Když jsem dostal dědictví, ztratil jsem milovanou osobu, ale potkal jsem mnohem víc – novou lásku, kterou bych jinak nepotkal.
Je mi 36 let. Jsem šťastně vdaná a mám jedno dítě. To je světlá část mého života. Ta druhá je mnohem temnější a nepříjemnější.
Setkala jsem se s tolika lží a pokrytectvím, a to od lidí, kteří mi byli nejblíže. Hodně jsem ztratil, ale ještě víc jsem získal. Ztráty nelituji, užívám si štěstí a do budoucna hledím s optimismem.
Dva bratři a sestra
Jsou to moje matka a dva strýcové. Mám sestru, která je o 12 let starší než já. Neměly jsme toho moc společného. Když jsem si hrála s panenkami, ona už chodila s kluky.
Bydlely jsme v malém městě. Jméno jsme dostali po mém mladším strýci, ke kterému měla moje matka velmi blízko; vyrůstali spolu, zatímco prarodiče pracovali. Vzpomínám si, jak mě překvapoval drobnými dárky pokaždé, když nás navštívil. Vyprávěl mi veselé historky.
Jednoho dne však strýc zmizel.
Máma s tátou mi řekli, že odjel do Ameriky.
O mnoho let později, když už to nebylo nebezpečné, nám začal psát. Já už jsem byla dospělá a moje sestra měla manžela a dvě děti.
Dokončila jsem školu a dostala se na dvě univerzity, jednu v Poznani a druhou v Krakově. Maminka s tatínkem mě přesvědčili, abych zůstala na univerzitě v Poznani, abych jim byla blíž.
Ale moje sestra bydlela daleko od nás a vůbec nás nenavštěvovala, odřízla se ode mě – nezvala mě k sobě domů. Podporovali mě jen máma a táta.
Nejdřív jsem bydlel ve Studentském městě, ale pak jsme se spolu se dvěma spolužáky rozhodli bydlet v nájemním bytě. Zároveň se máma s tátou rozhodli přestěhovat na venkov.
Prodali byt a všechny peníze, které měli, vložili do rekonstrukce domu po prarodičích. Začali pěstovat zeleninu, zasadili ovocné stromy, chovali slepice, dvě kozy, pras….
Pak si na nás sestra najednou vzpomněla a začala k rodině často jezdit, prý aby, se na ně podívala, ale hlavně – aby dostala zeleninu a ovoce, které rodiče vypěstovali. Také jsem dostávala balíčky, ale požádala jsem je, aby mě neobtěžovaly, když je to příliš nepohodlné.
Bitva o vesnici
Maminka náhle zemřela. Na jejím pohřbu se sešla celá rodina. V zármutku jsme byli jednotní, i když jsme spolu nebyli v kontaktu. O rok později jsme se sešli znovu, abychom pohřbili tátu – zemřel ze žalu po mámě. O několik měsíců později začala velká bitva o venkovské sídlo. Můj strýc si dělal nárok na svůj podíl.
Moje sestra ho chtěla mít celý pro sebe, protože se jejím sourozencům hodil na víkendovou dovolenou. Já nemusím dělat nic, nemusím se toho všeho účastnit a zároveň budu stále dědicem.
Zarmoutilo mě, když mi sestra oznámila, že si nechá dům, strýci dá auto a nějaké peníze, a řekla mi, že maminku budu mít navždy v paměti, když si na ni nechám pár vzpomínek, a že tím dělení majetku končí.
Velké dědictví
Vystudoval jsem vysokou školu, nastoupil do prvního zaměstnání. měl jsem neobyčejné nápady a sny. Ale najednou jsem byl vtažen do další dědické bitvy. Můj strýc z Ameriky se oženil, ale jeho žena brzy zemřela. Podruhé se už neoženil. Milionářem se nestal, ale podařilo se mu nashromáždit slušný majetek.
V zaslané závěti bylo podrobně uvedeno, kolik kdo z nás má. Můj strýc jako starší barat dostal slušnou částku, ze které mohl žít a už nikdy nepracovat. Pro mé bratrance a jejich rodinné příslušníky to bylo o něco méně.
Já, jeho milovaná a kmotřenka, jsem dostala nejvíc. Místo abych byla šťastná, měla jsem strašný strach. Ze všech stran se na mě vrhali krvežíznivci, chtěli mě roztrhat. A moje sestra procházející kolem mě syčela: „Děvko!
Hádka o peníze
Od začátku bylo jasné, že případ nebude tak jednoduchý, jak se zdálo. Všichni příbuzní vyhrožovali, že podají stížnost k soudu. Strýc proti mně a sestře, protože nejsme o nic víc příbuzní než on. Moje sestra proti strýci, protože když dostal podíl jako bratr, měla moje matka (ačkoli zemřela) nárok na stejný podíl, který zdědil strýc. Moji bratranci a sestřenice – proti nám oběma, protože z maminčina domu nedostali nic, ale měli. A všichni dohromady – proti mně, protože se jim zdálo, že rozdělení není spravedlivé.
Bylo to hrozné. Pořád mi volali, vyhrožovali mi, dokonce volali mým šéfům….. Najali si dobré právníky, aby našli kličky, které by jim pomohly bojovat proti mému podílu.
Naléhavě jsem potřebovala dobrého právníka.
Vešel jsem do první kanceláře, kterou jsem potkal, a s lítostí jsem vylíčil celý svůj příběh. Právník byl příjemný mladý muž, pozorně mě vyslechl a utěšoval mě, že to určitě zvládneme.
Šťastné závěry
Začala série soudních jednání, která skončila o rok později.
Právník dodržel slovo, všechna obvinění byla stažena a závěť zůstala nezměněna. Příbuzní, ti mají stále jakousi zášť, že nebylo vše projednáno a sestra se mnou nechce mít žádný kontakt. Tím to skončilo.
Ale můj vztah s právníkem se ubíral jiným směrem. Sblížili jsme se, vzplanula mezi námi láska. Ne kvůli zděděnému dědictví. Byl bohatší než já – zdědil advokátní kancelář po svém dědečkovi a otci. Byl to opravdu dobrý právník.
Teď jsme rodina, máme jedno dítě a já jsem velmi šťastná.
