Všechno začalo tím, že mi zavolala sousedka mé maminky.

Všechno to začalo, když mi jednoho dne zavolala mamčina sousedka.
Ahoj, Maruško, tady Věra Nováková.
Dobrý den, paní Věro, odpověděla jsem překvapeně.
Jak se máte? Jak se mají děti? pokračovala.
Všechno v pořádku, děkuji, odvětila jsem, ale v žaludku se mi začal usazovat neklid.
Nevěřila jsem, že by paní Věra volala jen tak, aby se zeptala, jak se nám daří. Moje tušení se brzy potvrdilo.
Maruško, kdy jsi byla naposledy za maminkou?
Zachvátila mě vlna výčitek. Těžce jsem si povzdechla. Byly jsme už dlouho každá zvlášť. Když začal můj syn chodit do školy, byla jsem v jednom kole.
Ráno navařit snídani pro všechny, připravit syna do školy, celý den v práci, pak rychlý nákup a domů. A doma zase večeři uvařit, rodinu nakrmit, umýt nádobí a ještě překontrolovat úkoly. Večer jsem bývala naprosto vyždímaná a na návštěvy už nezbývalo sil.
O víkendech zase úklid, praní, žehlení a aspoň chvilku si odpočinout… K mamince jsme zavítali málokdy, není proč si něco nalhávat.
Už je to dlouho, paní Věro, přiznala jsem se zahanbeně. Pořád jsem to odkládala, nebyl čas. Teď v sobotu jsem to právě plánovala…
A nepřišlo ti na mamince něco zvláštního? zeptala se sousedka opatrně.
Co tím myslíte? zeptala jsem se trochu vystrašeně.
No, nepozorovala jsi na ní něco neobvyklého v chování? Nebo že by byla jiná než dřív?
Ne, začala mě polévat ledová voda, nic. Proč se ptáte?
No, Maruško, já vlastně ani nevím, jak to říct… Možná mi do toho nic není…
Co se stalo?! skoro jsem vykřikla do telefonu. Už mi hlavou běžely ty nejhorší scénáře.
Tvoje maminka si pořídila milence na stará kolena, vyhrkla paní Věra.
Ale prosím vás! rozčílila jsem se. Jak jste na to přišla?!
Přivedla si domů chlapa! Má poměr, to ti povídám!
To snad není možné! rozesmála jsem se nevěřícně. Mamince je už přes sedmdesát, jaképak románky!
Nepodceňuj, holka, odvětila uraženě sousedka. Já vím, co říkám, viděla jsem to na vlastní oči!
Milence?
Ne, maminku tvou! Ta mi to všechno pověděla! rozjela se paní Věra. Poslouchej:
Potkala jsem ji včera na ulici, spěchala jak zběsilá, skoro mě ani nepoznala. Musela jsem na ni zavolat. A ona mi povídá: “Promiň, Věro, ale vážně spěchám, musím koupit rybu. Co myslíš, je lepší treska nebo štika?” Úplně mě tím zaskočila. Říkám: “Aleno, vždyť ty přece ryby nejíš!” A ona: “To není pro mě, ale pro Václava. Ten rybu miluje!” A byla celá rozzářená, rozumíš?!
Třeba je to jen známý, zkusila jsem namítat, ale v hlavě mi horečně šrotovalo, jestli znám nějakého Václava mezi maminčinými přáteli. Nikdo mě nenapadal.
Kdepak známý! Je to milenec, říkám ti! odvětila rozhodně sousedka.
A nejen to, prý ho sebrala někde na ulici, teď s ní bydlí v jejím bytě! Co když je to nějaký bezdomovec, bývalý mukl, alkoholik, nebo blázen?! Víš, jak je teď ve společnosti neklid, člověk musí být opatrný.
A vůbec, kdy jsi naposledy viděla, že by se normální muži povalovali po ulici?
Byla jsem šokována, na chvíli jsem ztratila dar řeči. Paní Věra mezitím pokračovala:
Přesně tak mi to říkala! “Jdu po ulici a vidím, že v louži leží, chudák, celý mokrý, jenom mi blikal očima. Když mě uviděl, zvedl hlavu, narovnal se, vypadal hrdě. Opravdový gentleman. Vzala jsem ho domů, očistila, vykoupala a z něj se vyklubal takový fešák…” Takže, Maruško, být tebou, hned bych si to ověřila.
Děkuji vám, dostala jsem ze sebe a pověsila.
Zcela otřesená novinou jsem se dlouho nemohla vzpamatovat. Přemýšlela jsem, jak moje maminka domů táhne nějakého ošuntělého alkoholika. Brr… Nedokázala jsem se dočkat, až se manžel vrátí z práce bylo třeba svolat rodinnou radu.
Moje maminka má milence, vyhrkla jsem, sotva otevřel dveře.
Jmenuje se Václav, řekla jsem a převyprávěla, co jsem slyšela od paní Věry.
Manžel na mě vyvaloval oči a pak nesměle prohodil:
Vždyť to může být všechno jen výmysl téhle staré žvanilky! Volala jsi mámě?
Ne, přiznala jsem nejistě.
Tak jí zavolej. Třeba se nemáme čeho bát. Uvidíš, všechno se vysvětlí.
Plná naděje jsem vzala telefon, vytočila číslo a zapnula hlasitý odposlech.
Ahoj, začala jsem, když se maminka ozvala.
Á, Maruško! Jak se máte?
Maminko, řekla jsem opatrně, jsi doma sama?
Ne, ozval se její veselý smích, jsem tady s Václavem!
Srdce mi spadlo do bot. Tak je to pravda!
A odkud je? zeptala jsem se, snažíc se ovládnout třes v hlase.
To je, prosím tě, celý příběh…, spustila maminka bez jakéhokoliv ostychu. Našla jsem ho na ulici. Byl celý promočený, zoufalý, bezmocný… Prostě jsem ho nemohla nechat napospas osudu. Ujala jsem se ho a už mi není smutno. Konečně je v domě chlap!
A co všechno vyvádí, to bys koukala, zasmála se spokojeně.
Sklonila jsem se na židli, vyčerpaná. Nejspíš mamince opravdu přeskočilo…
Maminko, takhle to přece nejde, sebrala jsem odvahu. Nemůžeš si vodit domů každého… Vyhoď ho!
Maruško, nestyď se! Jsme odpovědní za ty, které jsme si ochočili, pamatuješ? Navíc, vy mě moc často nejezdíte navštěvovat, je mi smutno. A teď mám znovu důvod k radosti. Už si nepřipadám sama. Václav tu zůstane, a basta! a položila telefon.
Manžel rázně vstal.
Tak to tak nenecháme! Obleč se, hned jedem k tvojí mámě!
Lítala jsem nervózně po bytě, pletla a zamotávala se do kabátu. Manžel byl stejně nervózní jako já.
Tvoje mamka je moc hodná, každý jí může napálit. A co když je to podvodník? Chce ji obrat o byt, darebák! Václav… To jsem zvědavý, jaký to je exemplář!
Za půl hodiny zběsilé jízdy Prahou jsme zastavili před maminčiným panelákem. Manžel otevřel kufr auta, vytáhl pořádnou páčidlo a zamyšleně si ho přehodil v ruce.
Na co to potřebuješ? vyděšeně jsem zašeptala.
Kdo ví, třeba ten Václav nebude chtít dobrovolně odejít, zadíval se na mě.
Ale bez násilí, prosím, zaprosila jsem, představujíc si jeden velký skandál.
Hned, jak jsme vešli do dveří, zařval manžel:
No kde je ten slavnej Václav?!
V obýváku, spí na křesle, odpověděla nechápavě maminka. Co se děje? Vás jsem nečekala…
Manžel už běžel do obýváku a já za ním.
A tam, na maminčině křesle, se rozvaloval… obrovský rezavý kocour! Jakmile nás spatřil, majestátně se posadil, omotal si ocas kolem tlapek a zhluboka zamňoukal.
Seznamte se, to je můj Václav, řekla maminka, která vešla za námi.
Ale to je přece kocour! vykřikli jsme s manželem zároveň.
Samozřejmě, kocour. A co jste si mysleli? rozesmála se, když viděla naše zaražené obličeje.