Překvapení! zvolala rodina, když dorazila bez pozvání na moje kulatiny. To si pište, odpověděla jsem. Překvapení platí ten, kdo je zařídil.
Jitka si před zrcadlem upravuje ramínko smaragdově zelených šatů. Kriticky si prohlíží svůj odraz, nakonec na sebe spokojeně kývne. Čtyřicet let. Pro někoho děsivé číslo, pro Jitku znamená svobodu, finanční nezávislost a schopnost konečně sebejistě říkat ne.
Jituš, taxi už čeká, nakukuje Honza z předsíně a s nefalšovaným obdivem sleduje svou ženu. Opravdu nikoho nezveme?
Honzo, už jsme to probrali, bere si Jitka psaníčko. Žádní hosté, žádné vaření, žádné nakrájej salát a kde mám pantofle. Jen ty, já, noblesní restaurace a klid. Chci si dát steak bez rad tvé maminky, jak ho správně žvýkat.
Honza se směje. Dobře ví, že vztahy Jitky s Ludmilou jsou permanentní studená válka: chvíle hrobového mlčení střídají palby nevítaných rad.
Platí. Tvé narozeniny, tvá pravidla, souhlasí.
Vybrali si restauraci Zlatý Páv honosný podnik s omítkou na zdech, sametovými závěsy a cenami, které běžnému Čechovi vyvolají tik v oku. Ideální místo, kde se může cítit jako královna večera.
Vcházejí do sálu, čekají útulný stůl u okna. Usměvavá hosteska je vede směrem dozadu. Ale ne k oknu.
Váš stůl je připraven, zazpívá a ukáže přímo doprostřed sálu.
Jitka zkoprní: místo tichého koutku pro dva čeká uprostřed sál na dvanáct lidí. Není prázdný.
V čele stolu sedí, jak vyhoštěná císařovna, Ludmila v třpytivých šatech. Vedle ní sedí strýc Mirek s půlkou chlebíčku v ruce a hltá kaviár. Na druhé straně švagrová Věra otírá mladšímu synovi pusu, zatímco její starší, sedmiletý rošťák šťourá vidličkou do čalounění stylové židle.
Překvapení! zvolá Ludmila s hlasem nacvičeným letitou prací na matrice.
Celý sál se otočí. Honza zbledne a pohlédne na manželku. Jitka mlčí, v očích se rozhořívá ten pověstný chladný plamínek, který u ní značí, že se blíží morální poprava.
Mami? hlesne Honza. Co tady děláte?
No copak? Má milovaná snacha má kulatiny! Myslíš, že bychom ji nechali samotnou? Vždyť jsme rodina! Posaďte se, už jsme začali, když jsme na vás čekali.
Jitka pomalu přejde ke stolu. Na stole hromady candáta, uzenin, lahve drahé slivovice a ústřice, na které Mirek kouká podezřívavě, ale jí je, jako by zíral na pás v továrně.
Ludmilo, říká klidně Jitka, rezervovali jsme stůl pro dva.
Nedělej drahoty! mávne rukou Věra a dolévá si víno. Mamča volala do restaurace, prý nás bude víc. Trochu hádek tu bylo, ale nakonec nás posadili a jak! Jitko, co to máš za šaty, vždyť v tomhle věku už to chce víc cudnosti, kůže už není jako broskev.
Věro, máš majonézu na bradě, ujistí ji s ledovým klidem Jitka. A tvůj syn právě převrací omáčník na tapiserii ze sedmnáctého století.
Ozve se třísknutí Věřin syn shodí vázu s kytkami.
To nic! Nádobí se rozbíjí pro štěstí! přehluší vše Ludmila. Pane číšníku, přineste krabí salát a hlavní chod!
Jitka si sedne. Honza se krčí jako kulička vědomý si manželčina pohledu snajpra.
Takže jste mi chystali překvapení, pronese Jitka, rozbaluje ubrousek.
No jasně! Ludmila už sahá po třetím kousku candáta. Vždyť ty pořád šetříš, všechno děláš sama. Ale dneska je svátek! Rodina slaví! Mirek přijel až z Plzně, kvůli tobě si vzal volno.
Já tahám bedny, záda mě bolí, potřebuju relax, přidá se Mirek. Ale slivovice tu maj dobrou, Jitko. Ne jaká domácí břečka na Silvestra.
Domýšlivost hostů stoupá. Věra hlasitě řeší, že Jitka už měla dávno rodit, vždyť hodiny netikají, ale kokrhají, kariéra je přece pro chlapy, ženská má vařit guláš. Ludmila horlivě objednává nejdražší jídla.
Dám si humra, zahlásí Ludmila. To jsem nikdy neměla. A Věře taky. Dětem zákusek, ten největší!
Mami, to je dost drahé, špitne Honza.
Měř slova! okřikne ho matka. Manželka má kulatiny, tak otevřete peněženku!
Vyvrcholení přijde po hodině. Ludmila, rudá vínem, vstane s přípitkem:
Jitulenko, spustí jedovatě, čtyřicet je roků ženský věk je krátký. Přeju ti, ať už nemyslíš jen na sebe. Podívej na Věru tři děti, chlap je sice na pivu, ale aspoň se stará. A ty? Kancelář, fitko. Sobec, Jitko. Ale máme tě rádi, velkomyslně. Za rodinu!
Za rodinu! burácí Mirek.
Věra se chichotá. Honza svírá pěsti, chystá se zasáhnout, ale Jitka mu položí ruku na dlaň. Vstává a sál ztichne. Její úsměv nutí číšníka couvnout.
Děkuji, Ludmilo, promluví Jitka zřetelně. Otevřela jste mi oči. Byla jsem vážně sobec. Myslela jsem, že kulatiny jsou můj svátek. Ale vy jste mi ukázali, že hlavní je rodina.
Tchyně spokojeně kývne.
A když mluvíme o štědrosti a překvapeních Číšníku!
Mladík je u stolu obratem.
Sečtěte nám to, prosím.
Už? My ještě neměli moučník! diví se Věra s posledním kouskem humra.
Jen si dejte, milí, klidně dál, usměje se Jitka.
Číšník přinese účet. Částka je závratná za to by měla solidní ojeté auto. Příbuzní za dvě hodiny projedli rozpočet malého městyse.
Ty bláho! hvízdne Ludmila. Honzo, šup s kartou!
Jitka zavře desku a podává ji zpět číšníkovi.
Pane, máme s mužem oddělený rozpočet. Prosím, zvlášť: dva Caesar saláty, dva rib eye steaky a minerálku. To byl náš výběr.
V sálu nastane hrobové ticho. Je slyšet jen bzučení mouchy u aspiku.
Jak jako? Ludmila zrudne. Jitko, to je vtip?
Ani náhodou, přiloží Jitka kartu ke čtečce. Píp. Hotovo.
To nemůžeš! vypískne Věra. Vždyť je to tvůj svátek! Ty jsi nás pozvala!
Já? zvedne Jitka obočí. Já vás nezvala. Vy sami jste řekli: Překvapení!
Vstane, upraví si šaty a pohlédne na Ludmilu shora.
Vtrhli jste na můj večer, objednali věci, které bych si nikdy nevybrala, uráželi mě a ponižovali v den mých narozenin. Tak tedy, drazí překvapení jsou super. Ale pravidlo zní: překvapení platí, kdo si je vymyslel.
Honzo! zaskučí Ludmila, tisknouc si srdce. Tvoje žena se zbláznila! Udělej něco! Já mám tlak!
Honza vstane, rozhlédne se. Pohledem zavadí o matku, pak o Mirkovi, který se snaží nenápadně schovat půllitrovku slivovice pod ubrus, a nakonec na sestru a její špinavé děti.
Mami, promluví klidně. Jitka má pravdu. Chtěli jste slavit? Máte slavnost. Užívejte si. My máme ještě večer pro sebe.
Jemně Jitku vede směrem ke dveřím.
Vy nevděční hajzlíci! zaječí Ludmila, na infarkt rázem zapomene. Prokleju vás! Abyste zbankrotovali! Věro, volej policii!
Ta policie nebude nutná, vmísí se správce restaurace, statný muž s bluetooth sluchátkem v uchu, za rameny mu stojí dva borci z ochranky. Ale účet uhradit musíte. Celý. A hned.
Jitka s Honzou míří ke dveřím za salvou křiku a nadávání.
Já tolik nemám! kvičí Věra mácháním rukou. Ať to platí Mirek, ten se nejvíc nacpal!
Já? rozhoří se Mirek. Já jen něco ochutnal! To všechno si objednala tvá matka!
Jaká matka?! hysterčí Ludmila, nemá slov.
Na večerním, chladném vzduchu se Jitka zhluboka nadechne a ucítí úlevu.
Jsi v pohodě? objímá ji Honza kolem ramen.
Víš co, usměje se Jitka teď doopravdy, to byl ten nejlepší dárek. Jak kdybych odložila batoh s cihlami, co jsem tahala deset let.
Nevěřím, že nám to odpustí, poznamená Honza s úsměvem.
V to doufám, kývne Jitka. Teď už vědí, že překvapení můžou létat obousměrně.
Epilog (o týden později)
Telefon Ludmily už je pořád v blokaci, ale drby se šíří přes známé. Trest přišel rychle a s důrazem: nikdo z nich neměl hotovost. Hádka v restauraci trvala dvě hodiny.
Správce byl neoblomný. Mirek musel nechat jako zástavu své zlaté hodinky rodinný skvost a podepsat papír. Věra volala manželovi a ten přijel nakvašený, celou rodinu zkritizoval přímo na parkovišti, když zjistil výši dluhu. Peníze šetřil na zimní gumy a opravu převodovky, takže Věru čekaly měsíce utahování opasku.
A Ludmila? Pokusila se o zinscenovaný infarkt, ale sanitka diagnostikovala jen opici a přejedení. Musela rozbít prasátko, které si šetřila na nový zimní kabát.
Sladkost přišla ale až s tím, jak se rodinná aliance rozpadla. Věra obviňuje matku, že všechny vyhecovala. Ludmila nadává Mirkovi za chlastání. Mirek chce zpátky hodinky. ProtiJitkovská koalice sežrala sama sebe.
Jitka si sedí doma v kuchyni, popíjí kávu, čte knihu. Ticho. Telefon mlčí. Nikdo nechce peníze, nikdo nekáže, nikdo neradí.
Spravedlnost to je jídlo, které chutná nejlíp studené. Ideálně se zvláštním účtem.
