Byl to jeden z těch dnů, kdy se vše zdálo obyčejné až do chvíle, kdy se vše změnilo.
“Pojď se mnou!” zvolal děda František. “Mám dvůr bez psa. Budeš dobrým hlídačem neublížím ti!” Nasedl na kolo a vyrazil do vesnice. Cestou se několikrát ohlédl, ale nikdo za ním neběžel.
Byla to “nelidská” psi. Tak se říká o lidech, kteří jsou chladní a odtažití. A ona byla přesně taková.
Dávno, velmi dávno, když děda František šel do lesa sbírat ořechy, našel štěně už skoro dospělého psa. Jen Bůh věděl, jak se to zvíře ocitlo v hlubokém lese.
Jen tak tiše bloudila mezi stromy. Nebyla ani uvázaná Malé, promočené po dešti Děda František se zamračil a přiblížil se.
Nebyla to kráska, spíš neohrabaná Ale přesto Když na něj pohlédla těma hnědýma očima, viděl v nich nejen štěně, ale moudrost divokého zvířete. Děda se zamyslel.
“Pojď se mnou! Potřebuju hlídače. Budeš mít teplou boudu a najíš se.”
Nasedl na kolo a odjel. Cestou se několikrát ohlédl, ale nikdo za ním neběžel. Brzy na tu lesní náhodu zapomněl.
Měl dost práce. Hospodářství nebylo malé: tři vepříci, svině s deseti selaty, kráva Milka, deset slepic, šest kachen s mláďaty a kocour Pluto
Děda František si stočil cigaretu. Neměl rád ty kupované. Otevřel vrátka a chtěl si konečně odpočinout na lavičce u domu. Vtom ztuhl.
Hnědé oči se na něj upíraly Tak pozorně A tak zvláštně, že nevěděl, co dělat.
“Tak pojď dovnitř?” Po dlouhé chvíli štěně couvlo a zmizelo v temnotě.
A tak to šlo den co den. Každý večer ty hnědé oči sledovaly dědu, jako by ho zkoušely, hledaly v něm spojence
Až jednou, když seděl na lavičce a balil cigaretu, přišla “ona”. Očichala ho a položila se mu k nohám.
František nebyl zrovna citlivý chlap. Na zvířata se díval spíš jako na užitek. Tolik prasat, krav a slepic už porazil
Pes byl na hlídání, kočka na myši. Ani si nepamatoval, kolik psů už mu za život zahynulo. Některé otrávili, jiní padli na nemoci. A teď bouda zela prázdnotou.
Na začátku léta uhynul Blesk. Veterinář řekl, že klíšťata. Nikdo moc neplakal. Děda František byl tvrdý chlap, šetřil i na slzách.
A jeho žena Božena byla ještě drsnější. Celá vesnice si pamatovala, jak jedinou ranou pěstí zabila tele, které ji při napájení trklo.
Děda František potáhl z cigarety a podíval se na štěně u nohou. Hnědé oči ho bedlivě sledovaly.
“No tak, zvíře, vypadá to, že sis mě vybralo. Poslouchej. Krmit tě budu dvakrát denně, co dá Bůh. Ale křivdit ti nebudu. Boudu máš. Teplou. Někdy tě na pár hodin pustím na volno. Budeš hlídat dvůr! Aby se nikdo cizí neodvážil projít! Jestli souhlasíš, pojď!”
A tak začal její nový život. Děda František ji pojmenoval Věra. Kde slyšel tak krásné jméno, to zůstalo záhadou. Teď měla teplou boudu, velké hospodářství a řetěz.
Čas plynul a z neohrabaného štěněte vyrostla obrovská, krásná a silná fena, které se bála celá vesnice. Někteří dokonce šuškávali, že v jejích žilách koluje vlčí krev.
Byla nádherná a výjimečná A její chování nebylo psí. Žádné vrtění ocasem, olizování rukou
Když k ní přicházel děda František, jeho žena nebo rodina, Věra jen klidně ležela a pozorovala je svými moudrýma očima.
Ale cizí by roztrhala. Ani neštěkala Vrčela A ten zvuk byl děsivý Ovšem jen ve dne. Proto její boudu přesunuli ze dvora na zahradu, aby se sousedé nebáli zaklepat.
V noci ji však děda František občas pouštěl se slovy:
“Za tři hodiny jsem zpátky! Ať tě tu najdu! Děvčata se bojí chodit k rannímu dojení! Nikoho nechytat! Tři hodiny!”
Nikdy nikoho nekousla ani nevyplašila. Možná měla jiné zájmy Ale vždycky, když přišel čas, byla v boudě. A za to ji děda vážil. A možná Ne, tehdy ještě neuměl
Věra pravidelně přiváděla štěňata, jak to příroda chce. A ačkoli se jí vesnice bála, štěňata se rozebrala jako housky.
Jezdili si pro ně i z okolních vesnic. Protože i když se Věry báli, vážili si ji. Útočila jen v nutnosti.
Byl to obyčejný letní den. Po snídani Věra odpočívala u boudy, hřála se na slunci a jedním okem sledovala malou Aničku, jak si hraje v písku pod stromem u vrat, a druhým babičku Boženu, jak okopává zahrádku.
Věra věděla, že babička Aničku přivázala ke stromu, aby neodešla. Aničce byly teprve tři roky a rodiče ji občas vozili na víkendy.
A ta holčička vždycky běžela přímo k Věře s roztaženými ručičkami:
“Věro! Věro!”
A psí srdce se sevřelo láskou k té lidské bytůstce. I toho osudného dne Věra sledovala Aničku, babičku Boženu A usnula.
Probudilo ji až to, jak ji někdo bolestivě škrábl po čenichu drápky. Věra otevřela oči. Kocour Pluto seděl před ní a skoro chraptěl:
“Udělej něco! Anička se topí!”
Věra se podívala za plot. Anička nikde. Ani v písku, ani na houpačce. Věra pohlédla na kocoura.
“Je u rybníka. Její čepička plave na hladině! Leze pro ni! No tak, pomoz jí! Mě nikdo neslyší!”
A Věra vyštěkla! Štěkala a štěkala Hlasitěji než kdykoli předtím. Skákala, trhala se, snažila se přetrhnout řetěz
Babička Božena se narovnala a ohlédla na psa.
“
