– Přijela jsi? A kdo tě sem vůbec zval? Raději bys pomohla penězi, – suše pronesla teta Marie.
Eliška se zamračila kvůli otravému zvonění, které ji přinutilo se probudit.
Překvapeně se podívala na displej telefonu – volala sestřenice, s níž nemluvila více než dva roky.
– Spíš? Přála bych si mít to štěstí, já nemohu oka zamhouřit. Už jsem vyplakala všechny slzy…
– Je noc, samozřejmě že spím, – podívala se Eliška na budík, který ukazoval půl druhé ráno.
– Pokud klidně spíš, znamená to, že ještě o ničem nevíš? – pokračovala tajemně její sestřenice.
– Žaneto, řekni mi, o co jde, – zívla do telefonu Eliška. – Musím brzy vstávat.
– Na spaní máš čas dost. Máme v rodině smutek! – připomněla s výčitkou sestřenice, jako by za to Eliška mohla.
– Co se stalo? – zeptala se zděšeně Eliška, když se obávala, že se něco přihodilo její matce.
– Strýc Tomáš dnes zemřel, – zanaříkala Žaneta. – Náhle a nečekaně. Pro tetičku Marii je to veliké překvapení. Nemáme peníze. Musíme se složit na pomoc. Zítra jedeme s bratrem na vesnici. Pojedeš s námi?
– Ne, nemohu. Přijedu jen na pohřeb.
– Tak mi pošli peníze, my je zítra předáme tetě, – znovu připomněla Žaneta pomoc s penězi. – Pět tisíc.
Eliška ihned poslala přes telefon potřebnou částku sestřenici a znovu si lehla.
Zpráva ji nijak zvlášť nezasáhla, protože už dlouho s otcovou rodinou neudržovala kontakt.
Po jeho smrti přestali mluvit s Eliščinou rodinou a prohlásili, že pro ně už nejsou příbuzní.
Eliška se rozhodla, že by bylo nevhodné zůstat stranou, a tak se rozhodla pomoci.
Po převodu peněz jí nikdo nevolal. Žaneta na ni zapomněla.
Eliška se několikrát pokoušela dovolat, aby zjistila datum pohřbu, ale sestřenice telefon nezvedala.
S velkým úsilím se jí podařilo informace zjistit od společných známých a odjela na rozloučení.
Teta Marie ji přivítala s kyselým výrazem, vypadalo to, že ji její příchod více rozladil než smrt manžela.
– Přijela jsi… Kdo tě zval?! Raději bys pomohla korunami, – procedila pohrdlivě žena.
– Poslala jsem vám pět tisíc, – ohradila se Eliška.
– Zvláštní, ke mně nic nedorazilo, – nedůvěřivě procedila teta Marie.
– Posílala jsem to s Žanetou…
– Prosím tě, vždyť lžeš! – žena složila ruce na břicho. – Od nich s Martinem mi dali dohromady jen deset tisíc. Po pěti od každého. Tvoje jméno na seznamu nebylo.
– Nic nechápu, – Eliška se rozhlédla kolem, hledajíc sestřenici.
Ale jako naschvál se Žaneta někam vytratila. Eliška ji nakonec našla u plotu venku.
– Žaneto, tys nedala tetě Marii ode mě peníze? Kde jsou? – požadovala vysvětlení Eliška.
– Dala jsem, – neochotně odpověděla sestřenice.
– Teta říkala, že peníze jsou jen od tebe a Martina…
– Plete něco, – odpověděla Žaneta nezaujatě.
– Dala jsi deset tisíc?
– Ano.
– To je za dva, ne za tři!
– Ale prosím tě! Benzín taky někdo musí zaplatit, – Žaneta protočila oči a zkřivila obličej.
– Pět tisíc? Jet je to jen dvě stě kilometrů. A proč bych měla platit vaše cesty? – zasypala ji otázkami Eliška.
– Copak chceš, abych ti ty peníze vrátila, nebo co? – posměšně se zeptala sestřenice.
– Ano, chci!
– Teď teď ne, později pošlu, – otočila se Žaneta a s hrdě zvednutou hlavou odkráčela pryč.
Eliška po tom všem ztratila chuť zůstat v cizím domě, protože reakce tety a čin sestřenice ji přinutili litovat, že se rozhodla pomoci.
Potají si zavolala taxík a odjela. O týden později jí s pláčem zavolala matka.
– Dceruško, je pravda, že jsi napřed dala peníze na pohřeb Tomáše a pak jsi je stáhla zpátky? – ptala se žena téměř se slzami.
– Dala jsem, ale nic jsem nebrala zpět.
– Teta Marie chodí po vesnici a každému říká, že jsi ty peníze vzala zpátky. Naštvala se, že tě nepřivítala s otevřenou náručí, – smutně řekla matka. – Je mi trapně chodit po vesnici, všichni se po mně dívají.
– Mami, tak to nebylo! – Eliška byla pobouřena drby, které rozšířili příbuzní.
Okamžitě matce vyprávěla, co se skutečně stalo u tety Marie.
– Žaneta mi peníze nikdy nevrátila, – zakončila Eliška svůj příběh.
– To ona vzala peníze od tety Marie a pak tvrdila, že jsi to ty, kdo je chtěl zpět! Ta je ale drzá! Aby jim zůstaly v krku! – rozčílila se matka.
Když to Eliška zjistila, nejdřív chtěla Žanetě zavolat, ale pak si řekla, že jí za to nestojí a přestala s ní komunikovat.
Ale po pár měsících se sestřenice nečekaně sama ozvala.
– Rozhodli jsme se postavit památník strýci Tomášovi. Od tebe sedm tisíc, – oznámila Žaneta obchodním tónem.
– Ne, už nedám ani korunu!
– Taky se hezky chováš k příbuzným, – povzdychla si Žaneta do telefonu. – To jsem nečekala, nečekala vůbec.
– Já jsem taky nečekala, že ze mně uděláte hlupačku a pak ještě roznášíte pomluvy.
– O čem to vlastně mluvíš?
– Vzala jsi peníze od tety Marie?
– Ne!
– Lžeš!
– No vzala jsem, a co na tom? – vyprovokovala Žaneta. – Stejně se o rodinu moc nestaráš.
– Možná proto, že si na mě vzpomenou jen v tragických situacích?
– Na co pak rodina? Takže, dáš ty peníze nebo ne?
– Ne. Ty, které jsi vzala tetě Marii a nevrátila mi, sis nechala, ale všechno to tak zaonačila, že to vypadalo, že si je vracím já. Po tom všem si myslíš, že budu s tebou mít něco společného? A navíc, po smrti mého otce jste řekli, že už nejsme rodina, tak s matkou vám nic nedlužím! – vyjádřila se Eliška a bez toho, aby chtěla dál slyšet sestřenici, zablokovala její číslo.
