Otužilecká procházka ke hvězdám
„Jano Novotná, snídaně.“ Sanitářka vtlačila do pokoje vozík. Jana pootevřela oči a neochotně otočila hlavu směrem ke dveřím.
„Nechci. Děkuju,“ odpověděla.
„Ale, ale, slečno, musíte nabrat síly,“ následoval za sanitářkou do pokoje doktor.
Jana mlčela. Sanitářka rychle postavila na noční stolek talíř s kaší a sklenici čaje. Pošeptala: „Jez, je to důležité,“ a spěšně opustila pokoj. „Jaká je nálada? Jarní?“ usmál se doktor Marek Černý.
„Ani ne,“ odpověděla Jana smutně a otočila se k oknu.
„To je dobře,“ pokusil se Marek Černý ignorovat její tón a pokračoval: „Operace je naplánovaná na zítra.“
„Jsou nějaké šance?“ otočila se Jana.
„Určitě, ale úplné uzdravení zatím slíbit nemohu,“ přiznal Marek Černý.
„Budu moct chodit?“ Janina nervozita roste.
„Nemohu vám slibovat zázraky…“ odpověděl po krátké pauze Marek Černý. „Ale musíme využít všechny možnosti.“
„Jasně…“ Jana se znovu otočila k oknu. Nevěděla, kdy Marek Černý odešel, ani si nevšimla veselého zpěvu ptáků za oknem, který ohlašoval jaro.
Havárie byla strašná. Za volantem seděla Janina kamarádka Lucie. Když se snažila vyhnout protijedoucímu autu, prudce strhla volant, auto dostalo smyk na kluzké silnici a srážce se nešlo vyhnout. Největší náraz šel na stranu spolujezdce. Jana se probrala až v nemocnici. Později zjistila, že Lucie byla zraněna méně – zlomenina ruky, otřes mozku. Janě bylo zlomeno několik žeber, otevřená zlomenina nohy a hlavně poškozená páteř. Prognózy nebyly optimistické, šance, že bude opět chodit, byly mizivé. Možná by někoho jiného těšilo, že je vůbec naživu, ale Janě se svět zhroutil. Tanec byl pro ni vším: životem, obživou, inspirací. Pohyb byl pro ni jako vzduch pro ostatní. A co teď?
Další rána přišla od Tomáše. Byli spolu už dva roky a nedávno ji požádal o ruku. Dva týdny po havárii, když ji Tomáš navštívil v nemocnici, Jana bez slov pochopila, že ze svatby nic nebude. Když mu řekla, jaká je situace, seděl dlouho zamyšlen a pak nejistě řekl: „Musíš myslet pozitivně. Všechno se spraví.“
Příští tři dny nepřišel. Pak dorazila jen krátká zpráva: „Promiň. Nezvládnu to.“ Poslední nitka naděje se přetrhla. Jana už neplakala, s prázdným pohledem upřeným do bílého stropu si představovala, jak se strop na ni zhroutí a všechno to skončí.
Její máma se ji snažila utěšit, hladila ji po ruce, usmívala se a ujišťovala ji, že všechno ještě není ztraceno, že musí bojovat a že budou bojovat spolu. Janě bylo jasné, že její matka pláče mimo nemocniční pokoj. Doktor Marek Černý jí neustále opakoval, že musí bojovat.
„Proč?“ zeptala se jednou Jana.
„Abys byla šťastná,“ odpověděl jednoduše Marek Černý.
„Nikdy už nebudu šťastná,“ řekla Jana. Marek se na ni dlouze podíval: „Určitě budeš. Ale záleží to víc na tobě než na komkoli jiném. Setkal jsem se s lidmi, kteří překonali zdánlivě nemožné věci, protože chtěli žít, těšit se ze života, být šťastní.“
Jana neodpověděla. Nechtěla žít. Ne takhle. K jakému štěstí vlastně?
„Nespíš?“ Marek Černý otevřel dveře, vpustil do tmy pás světla.
„Nespím,“ odpověděla Jana, aniž si všimla, že ji oslovil tykáním.
„Bojíš se?“ posadil se u okna.
„Ne,“ zavrtěla rameny Jana.
„Zkus si představit, že nehoda se nestala. Uplynulo deset let. Jaký by byl tvůj život?“ tázal se Marek, dívajíc se ven.
„Nevím. Možná bych pořád vystupovala nebo bych vodila dceru na taneční,“ Jana se trochu pousmála, ale pak si vzpomněla, že její svatba se nekonala. „Víš co? On mě nechal. Hned, jak zjistil, co se stalo.“
„Myslíš, že tě miloval?“ zeptal se Marek.
„Nevím. Je to asi jen ve filmech, že láska přetrvá všechno, a v životě je to jinak…“ Jana se zastavila. Však Marek je taky muž, celkem hezký a mladý, pochopila teď. Možná má manželku nebo přítelkyni, ale určitě by nezutekl jako ten její. Podporoval ji dokonce i jako neznámý.
„Každopádně, Novotná, jdi spát. Budou pro tebe hvězdy z nebe,“ řekl Marek a odešel. Jana se podívala z okna. Na obloze svítily hvězdy. „Kéž by nějaká padala,“ pomyslela si, ale než se tak stalo, usnula.
„Jak je?“ stál Marek u Janina lůžka. „Doktor Kouřil říkal, že operace dopadla dobře.“
„Možná, ale nohy pořád necítím,“ povzdychla si Jana.
„Podívej, co jsem ti přinesl,“ Marek podával Janě malou krabičku. Janu překvapilo, když otevřela a našla uvnitř třpytivé hvězdičky-konfetti. „Se správným tréninkem dojdeš k opravdovým hvězdám,“ slíbil Marek.
Rehabilitace byla zdlouhavá a vyčerpávající. Zdálo se, že nepřináší výsledky. Nyní nazývala Marka jednoduše jeho jménem. Často ji navštěvoval. Povídali si jako staří přátelé na různá témata. Marek uměl Janu odvést od negativních myšlenek a ona si chvílemi začínala věřit jeho slovům.
„Jak to šlo dnes?“ Marek se objevil po jejím denním cvičení, kdy se sestřička snažila oživit její ztuhlé nohy.
„Jde to,“ pokrčila Jana rameny.
„Květy šeříku rozkvetly.“ Marek podal Janě kouzelnou větvičku. Jana přičichla k vůni květin a s dětskou radostí začala hledat pěticípý květ.
„A tady nic,“ nafoukla Jana dál rtíky.
„Zkus tohle,“ Marek jí podal další krabičku. Usmála se domnívajíc, že najde další dávku hvězdiček. Když však krabičku otevřela, ustrnula. Na malém prstýnku zářil jiný druh hvězdy – malý kámen.
„Vezmeš si mě?“ zeptal se Marek, když zvedla oči od prstýnku. Jana mlčela. Marek si povzdychl a posadil se.
„Sedíš mi na noze…“ řekla Jana tiše. „Sedíš mi na noze!“ vykřikla náhle a rozesmála se. „Cítím nohu!“
Marek vyskočil a smál se spolu s ní. Jana se rozplakala. Usmívala se, ale po tvářích jí stékaly slzy.
„Bojíš se?“ staral se Marek. Jana zavrtěla hlavou: „Pamatuješ, říkala jsem, že už nikdy nebudu šťastná? Musím říct, že dnes mám tolik štěstí najednou. A když už jsi měl odvahu vzít si mě, pak tě malá hysterie doufám nevystraší,“ smála se Jana.
„Mě nemůže nic vystrašit,“ odpověděl Marek a něžně se na ni podíval.
***
„Mami, vidělas? Povedlo se mi to!“ běžela Anička k lavičce, kde seděla Jana.
„Samozřejmě, že viděla. Natočila jsem to pro tatínka. Jsi opravdu šikovná,“ objala Jana dceru.
„Paní učitelka říkala, že budu tančit vpředu. Znamená to, že tančím nejlíp, že?“ pyšnila se Anička.
„Ano,“ zašeptala Jana. „Ale pssst, jestli se budeš moc vychloubat, nebude to fungovat,“ Anička přikývla. „Teď se sbal a půjdeme vyzvednout tatínka z práce.“
Prošlo deset let. Jana už na velké scéně netančila, ale na své svatbě si tanec užila. Podle Marka určitě tančila lépe než on. Její cesta ke hvězdám byla dlouhá, ale společně ji zvládli. Aby nikdy nezapomněli na to, že je třeba snít, co se děje, Jana navrhla, abychom si vyzdobili strop ložnice jako hvězdnou oblohu. Marek souhlasil. A tak, když si Jana ráno otevřela oči, věděla, že na hvězdy stačí sáhnout, pokud chceme. Na kterékoliv a kdykoliv.
