstí…
Můj manžel jel na služební cestu na služební cestu, ale usnul za volantem a měl nehodu. Nevědělo se, zda přežije. Přežil. Ale už nikdy nebude moci chodit. Zní to hrozně. A bylo to strašné. Byl to člověk, který těžko vydržel sedět na jednom místě, který si nade vše cenil své nezávislosti. Měl rád, když se mu ostatní přizpůsobovali, když na něm byli závislí. A teď… Teď jsem se já, ne z vlastní vůle , stal pánem v tomto domě.
Pánem svých dnů – všechno teď záviselo na mně, a ne na mém manželovi jako dřív. Ano – byla to škoda, že se to stalo, ale časem do sebe všechno začalo zapadat. Můj život se začal měnit – vlastně jsem se začala měnit já. Konečně jsem našla motivaci udělat ve svém životě potřebné změny, kterých jsem předtím nebyla schopná.
Změnil jsem svůj byt. Něco, co jsem chtěla udělat už léta, ale můj manžel mě k tomu nechtěl pustit ke slovu. Změnila jsem ho, protože byl pro vozíčkáře nepohodlný a nebylo možné ho nijak upravit. Našla jsem si novou práci – nejen lépe placenou, ale i perspektivnější. Vlastně jsem si ji vytvořila sama.
Před nehodou vedl můj manžel soukromou firmu. Nechtěla jsem v tom pokračovat, ale když jsem se na to dívala zpětně, říkala jsem si – máš možnost udělat změnu a konečně se věnovat tomu, co tě baví.
Stala jsem se velmi bohatou – ne. Stal jsem se dostatečně nezávislým a mnohem šťastnějším. Těžila jsem z manželova neštěstí, řeknu – ano, ale bylo to skvělé a on mi to nemohl vyčítat.
Jedinou mou chybou bylo, že jsem přišla pozdě. To, že jsem nešla za svými touhami dřív, to, že jsem za své štěstí nebojovala dřív, to, že jsem nechala strachy a zvyky, aby mi pohltily dny klidu a spokojenosti.
Už jsem se necítila ohrožená, už jsem nebyla poražená, už jsem nežila v neustálé nejistotě.
Prakticky sama jsem změnila celý svůj život a životy svých dětí, abychom šli za svými sny. Nejenže jsem byla ochotnější pracovat a vydělávat více peněz, ale měla jsem také čas věnovat se svým snům a koníčkům, jako je sport a tanec – což mi manžel před nehodou nedovolil. Mohla jsem se setkávat s přáteli, plánovat si předem výlety a dovolené a především sledovat, jak mé děti vyrůstají s radostí a klidem.
Tolik o prozřetelnosti a zásahu do mého života.
