Příběh se odehrál před dávnými časy. Hlavní hrdinka, která mi jej vyprávěla, je nyní babičkou pečující o dvě rozkošné vnučky. Je to rozumná žena, avšak přísahá, že každé slovo je pravdivé…
Dívka běžela temným parkem, před ní se již třpytila hladina rybníka a nad ním visel úplněk. Zavřela oči a bez rozmýšlení skočila z příkrého břehu do vody. Tekutina byla příjemně teplá, kolébala ji jako v náručí. Silné paže ji náhle vytáhly ven a zatřásly s ní: “Co to vyvádíš, uličníku jeden?! Pobláznila ses?! Kde máš rodiče?”
Eliška si odplivovala vodu a snažila se otevřít oči, ale mokré vlasy jí překážely. “Prosím, netřeste se mnou,” zašeptala roztřeseným hlasem.
Někdo ji posadil na trávu, přehodil jí přes ramena teplý šátěk a jemně jí odhrnul vlasy z obličeje. Když dívka konečně rozviděla, spatřila drobného dědečka s dlouhým vousem, v němž se pnuly stulíky a orobincové stvoly. “Kdo jste?” vydechla.
“Jsem místní Vodník. Co zíráš? Nevěříš? Doba se mění, když už ani děti neznají pohádky. Proč jsi chtěla skoncovat se životem?”
Dívka se opět rozplakala. “Maminka mě nemá ráda. Dřív ano, ale když odešel táta, všechno se změnilo. Jen křičí a nadává. Dnes mě uhodila.”
Nadpřirozená bytost pohladila dítě po hlavě a těžce povzdechla: “Mě taky nikdo nemiluje. Kluk ze sousedního domu mi nadává a tahá za vousy. Správkyně domu po mně máchá koštětem.”
Vodník se trpce usmál: “Ach, ty ubohé kuře. Pomůžu, jak dovedu. Na, měj tuto mušli – takovou u nás nenajdeš, je z dalekého moře. Až tě zase někdo zraní, přilož si ji k uchu.” Lastura příjemně hřála a v jejím středu tančilo zlatavé světýlko.
“Jen měj na paměti: Až přijde čas, předáš ji někomu, kdo ji bude potřebovat víc. Teď utíkej domů, holčičko.” Nadpřirozený pomocník zmizel jako pára nad hrncem.
Když Eliška vběhla do bytu, matka již zvedala ruku k další ráně. Dívka rychle přitiskla mušli k uchu. Uslyšela vnitřní hlas: “Co to dělám?! Vždyť ji miluju, je mé vlastní dítě! Jsem hloupá, hloupá kvůli tomu ničemovi…”
“Maminko, já tě taky miluju,” objala ji dívka. “Táta se vrátí, uvidíš. Jen už nepij tolik a nekřič na mě.” Obě plakaly v objetí.
Následujícího dne šla Eliška ven s úsměvem od ucha k uchu. U vchodu se správkyně Máňa po ní ohnala koštětem, ale dívka jen přiložila kouzelného prostředníka k uchu. “Proč pořád řvu na děti? Vždyť mi jen chybí můj Mourek. Kde se ten potvůrka toulá?”
“Teto Máňo, váš Mourek je v pořádku. Viděla jsem ho včera na sídlišti s kočičím kamarádem,” zavolala Eliška přes rameno.
Na hřišti ji překvapil známý uličník: “Tak co, Brečko? Chceš letět vzduchem?” Mušle opět promluvila: “Je hezká. Jak jí to říct? Třeba ji praštím, ať mě bere vážně!”
“Jmenuju se Eliška. A ty? Pomůžeš mi zatočit na kolotoči? Ráda se točím rychle, ale sama to nejde…”
První školní den vypadal jako včelí úl. Matka žehlila mašličky, smažila lívance a vařila čaj naráz. Před domem čekal Honza, který pyšně nesl její aktovku. O přestávce si Eliška všimla chlapce pláčícího u plotu.
“Já jsem Eliška. Stalo se něco?” Chlapec chtěl utéct, ale podíval se jí do očí: “Nemám mámu a táta pracuje v cizině. Děda s babičkou se pořád hádají. Nikdo mě nemá rád.”
Dívka vytáhla mušli a usmála se… Někdy stačí slyšet, co se skrývá v lidském srdci, a darovat špetku víry, naděje a něhy.
