NÁJEMNICE
Byl brzký zimní podvečer, když se po chodníku v sídlišti na okraji Prahy procházela vysoká žena. Venku bylo ještě světlo a člověk měl z té zimy radost jenom slabý mráz, ale přes den jasné slunce. Teď už slunce pomalu zapadalo a poslední paprsky se odrážely v bělostných, mrazem třpytících se vločkách.
Paní počasí nadchlo, šla krok za krokem v klidu. Vypadala dost reprezentativně přes šedesát, vysoká, hezky oblečená v tmavých kozačkách a luxusním norkovém kabátu. Ve tváři měla stopy dřívější krásy a slabý závan pýchy. Pěstěná, sebevědomá žena, co ví, co chce.
A i když mladickým zamilovaným letům už zamávala dávno, paní Marie Nováková, jak ji znali sousedé, uměla žít s chutí i v tomto věku. Manžel jí odešel na věčnost před deseti lety a dlouho smutnila. Jak by ne, vždyť spolu strávili tolik krásných let, vychovali skvělého syna.
Syn odešel na vysokou do Brna a už tam zůstal. Oženil se, dvakrát udělal z Marie babičku. Ale kluky viděla málokdy, syn měl své povinnosti a návštěvy nebyly časté.
Stejně se paní Nováková nevzdávala. Všude je něco, i ve stáří. Jo, už má přes šedesát a pobírá důchod. Syn daleko, vnoučata taky, ale od čeho máme videohovory, ne? Dá se povídat i tak. A jinak si Marie nemůže stěžovat. Má dva byty, na důchod sice není žádný přepych, ale vychází s tím. Syn občas pošle nějakou korunu i když ona to nechce a stejně se vždycky brání.
Letos ji rodina přijela navštívit na Silvestra a syn ji normálně rozmazlil dostala tenhle elegantní norkový kabát, ve kterém teď vesele štráduje. Užívala si procházku a věděla, že i na penzistku vypadá skvěle.
Jenže Marie šla i vyřídit něco konkrétního: bylo čas vyzvednout nájem od svých podnájemníků. Sama bydlela v pěkném dvoupokojovém bytě, druhý, jednopokojový, dlouhodobě pronajímala mladému páru s dítětem. Když začínali, ještě byli sami, ale za těch pět let se jim narodil usměvavý oplácaný chlapeček. Teď mu byly dva roky. V malé kabelce měla pro kluka schovanou čokoládu.
Najít slušné nájemníky není jednoduché, to už paní Nováková dávno věděla. Nejednou natrefila na trable jedni nechali dluhy za služby, druzí byt rozbili. Po letech měla jasno: každý měsíc si přijde osobně nejen pro peníze, ale i zkontrolovat byt a platby za energie. I když s těmi, co tam teď bydleli, si mohla docela oddychnout. Byli sice mladí, ale pořádek to byla jejich druhá přirozenost. Hlavně Kristýna, s tou paní Nováková většinou vše vyřizovala.
Kristýna vypadala skoro jako děvčátko, i když podle občanky bylo Kristýně čtyřiadvacet. Chudá, bledá, s krásnýma modrýma očima člověk by neřekl, že ten dvouroční buclatý klučík je její. Byt měla vždycky uklizený, usměvavá, poctivě platila vše načas. S manželem Kristýny paní Nováková moc do řeči nepřišla když přišla, buď ležel před televizí, nebo nebyl doma. Zamumlal pozdrav, ale dál už nemluvil. Občas měl podle Marie trochu nakoupeno, ale to už nebyl její problém jako podnájemník byl v pohodě.
Marie vyšlapala k devítipatrovému paneláku, na pátém patře vylezla z výtahu a zase začala přemýšlet, čím se odmění, až dostane od Kristýny nájem. Ty peníze totiž šly na vlastní poplatky a co zbylo, utratila za malé radosti třeba nějaké dobroty.
Marie měla slabost pro uzeného lososa a mořské plody a sem tam si to prostě dopřála. Proč by ne? V jejím věku nemá cenu šetřit, člověk neví, kolik času ještě zbývá.
Jak tak dumala, jestli stihne rybný obchod ještě otevřený, zazvonila na byt. Klíč by sice měla, ale když jsou podnájemníci dobře vychovaní, proč by jim vpadala do bytu bez ohlášení. Nikdy nechtěla nikoho překvapit, vždycky vzorně zazvonila a čekala.
Tentokrát to trvalo o dost déle než obvykle. Už ji napadlo, že tam nejsou, když tu se dveře rozlétly. Otevřela jako vždy Kristýna, ale vypadala tak, že se Marie skoro lekla rudé, nateklé oči, třesoucí se ruce nic dobrého to nevěstilo.
Kristýna couvla do předsíně, ruce křečovitě přitisknuté k hrudi, aby potlačila třes.
Co se děje, Kristýno? Ty dnes nevypadáš zrovna dobře Je všechno v pořádku? promluvila Marie trochu ustaraně a vklouzla do bytu.
Zamířila za ní dál, rozhlédla se. Kristýnin manžel nikde, v bytě větší nepořádek než obvykle, po zemi rozházené věci a mezi tím si hrál Nikolka, jejich malý syn. Skříň byla otevřená, polovina poliček prázdná.
Kristýna našla někde složenky, podala je Marii stále třesoucíma rukama.
Tady je vše uhrazené, ale na tento měsíc vám nemůžu dát ani korunu. Prostě nemám. Můžu vám dlužit? My s Nikolkou zítra hned odejdeme.
Málem se jí zkřivila tvář, ale slzy teď už nepřicházely. Marie si okamžitě uvědomila, že to nejsou žádné zbytky oslav ani kocovina. Nic takového tady necítila. To se muselo vyplakat, to byly hodiny slz teď by utřela, co by šlo, už neměla žádnou.
Co se stalo? vykřikla tak trochu spontánně Marie. Proč, proč s Nikolkou? Kde je tvůj manžel, Krystýno? Co se u vás proboha děje?
Dívka klesla na kraj gauče, přitiskla ruce k obličeji a začala těžce, přerývaně mluvit, jen aby se vůbec udržela.
Jsem nemocná, paní Nováková. Už půl roku je mi mizerně. Únava a slabost pořád. Ale do polikliniky jsem nešla, protože s Nikolkou jsem pořád sama a nebyl čas. Nedávno nás vzali do jeslí. A tak jsem konečně šla k doktorovi, udělali mi testy je to rakovina.
Kristýna stuhla, ramena se jí třásla, ale dlaně z obličeje nesundala. Po chvíli pokračovala:
Manžel, když to slyšel, prostě odešel. Honza na mě křičel, jakoby to byla moje vina. Prý nemocnou ženu nechce, nebude se mnou trápit. Jeho teta zemřela na rakovinu, ví, jaké to je. Prý už nic takového nechce zažít. Vzal si věci a zmizel. Říkal, že požádá o rozvod. Nemám peníze, vůbec žádné, víte? Jsem doma na mateřské, pár korun měsíčně. Vše jsem dala za poplatky. Na nájem vám už nemám, opravdu. Odejdu i s dítětem, jakmile najdu sílu sbalit věci.
Marie na ni shlížela těžkým pohledem. Drobná Kristýna seděla skrčená na gauči, tvář utopenou v dlaních, na zemi vedle ní spokojeně dováděl její kluk. Marie si řekla, že k rybímu pultu dneska asi ani nepůjde na lososa teď může zapomenout jako na vlastní uši. Hned se ale v duchu zarazila: jak může myslet na lososa, když má někdo před sebou takové trápení?
Sedla si těsně vedle Kristýny a pohladila ji po rameni.
Podívej, Kristýno, už dost pláče. Je to těžké a děsivé, muž tě nechal a diagnoza je vážná. Ale máš syna a musíš se držet hlavně kvůli němu. Co budeš dělat? Máš nějaký plán? Už máš léčbu? A vůbec, kam teď s Nikolkou půjdete?
Kristýna se na chvíli podívala na Marii, ale při otázce na další plán se zase rozplakala.
Jaký plán, paní Nováková? Zítra musím do onkocentra na biopsii, zjistit přesnější stadium. Ale nemůžu. Jsem sama, nikdo mi nepohlídá Nikolku, nemám kam jít. Babička žije na malé vesnici je to ona, kdo mě vychoval, tak k ní odjedu. Jiné možnosti nemám. Do onkocentra nenastoupím. Je tam jen malá ordinace, kam zajdu
Proč bys tam šla? Co tam s tebou udělají? Chceš se vzdát léčby? Manžel odešel a chceš Nikolku nechat bez matky?
A co mi zbývá, paní Nováková? K babičce dítě dát nemůžu, stará je na to moc, nanejvýš na pár dní, než půjdu na vyšetření. Nemám za co žít tady na sídlišti, nemám bydlení, nic. Potřebuju hospitalizaci na pár dní, potom čekat na výsledky, další kontroly, ale jak to udělat, když jsem sám s dítětem?
Ježiši, holka, co to vyvádíš? Kde žiješ, na Měsíci? Všude jsou lidé, ne všichni jsou jako tvůj manžel. Pomůžu ti. Zítra jdi v klidu na vyšetření, já se zatím postarám o Nikolku, jak dlouho bude potřeba. Pošlu tě zpátky do bytu, na nájem zapomeň. Někde si ty peníze ušetřím, neřeš to. Důchod mi stačí, vyjde to. Doma potom nebudeš muset žít ve strachu. Tak, a šup, zvedni se, dej byt do pořádku, já zatím půjdu domů a ráno hned jsem zpátky. A ukaž mi, do kterých jeslí vlastně Nikolka chodí, ať se neztratím. Neboj se, zvládnu ho.
Kristýna s opuchlýma očima na Marii jen nevěřícně koukala. Marie na ni vždycky působila trochu namyšleně, nikdy by od ní nečekala tolik lidskosti. Myslela, že ji seřve za to, že nemá zaplaceno, místo toho jí nabídne něco, co neudělá leckterý blízký.
Nač tak koukáš? No tak, vezmi se. Čeká tě ještě dlouhá cesta. A mě taky dojmout nenech, jestli začneš, pustím to i já, zabručela trochu ostře starší dáma.
Kristýně došla slova, jen se o Marii opřela ramenem a ta cítila, jak jí v krku vyschlo teď rozhodně nebude brečet.
Tak jdu, sbal si, co potřebuješ. Ráno dorazím v šest vám to vyhovuje?
Do obchodu stejně paní Nováková nakonec zašla, ale losos z večerního nákupu zmizel místo toho přistála v košíku kuřecí prsa, těstoviny, rýže, trocha masa na sekanou. Doma už to rozložila a ráno v šest opravdu stála přede dveřmi Kristýny. Dítě musí být z čeho nakrmit, když bude Kristýna v nemocnici.
Nikolka vždycky Marii bavil byl to hodný, poslušný kluk. Trochu smutnil za mámou, ale jinak to bylo fajn. Marie na Kristýnu pořád myslela. Moc jí to zasáhlo. Byla to mladá holka, tak krásná, a dostala takovou tvrdou ránu.
Kristýně udělali biopsii a po dvou dnech se vrátila domů. Nastalo mučivé čekání na výsledky. Ale radosti, když Marie slyšela Kristýnu v telefonu dřív, než se nadála:
Paní Nováková, už to vím! První stadium! Říkají, že možná bude stačit jen operace a že mám šanci na úplné uzdravení!
No vidíš! A chtěla ses vzdát! Manžel se ukázal, co je zač aspoň už na něj nebudeš plýtvat čas. Tak co, kdy jdeš na zákrok? Mně v tom bytě není úplně příjemně, radši si Nikolku vezmu k sobě, až budeš v nemocnici, souhlasíš?
Operaci budu mít za měsíc, je to tu všechno v pořadí. Nechci tu zatěžovat, jestli chcete, můžu jet k babičce a byt pronajměte dál Nechci bydlet zadarmo.
Zase ty a tvoje blbosti! Zůstanete tu, čekej na operaci. Máte ještě co jíst? Jinak nakoupím.
To už je moc, paní Nováková, skoro se rozplakala Kristýna. Děláte pro mě s Nikolkou tolik nikdy vám to nebudu schopná vrátit.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Uplynul rok a půl.
Nejlepší restaurace v Praze byla plná smíchu slavila se veselka. Paní Marie Nováková, elegantní ve světlém kostýmu, seděla vedle nevěsty v čestné řadě. Většina hostů si myslela, že je Kristýnina maminka. Sama se tak už cítila opravdu jako máma, co posílá dceru do nového života.
Kristýna, nádherná v bílých šatech a zářivou čelenkou na bohatých hnědých kadeřích! Krásná, zdravá teď si bere svého lékaře, toho, který jí zachránil život, když ji před rokem a půl operoval.
Tehdy Kristýna ještě doktora moc nemusela byl prý moc mladý, chtěla radši zkušenějšího. Jenže nebylo z čeho vybírat. Lékař se jí začal dvořit okamžitě potom, co se uzdravila. Šlo to pomalu. Kristýna byla dlouho opatrná, po zradě muže nikomu nevěřila. Jediná, komu nevěřícně důvěřovala, byla tehdy paní Marie Nováková.
Nejdřív operace, pak pořád nějaké odběry a rehabilitace. Až za půl roku mohla zase do práce a sama začala platit nájem Marii, i když ta už nechtěla vzít ani korunu. Staly se rodinou, nejbližšími. A kde by potom ještě chtěla peníze?
Teď Kristýna s Nikolkou žijí u mladého doktora. Marie musí znovu hledat nájemníky. Ten doktor Kristýnu miluje, to vidí každý. A má i dobré zázemí svatba byla opravdu výstavní!
Marie si nenápadně přisunula talířek s uzeným lososem ach, jak ho má ráda! Usmála se, když si vzpomněla, jak před rokem a půl sama sobě tenhle malý luxus odpustila. A dlouho potom ještě šetřila na kdečem, dokud Kristýna zase nezačala vydělávat. Ale má cenu řešit takové drobnosti? Co získala, bylo přece víc než pár delikates má skoro dceru. Syn žije daleko, ale teď má Kristýnu, má Nikolku. A nikdy nezůstanou opuštění.
Marie nikdy nebyla moc na city, ale skoro se rozbrečela, když Kristýna vstala a šla říct přípitek.
Chtěla bych dnes mluvit o hrozně důležité osobě, bez které by tahle svatba nebyla možná, hlesla Kristýna rozechvěle. Odkašlala si a v oku jí zazářila slza. Paní Marie Nováková, jste pro mě jako maminka, kterou jsem nikdy neměla. Děkuji Bohu, že jste, že jste mi přišla do cesty…Dala jste mi domov i naději, když jsem neměla nic. Naučila jste mě znova věřit a nebýt sama. Díky vám tady dnes stojím. Děkuju vám z celého srdce, dořekla tichounce.
Nastalo krátké ticho, vzápětí celý sál povstal a ozvalo se mohutné tleskání. Marie cítila, jak se jí žene horkost do tváří a jak ji někdo tentokrát už bez ostychu skutečně polilo štěstí. S lehkým úsměvem mrkla po Nikolkovi, který u dětského stolu mával na svou babičku.
V tu chvíli se Marii rozšířilo srdce, jako by vánoční strom rozsvítil najednou všechna světla. Na stáří už se nebála protože věděla, že žádná zima nestraší tam, kde je rodina, ať už byla zrozená z krve, nebo z opravdových skutků.
Sáhla po sklence, znovu pozvedla přípitek a v mysli si slíbila, že i kdyby růže v okně jednou uvadly a uzený losos zmizel ze stolu, nezmizí nikdy dobro, které člověk dá dál. Protože nakonec je to jediné, co drží teplo domova, a to právě dnes cítila tak jasně, jako nikdy předtím.
A celý večer byl pak plný smíchu, hudby a mezi šťastnými lidmi na chvíli zmizely všechny bolesti. Paní Marie Nováková už si nemusela nic dokazovat: byla šťastná.
A po zimě, jak dobře věděla, vždycky přijde jaro.
