Narodil jsem se a vyrostl v Brně – městě, kde si člověk musí vše vydřít, kde není prostor pro slabost a kde se nikdo neohlíží zpět. Tady nic nedostanete zadarmo. Každý úspěch je vykoupen tvrdou prací, obětováním spánku, volného času i zdraví. Všechno, co mám dnes, jsem získal vlastním úsilím. S manželkou jsme roky dřeli, abychom si mohli dovolit bydlení, stabilní život a jistotu, že nebudeme muset prosit nikoho o pomoc. Nikdo nám nepomáhal. Nikdo nám neusnadnil cestu.
Moji rodiče strávili celý svůj život v malé vesnici na Vysočině. Klidné, nenápadné místo, kde lidé berou život tak, jak přichází, bez ambicí, bez snahy něco změnit. Nikdy nemysleli na budoucnost, nikdy se nezajímali o to, co se s nimi stane, až zestárnou. A teď, když je stáří dohnalo, si najednou vzpomněli, že mají syna.
Teď mi volají, prosí mě, žadoní, abych je vzal k sobě, abych jim dal střechu nad hlavou, postaral se o ně, zajistil jim pohodlné stáří. Vždycky snili o životě ve větším městě, o procházkách centrem, o kavárnách, o ruchu ulic. Ale nikdy pro to nic neudělali. A teď, když už je pozdě, čekají, že já splním jejich sny.
Už měsíce se s nimi točíme v jednom kruhu. Oni věří, že jako syn mám povinnost se o ně postarat, dát jim domov, zajistit jim péči. Jako bych jim něco dlužil. Ale co přesně? Kde byli, když jsem já je nejvíc potřeboval?
Pamatuji si přesně svá studia. Byl jsem mladý, sám v cizím městě, s minimálními penězi na přežití. Žil jsem ze stipendia, pracoval v noci, abych si mohl zaplatit nájem a něco k jídlu. Byly dny, kdy jsem neměl ani na chleba. A moji rodiče? Oni to věděli. Věděli, jak těžké to mám. A co udělali? Nic. Žádná pomoc, žádná podpora, ani jediný telefonát s otázkou: „Jak to zvládáš?“
A teď, po všech těch letech, najednou očekávají, že se o ně postarám? Že jim nabídnu pohodlí, o které se oni nikdy nesnažili? Že jen proto, že mě přivedli na svět, mají právo na můj úspěch? Co pro mě kdy udělali, aby si to zasloužili?
A jako by to nestačilo, nikdy nepřijali mou ženu. Od prvního dne jí dávali najevo, že ji nemají rádi. Kritizovali ji, uráželi, říkali mi, že není „ta pravá“. Nikdy se nesnažili ji pochopit, nikdy ji neuznali jako součást rodiny. Dokonce i naše děti – jejich vlastní vnoučata – pro ně nikdy nebyly důležité. A teď si myslí, že budou součástí našeho domova? Že jim otevřu dveře do života, který jsme si vybudovali bez nich? To se nikdy nestane.
Kdybych je vzal k sobě, stal bych se jejich opatrovníkem. Jejich starosti by se staly mými starostmi. Musel bych se o ně starat, zajišťovat jim lékaře, řešit jejich potřeby, přizpůsobit svůj denní režim jejich pohodlí. Ale já už mám své vlastní povinnosti. Pracuji, živím rodinu, vychovávám děti. Kde mám najít čas a energii na dva lidi, kteří mi celý život jen opakovali, že „každý se musí postarat sám o sebe“? Kdy budu žít svůj život?
Někdo řekne, že jsem sobecký, že bych měl být rodičům vděčný za život. Ale já jsem je nikdy nežádal, aby mě přivedli na svět. To bylo jejich rozhodnutí, ne moje. Kdyby byli zodpovědní, kdyby si plánovali budoucnost, nebyli by teď v takové situaci. Ale neudělali to. Celý život se rozhodovali bez rozmyslu a teď čekají, že já za ně zaplatím cenu. Ale já to neudělám.
Moje žena mě plně podporuje. Zažila to samé. Její rodiče ji v osmnácti letech vyhodili z domu a řekli jí, že se musí postarat sama o sebe. Pracovala, bojovala, budovala si život krok za krokem. A teď, když má stabilitu, si na ni její rodiče najednou vzpomněli – ale jen proto, že jim může pomoci.
Ale my nejsme hloupí. Nedovolíme, aby nás někdo využíval. Neobětujeme naše štěstí pro lidi, kteří si na nás vzpomněli jen ve chvíli, kdy něco potřebují. Tak svět nefunguje. Kdo nikdy nic nedal, nemůže čekat, že něco dostane zpět.
