Už sedm let žiji s úžasným mužem – milým, vstřícným, skvěle se stará o naše děti… Někdy se však cítím strašně osamělá, protože mi nikdy neřekl o své lásce ke mně, nikdy neudělal první krok v posteli.
Netrpím zbytečnými iluzemi a nikdy jsem nesnila o dokonalém muži, ale přesto jsem chtěla mít vedle sebe muže, který mě umí překvapit, naplnit štěstím, abychom byli zajedno.
Vyrůstala jsem ve velmi semknuté rodině.
Moji rodiče i prarodiče byli milující se páry, které vždy chtěly totéž a celé ty roky spolu radostně prožívaly své city. Totéž jsem si přála i já. Ale po dvou letech manželství jsem si uvědomila, že v našem vztahu není něco v pořádku. Snažila jsem se s ním mluvit, ale bylo pro něj tak obtížné svěřit se s tím, co si myslí a cítí, že mi připadal naprosto lhostejný.
Před několika měsíci jsem při dalším pokusu o rozhovor nevydržela a rozbrečela se a on nebyl schopen ani odpovědět, obejmout mě, říct něco hezkého. Myslím, že v jeho chování je něco ze stylu jeho otce, který mi připadá necitlivý.
Můj manžel se vždycky chová rezervovaně, jako by se bál udělat chybu nebo ukázat své chyby.
Velmi mě to znepokojilo a naléhala jsem na něj, aby se poradil s odborníkem.
Byla nám nabídnuta terapie, která neměla žádný účinek. Čas od času přizná, že je takový od přírody a že by se měl víc snažit, ale ve skutečnosti se nezmění.
Za osm let mě pozval na rande jen jednou, v obou případech do restaurace! Teď už je mi jasné, že to tak zůstane.
Při pohledu zvenčí se zdá, že je všechno dokonalé. Kamarádky mi dokonce závidí manžela, který mi tolik pomáhá s dětmi a domácností.
Propadám se do extrémů.
Někdy si říkám, že takový život nevydržím, jindy si uvědomuji, že mám i tak obrovské štěstí.
