Klidně prostři na stůl
– Eliško, uvidíme se za tři dny! A nezapomeň udělat svůj vyhlášený masový koláč. Ten je tak výýýborný… – vesele cvrkotala do telefonu tchyně Marie.
Eliška na ten telefonát odpověděla, ale sranda jí očividně nebyla. Jakmile hovor skončila, těžce dosedla na židli. Blížily se Velikonoce a příbuzní ze strany jejího muže Vítka měli přijet k nim.
– Máte tak prostorný byt, místa tam bude dost pro všechny. My jsme se dřív mačkali v našich malých pokojích. Tady se můžeme pěkně roztáhnout a potkat celá rodina – oznámila tchyně před dvěma lety.
Eliška pomalu začínala nenávidět svůj velký třípokojový byt, na který budou ještě dlouho splácet hypotéku. Kvůli bytu k nim přijížděla celá tlupa příbuzných, kteří dělali nepořádek a rušili klid.
Do kuchyně vstoupil Vítek a políbil ji na temeno.
– Řešili jste vše s mámou? – zeptal se.
– Ano, opět se bude slavit u nás. Vítku, – zaprosila, – nemohl bys promluvit s mámou?
Vítek se zamračil.
– Eliško, to už jsme probírali. Máma tě má moc ráda, obdivuje tvé vaření! Jak bych jí mohl říct, aby nejezdila? Je už v důchodu, přece ji nenecháš vařit pro všechny. Vychovala čtyři děti, zaslouží si odpočinek.
Eliška se vždy nechala mužem obměkčit. Ale každou chvíli si říkala: „A kdo se postará o mě? Proč musím o svátcích obsluhovat a krmit celou chasu?“
Stěžovat si bylo marné, nechtěla se s mužem hádat a ničit rodinné štěstí. Takže další den šla nakoupit suroviny a večer před Velikonocemi se vrhla na vaření. Do noci stála u plotny a vařila pro více než deset lidí, kteří měli přijít.
– Proč jen já dřu? Nikdo nemůže přijít pomoct? Ani manželkám bratrů se to nehodí? – ptala se manžela při míchání těsta.
Vítek byl ohromený.
– Víš, že bratři neumí vařit, ani já ne. A švagrové… jedny mají děti, druhé práci. Nemůžu je prostě vytáhnout.
– A mě můžeš? Já taky pracuju a doma mi to na únavě neubírá, Vítku.
– Nezlob se, – objal ji kolem pasu, – všechno bude v pořádku. Sejdeme se všichni, oslavíme Velikonoce a každý bude chválit tvé jídlo. A tobě se zvedne nálada.
Eliška opět ustoupila. Když v noci padla do postele, únavou nemohla zamhouřit oka. Byla vyčerpaná. Zdálo se jí, že po takovém dni by měla usnout okamžitě. Ale sen nešel. Analyzovala a přemýšlela.
„Proč mi záleží na pochvale? Taky bych chtěla přijít na hotové, bez ztráty času, peněz a energie.“
Ráno, když konečně usnula, ji probudilo zvonění telefonu. Tchyně chtěla jako první popřát rodině svého nejstaršího syna. Marie poté oznámila:
– Za hodinu budeme u tebe. Včera jsem to dětem už řekla, prostři stůl, – oznamovala vesele.
Eliška zůstala v posteli jako přikovaná. Neměla sílu začít den. Představovala si, jak prostírá stůl, běhá po kuchyni s talíři a pak vše uklízí.
– Nechci, – zasténala do polštáře.
– Eliško, proč jsi ještě v posteli? Mamka a hosté brzy přijedou! – Vítek stál ve dveřích a nesouhlasně na ni pohlížel.
– Už jdu, – odvětila neochotně a posadila se. “Dokážeš to, jsi silná,” šeptala sama sobě a vlekla se do koupelny.
Povzbuzovala se jak mohla. Včas vše připravila a ohřála.
… U stolu byl hluk. Rodina sdílela dojmy i plány, vyprávěli příběhy. Vedle Elišky seděla tchyně, neúnavně ji chválila:
– Jak skvěle Eliška vaří! Vše se ti tak povedlo, dcero. Sama bych takový stůl nikdy nezvládla, – usmívala se široce, tiskla její ruku a s uznáním ji sledovala.
Eliška nerada přijímala pochvalu, často od stolu odbíhala. Vycházela na balkón, aby unikla ruchu a dotazům na děti. S Vítkem chtěli nechat vše dozrát. Ale příbuzní to nezajímalo.
– Eliško! – ozval se hlas tchyně, – je čas na dezert. Kde jsi?
Otevřely se dveře na balkón a Marie vstoupila.
– Ty kouříš? – zeptala se ohromeně.
– Cože? Samozřejmě že ne! – cukla sebou Eliška. – Jen jsem přišla na čerstvý vzduch. Je dusno v bytě.
– Ano, děti jsou uvnitř, okna neotevřeš. Už jsem si myslela, že si zapaluješ… Podívej, ani na to nepomýšlej, musíš mi ještě dát vnoučata! – žertovně ji pokáral prstem.
Eliška se nuceně usmála. Marie to nepostřehla.
– Pojď, musíme uklidit stůl a podat dezert.
– Už jdu…
Když vešli do obýváku, Marie zasedla na své místo. Eliška zůstala sama. Sesbírala špinavé talíře, odnesla je do kuchyně, pak podávala dezert a pokládala nové nádobí. Sama vše.
– Tvůj dort je nejchutnější na světě, – opět ji pochválila Marie.
Eliška se spěšně vydala do kuchyně. Myla nádobí, aby se zabavila. Litovala, že ještě nemá myčku, ale vždy to odkládali.
Po dvou hodinách se hosté začali chystat k odchodu.
– Vítku, odvezeš mě domů? – zeptala se Marie.
– Samozřejmě, mami, jen si vezmu klíče.
Když Eliška zůstala sama, klesla na pohovku. Byt byl v chaosu, množství hostů se postaralo o nepořádek. Včerejší úklid byl zapomenut.
– Musím vstát a dodělat vše, – řekla si. – Když to nechám, budu na sebe zítra víc naštvaná. Eh…
S povzdechem se zvedla. Začala sbírat špinavé nádobí, ubrus, pytle s prádlem. Nejprve umyla nádobí, pak zbytky jídla uložila do krabiček. Přes všechny pokoje projela vysavačem, pak vytřela.
– Zasloužím si za to něco dobrého…
Napustila vanu, přidala oblíbenou vonnou kouli, zapnula hudbu. Horká voda uvolnila její unavené svaly. Poprvé po několika hodinách vzala do ruky telefon. Čekala zpráva od manžela:
„Máma navrhla zůstat. Budu doma zítra.“
– To mě nepřekvapuje. Jako vždy…
Vítek věděl, že Eliška bude uklízet právě dnes. Ale souhlasil zůstat u matky, místo aby pomohl jí.
– Jak se chovají oni ke mně, tak já k nim, už dost! – rozhodla se.
Celý měsíc uběhl, blížil se další svátek. Telefonát od Marie nebyl překvapením:
– Eliško, připrav prostření! Přijedeme v pátek slavit narozeniny Vítkova mladšího bratra.
– Jasně, stůl stojí na svém místě. Jen někdo jiný bude vařit. Mám spoustu práce, musím do kanceláře. Nevím, kdy skončím, – povzdechla si na oko smutně. – Ani nevím, jestli se stihnu zúčastnit oslavy…
– Co? Jak to?..
– Práce, co se dá dělat.
– Tak dobře, něco vymyslím. Škoda… – povzdechla Marie.
– Na shledanou, – Eliška zavěsila a usmála se.
Oslavný večer strávila u kamarádky. Ráno Vítka donutila vše uklidit, přece jen byl svátek jeho bratra.
Když se blížil Mariin narozeninový jubileum, Eliška si vzala volno a odjela k rodičům do vedlejšího města. Dárek předala předem a jen podotkla:
– Ale kde budeme slavit?
– Vítek vás pustí, ale já nebudu doma.
– A vaření?
– Můžete něco objednat nebo ostatní švagrové pomohou. To zvládnete!
Další oslavy Eliška byla doma, ale stůl obsahoval jen masové pohoštění a koupený dort. Vždy opakovala:
– Měla jsem moc práce a žádný čas na vaření. Jestli chcete, objednejte si něco.
Ale nikdo nechtěl otvírat peněženku a utrácet. Na Nový rok už příbuzní pochopili, že zneužívat Elišku nelze. Jejich chuť slavit pohasla.
Tento Nový rok Eliška a Vítek slavili spolu, což jí zcela vyhovovalo. Její plán vyšel. Když zvedla sklenku šampaňského, pomyslela si, že si to zaslouží.
