„Nechtěla bys pomoct sestře? Má to po rozvodu těžké,“ okřikla matka.
Dvě sestry seděly u kulatého stolu v domě své matky a poslouchaly její výtky.
„Tvůj Roman je pořádný lemra!“ prohlásila bez obalu Jana Nováková. „Dře na šichtách, ale domů nosí pár haléřů!“
„Mami, třicet tisíc ti už nepřijde jako dost?“ odsekla mladší dcera Lucie.
„Mně je to jedno. Hlavně aby se o tebe postaral,“ zavrtěla matka nevrle hlavou.
„A postará!“ zamračila se dívka.
„Kde? Včera jsi mi ještě půjčovala pět tisíc,“ připomněla Jana. „Když tě neuživí, rozveď se! Sežeň si někoho schopného! Navíc stačí se na něj podívat – ten chlap má v hlavě pěkný maglajz.“
„Mami, to už je přehnané,“ ozvala se konečně starší sestra Tereza.
„Co, snědl jsem včelu? Je to zrzek, šišlá a vypadá jako vyžle!“ zavrčela žena a oči přitom valila k nebi. „Ty si, Luci, zasloužíš víc. Rozchod je jediné řešení.“
„Roman má zlaté ruce. A vzhled není všechno,“ bránila Tereza sestru. „Když chceš počítat koruny, má vlastní garsonku v paneláku, Škodu Fabia a Luci miluje. To je přece vidět!“
Jana poštítila rty a pohrdavě si Terezu změřila od hlavy k patě.
„Ty bys měla mlčet! V tvém věku pořád sama, a ještě radíš druhým?“ odbyla ji. „Ve čtyřiceti budeš chytat každého, kdo projde!“
Lucie mlčky přejížděla pohledem mezi matkou a sestrou, tvář měla jako z kamene.
„No jo, velkej majetek! Garsonka smrdí plísní, auto z minulýho století – to abych se před lidma styděla,“ hlesla Jana s výsměchem.
„Luci, co na to říkáš ty?“ obrátila se Tereza na sestru.
„Nevím… Mamka má asi pravdu,“ zamumlala dívka, jež ještě nedávno manžela hájila. „Roman minule řekl, ať si najdu práci…“
„Vidíš!“ Jana si spokojeně položila ruce na klín. „Už ani nedokáže živit vlastní ženu! Kam to spěje!“
„Proč by Lucie nemohla pracovat? Dneska přece málokdo uživí rodinu sám,“ namítla Tereza.
„Ty se po něm tak vozíš, až to podezřelý!“ zasyčela matka. „Nechceš ho pro sebe?“
„Bojím se, že svým kejklířstvím sestru připravíš o štěstí,“ odpověděla Tereza klidně.
„Do toho ti nic není!“ zařvala Jana. „Lucie si zaslouží krále! Kdyby tě miloval, dal by ti hvězdy z nebe. A místo toho – chudák s plešatějícím čelem a montérkama!“
Lucie seděla s otevřenými ústy a hltala každé matčino slovo.
Jany výlevy přinesly ovoce. Za pár dní už dcera chrlila výčitky na Romana.
„Ty si myslíš, že vyděláváš dost?“ osopila se na muže.
„Normálně. Proč?“
„Podle mě ne,“ zavrtěla hlavou. „Našel bys něco lepšího.“
„Jsem spokojenej,“ pokrčil rameny, ale v hlase zaznělo napětí.
„Já ne!“ odsekla. „Panelák je děsnej, auto trapný… Sousedům se ani nechci ukazovat!“
„Zvláštní. Dřív ti to nevadilo,“ pozvedl obočí.
„Vidím věci jasněji. Láska mi zaslepovala oči,“ hájila se.
„Dobrá,“ odtušil a otočil se ke skříni. „Bal si kufry.“
„Kam jako?!“ vyjekla.
„Tam, kde tě zasypou diamanty. Jsem přesvědčenej, že takového boháče najdeš. Já ti štěstí nedám.“
Když Roman vyhodil Lucii z bytu, první to sdělila Jana.
„To je hovado! Věděla jsem, že je lemra! Radši ho měla vůbec nebrat!“ lomila rukama a sypala nadávky jako hrachem na stěnu.
„Jen jsem chtěla, aby se víc snažil,“ štkala Lucie s uplakanou tváří.
„Zapomeň! Najdeš lepšího. Ten budižkničema bude jednou v slzách,“ těšila ji matka.
Lucie se nastěhovala do svého dětského pokoje.
„Co budeš dělat?“ ptala se Tereza při návštěvě.
„Nic. Seženu si boháče,“ odpověděla bez zájmu, oči zabořené do mobilu.
„A práce?“ naléhala sestra.
„Nech ji,“ okřikla ji Jana. „Ať si odpočine.“
Dva měsíce živila matka dceru z vlastní penze. Pak zavolala Tereze.
„Nechceš pomoct sestře?“ spustila při návštěvě.
„S čím?“
„Finančně! Je to na nás moc.“
„Kdo tě prosil, abys jí mlela do hlavy?“ vybuchla Tereza. „Kdybys držela jazyk za zuby, pořád by měla rodinu!“
„Ty drzosti!“ Jana se chytla za hruď. „Roman je nula! Kdyby měl Luci rád, dal by jí všechno! Vypadni odsud!“
Na křik přišla Lucie. Uviděvši sestru, založila ruce v bok.
„Bereš si stranu toho, kdo mě vyhodil?“
„Můžeš si za sama. Posloucháš máminy kecy…“
„Ty mi budeš radit?“ ječela Lucie. „Chytrá jsi? Tak proč jsi v třiceti pořád sama?!“
Tereza zavrtěla hlavou nad výstupy obou žen a odešla.
Nechtěla je už vídat. Stejně jako ony nechtěly vídat ji.
