Divadlo
Věra dnes netrpělivě vyhlížela konec pracovního dne. Těšila se, jak vyjde z kanceláře a její milovaný manžel ji bude čekat, aby společně zamířili do své oblíbené kavárny. Právě tam se před pěti lety v ten samý den poznali.
Z kanceláře vyletěla rychle a uviděla manžela stojícího u auta. Usmíval se.
„Ahoj, Honzíku,“ přitiskla se k němu a on ji políbil na tvář.
„Ahoj, ahoj, tak co, jedeme do naší kavárny?“ zeptal se, spíše však řekl s jistotou, a ona šťastně zasmála a přikývla. Čekala, že jí přinese dárek.
V kavárně poseděli, ale žádný dárek nepřišel. Nakonec Honza navrhl:
„Tak dobrá, pojeďme domů. Dárek na tebe čeká tam,“ a záhadně se usmál.
„Vážně? Co mi přineseš? Proč jsi to nevzal s sebou?“ podivila se žena.
„Uvidíš brzy a všechno pochopíš,“ odpověděl.
Když dojeli k domu, vystoupili z auta. Honza došel k jinému vozu, zmáčkl klíčenku a otevřel jej.
„Tak, milovaná ženo, tohle je pro tebe. Jezděj s radostí.“
Věra zůstala v šoku. Čehokoli čekala, ale auto ne. Okamžitě mu skočila kolem krku.
„Honzíku, děkuji! Vždycky říkám, že mám nejlepšího manžela na světě. Jak tě miluju!“
Už tak svého muže zbožňovala, protože každým svým činem dokazoval, jak moc ji má rád. Honza tvrdě pracoval, často i o víkendech, aby si mohli dopřát hezké věci a šetřili na vysněný dům. Chtěli velké místo za městem. Až dům bude, mohli začít plánovat děti. Žili zatím v třípokojovém bytě, který Věra zdědila po rodičích.
„Miláčku, teď je to tvoje auto. Vím, jak jsi o něm snila.“
Doma oslavili nejen pět let společného života, ale i nové auto. V kavárně si víno dát nemohli, Honza byl za volantem.
Druhý den přijela Věra do práce v novém červeném autě. S úsměvem vešla do kanceláře a kolegové už netrpělivě čekali, co jí manžel k výročí daroval. Samozřejmě gratulovali.
„Můj Honzík mi daroval auto. Rozumí mi bez slov,“ na chvíli zavřela oči. „Holky, kdybyste věděly, jaký je úžasný. Představte si, za těch pět let jsme se ani jednou pořádně nehádali.“
„Gratulujeme k tak skvělému dárku!“ říkali kolegové.
Někteří se upřímně radovali, zatímco jiní by ji nejraději roztrhli na kusy. Mezi nimi byla i Monika – Honzova bývalá spolužačka, která Věře vždy záviděla. Už od školy do něj byla zamilovaná. Teď ji pozorovala a myslela si:
„Proč má jedna všechno a druhá nic? Ale počkej, ještě si poskočíš, ty spokojená, šťastná osobo.“ Navenek se však usmívala.
Věra, naivní, nechápala, že své štěstí nemá rozdávat každému. Štěstí má rádo ticho. Nic před kolegy netajila, myslela si, že ji mají stejně rádi. Netušila, že se najde závistivý člověk, který půjde až na dno. Udělá cokoli, jen aby to štěstí ukradl, i když bude muset někoho pošlapat.
Ke konci pracovního dne jí Honza zavolal, že má nárazovou brigádu a zdrží se. Trochu si povzdechla, ale co – pracuje, šetří na jejich vysněný dům.
Rozloučila se s kolegy, vyšla z budovy a došla k autu.
„Tak co, moje krásko, pojedeme domů,“ láskyplně pohlédla na svou „holčičku“.
Cestou zastavila v obchoďáku. Vybrala pro manžela krásné náramkové hodinky.
„To bude úžasný dárek,“ pomyslela si.
Koupila je, nechala hezky zabalit a spokojeně usedla za volant.
„Teď potěším svého milovaného Honzíka. Dávat dárky je stejně příjemné jako je dostávat,“ přemítala a vyrazila domů.
U domu zpomalila, chtěla zaparkovat, když v tom ucítila tupý náraz. Vyskočila z auta a uviděla muže sedícího na silnici, držícího se za nohu. Vyděšeně se zeptala:
„Proboha, já vás srazila? Promiňte, hned zavolám sanitku! Nebo vás odvezu do nemocnice!“
Muž však zavrtěl hlavou.
„Nemusíte. Není to tak hrozné, jen modřina. Stačilo by něco studeného.“
Věra okamžitě navrhla, aby šli k ní domů. Přijal. Vystoupali do bytu, ona mu obvázala nohu a neustále se omlouvala.
„Nebojte se tolik. Klidně bych takové zranění bral každý den, jen abych vás viděl. Jsem Jakub. A vy?“
„Věra.“
Jakub na ni hleděl příliš upřeně, až jí bylo trapně. Po chvíli vstal, ona nabídla odvoz, ale odmítl. Pak však zastavil u fotky Věry a Honzy na poličce a překvapeně se zeptal:
„Vy ho znáte? No to je ale náhoda! I když – co se ptám, když jste spolu na fotce. Hádejte, váš bratr?“ Usmál se. „Samozřejmě bratr, kdo jiný!“
„Vy ho znáte?“ podivila se teď Věra.
„Jasně, je to manžel mé sestry. Pořád maká, brigády, služebky, šetří na chatu. Doma moc nebývá – no, přece má cíl, sestra říká, že chce vlastní dům.“
Bylo jí zle. Bolest, křivda.
Nevěděla, kdy Jakub odešel – zmizel rychle, asi viděl, jak je rozrušená. Jeho slova ji zranila jako nůž a zůstala v ní jako tříšť. Bylo jí na zvracení, chtělo se jí křičet a brečet. Zavřela oči a šeptala:
„To přece není pravda, to musí být sen.“
Ale když je otevřela, pochopila, že je to skutečnost. Jak by Jakub věděl, že Honza tvrdě pracuje a šetří na dům? Nemohla to pochopit:
„Copak Honza žije dvojí život? A naše sny o dítěti a domě plní s jinou ženou?“
Když se Honza vrátil domů, žena už spala – nebo aspoň předstírala. Nechtěla ho vidět, natož s ním mluvit. Nebyla připravená na rozhovor a vysvětlA když se Honza příští den probral z bezvědomí v nemocnici a Věra mu se slzami v očích vyprávěla o Jakubově lži, objal ji a zašeptal: “Vždycky jsem byl jen tvůj, a náš dům bude stát na pravdě, ne na lžích těch, kteří nám závidí.”
