Pavel mě opustil, protože nemohl mít děti, ale pak se stalo něco neočekávaného.
Jsem velmi zamilovaná.
Kvůli tomu jsem se ocitla v situaci, ze které jsem nevěděla, jak ven. Všechno se zamotalo, a přesto se nakonec všechno vyřešilo nejlépe, jak mohlo.
Stalo se to na oslavě narozenin mé přítelkyně. Hudba v horské chatě hrála tak hlasitě, že mi zuřivě hučelo v uších. Emoce bouřily v našich srdcích a touhy se projevovaly nečekaným způsobem.
Křičeli jsme “na zdraví” tolikrát, že mě v nějakém okamžiku prostě unášelo: vše se mi točilo před očima, hudba zněla v mé hlavě. Ani nevím, jak jsem skončila na nějakém gauči, zakryta dekou.
Ráno, když jsem sešla pro kávu, narazila jsem na sympatického kluka, který se najednou objevil přede mnou:
– Jak se máš? Včera ti asi nebylo dobře.
Pohledem jsem ho zhodnotila, a najednou mi došlo: to byl on, kdo mě včera táhl k záchrannému gauči. Teď se usmíval, a já jsem pod jeho krásnými modrými očima roztála. Den ubíhal báječně: nad námi se vznášely jemné mraky, a lehký vánek mě hladil po tvářích… Procházeli jsme se až do pozdního večera, a když jsem se najednou potkla, ocitla jsem se přímo v jeho náručí. Na krásném kopci, pod otevřeným nebem, jsme si vyměnili pohledy, a naše rty se spojily.
Naše mlčící souhlas s tím, co se dělo, nám nedovolil přemýšlet o budoucnosti. Ačkoli se otázky objevily samy od sebe několik dní po návratu do města.
O tři měsíce dříve jsem se setkala se solidním mužem, který pracoval v bance – stabilním, zajištěným, důvěryhodným. Jmenoval se Pavel. Když jsem ho poprvé viděla, necítila jsem žádné motýlky v břiše, ani zápal. Bylo to něco jiného – jako by se mé myšlenky zamilovávaly. Tento Pavel byl tak organizovaný, že mě udivovalo, jak logicky přemýšlel o všem, co dělal. Vedle něj jsem se cítila dospěle, i když jsem ve skutečnosti ještě ne byla.
Tyto dvě příběhy se propletly nejpodivnějším způsobem. Teď jsem vůbec nevěděla, co dělat. Cítila jsem trochu viny za nevěru, trochu radosti – že ve mně ještě nevyhaslo divoké já, a trochu trapnosti – protože jsem se musela rozhodnout.
Teď jsme spolu.
S Pavlem, kde všechno bylo uspořádáno jako nějaký velký životní plán, ale improvizace šla ruku v ruce s tím modrookým. Takto plynuly měsíce. Vždy se však objeví nějaká okolnost, která tě vytrhne z iluzí a snění.
Moji okolností se stala nečekaná těhotenství. Kdo byl otcem? Zatímco jsem přemýšlela nad tímto klasickým otázníkem, Pavel najednou upadl do melancholie, jejíž příčinu jsem nemohla pochopit. Něco se s ním dělo, ale nemohla jsem ani tušit co. Až jednou večer se objevil s obrovskou kyticí červených růží a odhalením:
– Musíme se rozloučit – alespoň dočasně… Mám věci, které ti nemohu říct, – moje problémy, za které nejsi odpovědná.
Skutečně jsem také potřebovala čas – přemýšlela jsem, jak mu říct o dítěti. Domluvili jsme se na setkání za měsíc. Myslela jsem, že může mít nějaké bankovní problémy, kvůli kterým je v nebezpečí a chce mě chránit. Co jiného to mohlo být?
Uběhly dva týdny. Stále jsem se nerozhodla, a jednoho dne mě modrooký překvapil, když řekl, že ho překvapují lidé, kteří chtějí rodinu:
– Děti jsou vážné komplikace v životě, – podotkl, mluvíc o svém příteli. – Proč se všichni tak snaží zanechat potomstvo?
Konverzace se dostala do směru, který jsem od něj nečekala. Najednou jsem si uvědomila, že vůbec neznám tohoto muže – jednoduše jsem podlehla vášni. Můj rozum se vyjasnil, a mysl převládla nad emocemi – přišel čas tyto vztahy ukončit. A udělala jsem to.
Uběhly další dva týdny – nastal čas setkání s Pavlem. Nevěděla jsem, co dělat – říct mu to?
– Musím ti říct, že… – začala jsem.
– Odpusť, ale opravdu odcházím, – skočil mi do řeči. – Nemám na výběr. Doufám, že budeš šťastná, to si zasloužíš. A teď mluv…
Neřekla jsem mu to: ten člověk, který mi dával tak silný pocit jistoty, najednou jakoby zavřel dveře do své duše. A začal z mého života mizet.
Rozloučili jsme se. Když mě jemně pohladil po hlavě, zdálo se mi, že jeho oči byly vlhké…
Začala jsem žít více uzavřeně, snažíc se srovnat myšlenky a dny. Tak to pokračovalo až do dne porodu. Šla jsem do porodnice sama, přemýšlela jsem, že odtud odejdu sama – s miminkem v náručí.
Ale v den propuštění mi najednou přinesli balíček s dětským oblečením – od koho? Byla tam i poznámka. Po přečtení těchto pár řádků jsem se rozplakala, protože to byly nejdůležitější slova v mém životě: od Pavla. Políbila jsem spící Aničku (tak jsem ji pojmenovala, protože v ní byla celá moje naděje) a posadila se na postel. A Pavel zakřičel zespodu:
– Tak co, kdy uvidím svou dceru?
Teď se jistě ptáte: co se stalo? Náhodou potkal mou přítelkyni – tu stejnou z chaty. Povídali si a ona mu všechno řekla, dodala, že jsem si uvědomila, jak moc ho miluji.
A víte co? Pavel mě nikdy nepřestal milovat. Moje nevěra se už nikdy neobjevila v našich rozhovorech: tento úžasný muž se se mnou rozešel, protože zjistil, že nemůže mít děti.
To byla věc, která ho trápila po celou dobu. Rozhodl se, že nemá právo mě takto trestat. Bylo tedy jasné, že Anička je plod mou tajné vášně.
Ale pro Pavla bylo důležité, že toto dítě bylo počato v krásných emocích a navíc to bylo moje dítě, a on, jak se ukázalo, mě začal milovat ještě více. Co víc jsme potřebovali? Oba jsme si vzali životní lekci, a od té doby nemáme žádné tajemství – stále si říkáme všechno do očí. Opravu se milujeme a jsme jednou z nejšťastnějších rodin, jaké si lze představit.