Opuštěný, ale ne sám: Jak mi babička nahrazuje rodiče už 26 let
Rodiče mám, ale nejsou tu
Nebude fér říct, že nemám rodinu. Táta a máma žijí, mají své vlastní životy někde daleko ode mě. Možná jsou šťastní, budují kariéru, cestují, možná se dokonce milují. Možná si závidí, nebo se snášejí jen ze zvyku. Nevím.
Vím jen jedno – co si pamatuji, vedle mě byla vždy jen babička.
Všichni jí říkají Marie Nováková, ale pro mě je jednoduše – babička Mařenka.
Vzala si mě k sobě, když mi bylo jen šest měsíců. Máma mě přestala kojit, a od té doby se o mě stará jen ona. Teď je mi 26 a babička je stále vedle mě.
Říct, že ji miluji, je slabé slovo. Ona není jen moje rodina, je mým přítelem, rádcem a jediným skutečným člověkem. Mohu s ní sedět v kuchyni až do pozdní noci, tiše kouřit, mluvit o všem i o ničem, a někdy si nalít slivovici, když mě duše bolí.
Babička je jediná věc, za kterou jsem osudu vděčný.
Naučila mě všechno
Babička Mařenka mě nerozmazlovala, ale přísná také nebyla. Věděla, že musím umět žít sám.
Naučila mě přišívat knoflíky, látat ponožky, zakládat kalhoty. Umím vařit polévky, péct koláče, smažit brambory a dokonce připravovat obědy na plynovém sporáku, když nejde elektřina.
Naučila mě nenadávat. Pokud je mráz – čas se teple obléknout. Když nejsou peníze – musím hledat řešení. Když někdo odejde z tvého života – asi nebyl tvůj.
Ale nejvíc mě naučila milovat knihy.
Každý svátek – ať už narozeniny, Vánoce nebo prostě pěkný den – mi dávala knihu. Postupem času jsem si nasbíral celou knihovnu, a přestože dnes všichni čtou elektronické knihy, stále miluji vůni papíru. Je to vůně skutečného, živého světa.
Babička mě naučila, jak má vonět domov.
Skutečný domov voní čerstvě upečeným chlebem, mlékem, skořicí.
Skutečný domov je, když na tebe někdo čeká.
Moji kamarádi po škole přicházeli do prázdných bytů, jedli studené jídlo z lednice a dělali úkoly sami. Ale já přicházel domů, kde bylo vždy teplo, na kamnech stál horký guláš a babička seděla u okna a čekala na mě.
Jsem za to vděčný.
Můj sen
Vždycky jsem snil o jednom – otevřít svou malou knihkupectví.
Vidím ho do posledního detailu: dřevěné police, útulná křesla, vůně kávy a čerstvého pečiva. Lidé přijdou, usadí se, prolistují knihy, budou pít čaj nebo kakao.
Postavím několik stolků, budu připravovat pro své hosty ty nejlepší koláče podle babiččiných receptů.
Vím, že se mi to povede.
Protože babička mi vždy říkala: „Hlavní je dělat všechno srdcem“.
Je šťastná, že jsem vystudoval univerzitu, našel si dobrou práci. Jsem učitel – učím děti, předávám jim znalosti, ale sám sním o něčem jiném.
Babička sní o tom, že mě uvidí ženatého, s dětmi. Chce si hrát s prapravnuky, jako kdysi se mnou.
Ale nejdřív – můj sen.
Nikdy jsem babičce neřekl, ale nedávno jsem zjistil: můj otec prodal zděděnou půdu, vzal si svůj podíl a mně nedal ani korunu.
Ale jeho bratr – můj strýc, muž se zlatými rukama – slíbil, že mi pomůže. Chce investovat peníze do mého knihkupectví, pomoci s rekonstrukcí, s nábytkem.
Babička ho vždy brala jako vlastního syna. Možná proto se rozhodl mi pomoci.
Chci ji udělat šťastnou.
Chci, aby na mě byla hrdá.
Aby mohla říct, když vejde do mého knihkupectví: „Tohle udělal můj vnuk“.
