Osudová ztráta: Osamělá ve šesti letech, zatímco maminka čekala třetí dítě

Happy News

Osiřela jsem ve věku šest let. U maminky jsme už byly dvě holčičky, když očekávala třetí dítě. Pamatuji si, jak maminka křičela, jak se sousedky sešly a plakaly, jak její hlas umlkal…

Proč nepřivolali lékaře nebo neodvezli maminku do nemocnice? Stále to nechápu. Bylo to kvůli vzdálenosti do města? Byly cesty zaváté sněhem? Dodnes to nevím, ale určitý důvod tam přece musel být? Maminka zemřela při porodu, nechávajíc nás dvě a novorozenou Aničku.

Tatínek byl po maminky smrti rozpačitý, neměli jsme zde příbuzné, ti všichni bydleli na západě. Nebyl nikdo, kdo by mu pomohl se o nás postarat. Sousedky mu doporučily, aby se co nejdříve oženil. Neuplynul ani týden po pohřbu a tatínek už byl ženichem.

Poradili mu, ať si požádá o ruku místní učitelku, říkali, že je to hodná žena. Tatínek tam šel a její souhlas obdržel. Možná se mu zalíbila? Byl mladý, hezký – to je jisté. Vysoký, štíhlý, s černýma očima, do kterých se dalo zahledět.

Ať už to bylo jakkoli, večer se tatínek vrátil s nevěstou ke mně a sestřičce:
– Přišel jsem vám přivést novou maminku!

Zachvátila mě hořkost, cítila jsem, aniž bych to rozumem chápala, že to není správné. Celý dům pořád voněl po mamince. Ještě jsme nosily šaty, které nám šila a prala, a on už nám přivedl novou mamku. Teď po letech ho chápu, ale tehdy jsem ho i tu nevěstu nenáviděla. Co ta žena o nás vyprávěla, nevím, ale přišla do domu s tatínkem v náručí.

Oba byli trochu opilí, a ona řekla:
– Budete mě volat maminkou, jinak zůstanu.

Mladší sestře jsem řekla:
– Ona není naše maminka. Naše maminka umřela. Nebuď jí!

Sestra začala plakat, a já jako starší vystoupila vpřed.
– Ne, nebudeme! Ty nejsi naše maminka. Jsi cizí!

Učitelka odešla a tatínek za ní chtěl jít, ale na prahu se najednou zarazil a nepokračoval. Stál tam, s hlavou sklopenou, pak k nám přistoupil, objal nás a rozplakal se nahlas, a my s ním. I malá Anička začala kňourat v postýlce. Plakali jsme pro naši maminku, a tatínek pro svou milovanou ženu, ale naše slzy byly plné větší bolesti. Slzy sirotků jsou stejné po celém světě, stejně jako touha po ztracené matce. Tehdy jsem jedinkrát v životě viděla svého otce plakat.

Pořád žil u nás doma ještě dva týdny, pracoval v lesním průmyslu, jejich parta odcházela do lesa. Co se dalo dělat? Jinou práci ve vesnici nenašel. Dohodl se s jednou sousedkou, nechal jí peníze na jídlo pro nás, Aničku dal k jiné sousedce a odešel do lesů.

Zůstali jsme sami. Sousedka přišla, uvařila, zatopila a šla. Měla dost svých povinností. A my celý den sami doma: a byla nám zima, byli jsme hladoví a báli jsme se. Vesnice začala uvažovat, jak nám pomoci. Potřebovali jsme ženu, která by nás vzala za své. Ale jak takovou najít?

Po rozhovorech jsme zjistili, že v daleké přízni naší vesničanky je mladá žena, kterou opustil manžel, protože byla bezdětná. A buď měla dítě, které zemřelo, nebo jí Bůh další nenadal, nikdo to pořádně nevěděl. Nakonec získali adresu, napsali dopis a díky tetě Marušce k nám přivedli Zinu.

Tatínek byl stále v lesích, když Zina jednoho rána k nám přišla. Vešla tak tiše, že jsme ji neslyšely. Probudila jsem se a v domě kroky. Někdo, úplně jako maminka, chřestí na kuchyni nádobím a po domě se šíří vůně! Pecou se palačinky!

Se sestrou jsme opatrně nakukovaly přes škvíru. Zina potichu hospodařila: myla nádobí, umývala podlahy. Nakonec podle zvuků poznala, že jsme vzhůru.

– No tak, bělošky, pojďme jíst!
Bylo nám divné, že nás oslovila běloškami. My opravdu byly světlovlasé a modrooké – po mamince.
Získaly jsme odvahu a vyšly z pokoje.
– Usedněte ke stolu!
Dvakrát nás volat nemusela. Najedly jsme se palačinek a začaly k té ženě cítit důvěru.
– Říkejte mi teta Zina.

Potom nás teta Zina s Verou omyla, všechno nám vyprala a odešla. Druhý den jsme čekaly: zase přišla! Dům pod jejíma rukama ožil. Zase bylo čisto a útulno, jako když byla maminka. Uplynuly tři týdny, tatínek byl stále v lese. Teta Zina na nás dohlížela se vší péčí, ale sama se asi obávala a nechávala nás na nějakém odstupu. Vera se k ní hodně přimkla. Je jasné proč, vždyť jí byly tehdy tři roky. Já byla opatrnější. Teta Zina byla přísná. Nesmála se příliš. Naše maminka byla veselá a ráda zpívala a tančila, otce nazývala „Miláček“.

– Až přijede otec z lesů, možná mě nepřijme. Jaký je váš otec?
Nepříjemně jsem otce chválila a skoro všechno pokazila:
– On je hodný! Klidný, když se napije, hned jde spát!
Teta Zina okamžitě zpozorněla:
– Často pije?
– Často! – odpověděla mladší sestra, a já ji pod stolem šťouchala nohou a dodávala:
– Ne, jenom na svátky.

Teta Zina večer odešla klidná a tatínek večer přijel domů z lesů. Vešel do domu, rozhlédl se a překvapen:
– Myslel jsem, že žijete v bídě, ale vy tady jako princezny žijete.
Jak jsme mohli, řekli jsme mu vše. Tatínek se zamyslel, pak pravil:
– No, půjdu a podívám se na novou hospodyni. Jaká je tedy?

– Kráska, – narychlo dodala Vera, – a palačinky peče a pohádky vypráví.

Když teď na to vzpomínám, vždy se usmívám. Zinu jako krásku podle žádných měřítek nenazveš. Byla drobná, malá, jakási bledá, určitě nebyla kráskou, ale co děti vědí? Nebo možná jenom ony vědí, v čem spočívá krása člověka?

Tatínek se zasmál, oblékl se a vydal se k tetě Marušce, která bydlela poblíž.
Druhý den nás tatínek přivedl Zinu sám. Ráno vstával dřív, šel za ní a Zina znovu tak pokorně vstoupila do domu, jako by se něčeho bála.

Řekla jsem Veronice:
– Řekněme jí maminko, je hodná!
A spolu s Verou jsme zvolaly:
– Maminko, maminko, přišla jsi!

Tatínek se Zina šli spolu pro Aničku. Pro ni se Zina stala skutečnou matkou, hlídala ji jako oko v hlavě. Anička si na matku nevzpomínala. Veronika zapomněla, ale já ji mám stále v paměti, stejně jako tatínek. Jednou jsem slyšela, jak se tatínek, koukajíc na fotografii maminky, tiše ptal:

– Proč jsi odešla tak brzy? Odešla jsi a všechny mé radosti jsi s sebou odnesla.

S tatínkem a nevlastní matkou jsem dlouho nežila. Od čtvrté třídy po internátech, v naší vsi velká škola nebyla. Po sedmé třídě jsem šla na střední školu. Vždy jsem spěchala opustit domov, ale proč? Zinaida mě nikdy neublížila, chránila mě jako vlastní, a já se od ní stále distancovala. Byla jsem nevděčná?

Povolání porodní asistentky jsem si asi nevybrala náhodou. Nemůžu se vrátit v čase a zachránit svou maminku, ale zachráním jinou…

Rate article
Add a comment