Omluvte nás, začal jeden z policistů s vážnou tváří. Tato paní tvrdí, že váš kocour přeskočil na její balkon, napadl ji a nakonec ještě unesl jejího kotě
V Praze je dost takových činžáků, které lidé nazývají rohové domy. Dva vchody se setkávají v ostrém pravém úhlu, byty jsou přisazené zády k sobě a balkony v rohu je od sebe dělí nanajvýš metr a půl.
Jednou
Muž a žena, oba zaměstnanci stejné firmy, se večer vraceli domů na Vinohrady, jak už to bylo jejich zvykem. Po cestě přešli dvůr, kde zrovna zpozorovali, jak se skupina toulavých psů vrhla na zuboženého kocoura, kterého sousedé krmili včetně nich samotných.
Muž neváhal a psy odehnal, ale kocour to schytal. Naštěstí neutrpěl fatální zranění. Zvedli ho ze země, naložili do auta a odvezli do veteriny.
Veterinář mu ošetřil rány, zašil kůži, připojil infuzi s fyziologickým roztokem a vitamíny, píchl antibiotikum. Nařídil přinést chudáka na kontrolu s injekcí každý den na týden.
Tak se František dostal do jejich bytu.
Možná se ptáte: proč František? Protože vypadal jak mafióz. Hrubý výraz, tmavý pohled. Ale brzy se ukázalo
Drsný Franta si překvapivě rychle zvykl na teplo, péči a měkký gauč v jejich malém obýváku. Už za dva dny se rozvaloval na dece, spokojně příst a mával packou, když mu žena hladila břicho.
Podívej, jaký je to rozmazlenec, smála se a drbala ho pod bradou.
Franta se sice kroutil bolestí, rány pořád bolely, ale stejně dál spokojeně broukal. Opravdu mu to přišlo k chuti.
Za týden byl jako vyměněný. Vykoupaný, chlupatý, lesklý, zasytil se a ochotně usínal jim na klíně.
Jeho minulý život mráz, hlad, bitky, strach pomalu mizel jako zlý sen.
Teď si užíval pohled z balkónu na dvůr. Na ulici už to Frantu vůbec netáhlo. Byl si až příliš dobře vědom, co svoboda znamená.
Sousední balkony ho nezajímaly. Tedy do chvíle, než se na téměř dotýkajícím se balkoně vedle objevil nový přírůstek. Malinké, nacuchané, čistotné kotě.
Mazlíček s rodokmenem Jakpak asi tuší, co je to život? zabručel si Franta pohrdavě a demonstrativně se odvrátil.
Druhý den však uslyšel podivný zvuk. Naklonil ucho k sousednímu balkonu, odkud zněl tichý pláč.
Přisunul se blíž.
Kotě se krčilo v rohu balkonu a potichu štkalo.
Hej! houkl na něj Franta. Proč řveš, co ti provedli? Nedali ti paštiku?
Kotě se leklo, zalehlo k zemi a vyděšeně pozorovalo velikého kocoura se zjizvenou tváří.
Tak proč brečíš?! zopakoval Franta.
A v tu chvíli kotě šeptem odpovědělo, aniž by opustilo svůj úkryt:
Ona mě praštila pantoflem Víš, jak to bolí?
Franta nikdy pantoflem nedostal. Teď už byl chován, hýčkán, odpuštěno mu bylo vše. Ale bolest znal až moc dobře.
Pantoflem? Proč jako? podivil se povytaženým obočím.
Ráno jsem začal mňoukat. Měl jsem hlad
No a? nechápal Franta.
Za to mě bouchla a křičela na mě
Franta zmlkl. Maličké šedé klubíčko se třáslo, bojácně nespustilo z Franty oči, nevydávalo už ani hlásku.
Jakoby se Frantovi vybavila vlastní minulost mráz, hlad, strach, vryté v duši.
Bijí tě často? zeptal se tiše.
Skoro vždycky, špitl kotě a popotáhl nosem. Za každý šramot nebo lumpárnu Ona mě nemá ráda.
Ale kamarádkám po telefonu se chlubí, že jsem drahej a že za mě dala spoustu peněz. Nevím, co to znamená drahej
Franta věděl. Jeho panička mu často říkala: Ty můj drahoušku. Ale tady to slovo znělo studeně.
Hodně přemýšlel. Bylo mu toho chudáčka líto. Na ulici by věděl, co dělat tady
Tady byl najednou domácí, milovaný, opečovávaný kocour. Co s tím?
Pak zavolali kotě zpátky do bytu. S ušima i ocáskem připlácnutým k tělu, pod nímž se objevila loužička ze strachu, vběhlo do otevřených dveří.
Franta porozhlédl po mokrém flíčku na balkoně. Vzpomněl si, jak jako kotě také omočil dlažbu strachy před obrovským psem
Od té doby trávil na balkoně skoro celý den. Zjistil, že sousedčino kotě se jmenuje unikátněKorunáč.
Podle Franty by ale lépe sedělo jméno Mrňous.
Mrňous se na něj začal obracet a chodil na balkon svěřovat své trápení:
Dneska říkala, kuňkal, že mě vyhodí z okna, když neusnu a budu dělat kravál, prý ju už nebaví uklízet po mně
Frantovi naskočila srst na zádech. Často slyšel, jak sousedka na Mrňouse křičí a hrubě mu nadává, jindy
Jindy ho až zamrazilo, když uslyšel rázný šleh pantoflem.
Už dávno se rozhodl. Ale bránil mu strach.
Za tohle mě určitě vyrazí, říkal si. Tohle už je moc risk.
Nechtěl zpět do zimy, hladu, samoty. Nechtěl přijít o ty, kdo ho zachránili.
Ale představa, že ženská toho drobka jednou opravdu zabije, mu nedala spát.
Všechno se seběhlo během pár dnů.
Franta seděl na balkoně, napjatý. Z vedlejšího bytu se ozval křik. Sousedka se zase válela v posteli a řvala na Mrňouse.
Franta vše sledoval skrz odlesk ve skleněných balkónových dveřích.
Viděl, jak se sklonila, sáhla po pantofli, zvedla ruku a zařvala:
Ty malej prevíte, zabiju tě!
Než si to uvědomil, přeskočil těch metr a půl na sousední balkon.
Sousedka nestačila pantofel ani hodit. Na posteli před ní se objevil
Ne. Zjevil.
Něco přízračného.
Obrovský kocour s gangsterovským pohledem, našpulenými tesáky, syčící a prskající. V jejích očích Franta plival oheň a z očí sršely blesky.
Tak jí to alespoň připadalo.
Vykřikla, upustila pantofel a po nohou v pyžamu ji začalo téct teplo
Viděla samo peklo.
Ďábel zvedl hrozivě packu s vytaženými drápy. Zakrývala si hlavu rukama a omdlela.
Za deset minut zvonil u bytu Frantových páníčků zvonek. Za dveřmi stála sousedka s rozcuchanými vlasy, šíleným pohledem.
Váš kocour mě napadl! ječela. Poškrábal mě a unesl mého drahého kocourka! Zavolám policii!
Paní, klidně pravila hostitelka. Náš kocour je pořád doma. Nikam nechodí. A vašeho kotěte jsme si ani nevšimli.
Sousedka se zatvářila rozzuřeně. Chtěla ještě něco dodat, jenže z pusy jí vyšlo jen vzteklé zasyčení. Zavřela za sebou prudce dveře.
Za deset minut dorazili policisté. Sousedka brebentila něco o přeskočeném balkoně, útoku a ztraceném kotěti.
Promiňte, začal důstojník. Tato paní tvrdí, že váš kocour jí přeskočil na balkon, zaútočil na ni a unesl její kotě
Prosím?! vyhrkl manželský pár.
Z jejich tváří čišilo upřímné zděšení.
Pánové, račte dál, klidně je zval muž. Přesvědčte se sami, náš kocour je doma na gauči. Žádné cizí kotě tu není.
Celá delegace vešla. Franta opravdu klidně podřimoval rozpláclý na pohovce.
To je on! vřískla sousedka. Ten mě napadl, poškrábal a ukradl Korunáče!
Prosím, co přesně ukradl? divili se policisté. Váš kocour vám ukradl peníze?
Vy jste úplně padlí na hlavu?! štěkla ženská. Kotě se jmenuje Korunáč!
Důstojníci na sebe pohlédli, vyšli na balkon.
Skoro dva metry, uznale hvízdl jeden.
Tvrdíte, že kocour přeskočil s kotětem v tlamě dvěma metry na váš balkon? podivil se druhý.
Vy mi snad nevěříte?! ječela sousedka, lítala po bytu a hystericky volala: Korunáč! Korunáč! Korunáč!
Otevírala skříně, vyhazovala šuplíky, rozhazovala povlečení, třásla prádlem.
Policisté ji museli uklidnit.
Paní, oslovil ji přísně jeden z nich, právě nyní ničííte cizí majetek. Máte štěstí, že vás majitelé nenapráskají k soudu.
To si snad děláte srandu! ječela paní. Po tom, co mě tu kocour zmrzačil a unesl mi kotě?!
Můžete ukázat, kde vás přesně poškrábal nebo kousl? nadhodil policista.
Sousedka znejistěla, lapala po dechu a nakonec vykřikla:
To si ještě vypijete! Všichni!
Omlouvám se, pronesla hostitelka s maskovanou ironií. Ale docela dost od vás zapáchá moč. Nezlobte se, mohla byste vstát z mé židle?
Sousedce se rozšířily oči, střídavě červenala, zelenala, potemněla a vypařila se z bytu, jen to bouchlo.
Chcete podat oznámení? ptal se policista.
Ne, odpověděli jednohlasně manželé.
Připadá mi, že jí není úplně dobře, řekla tiše žena.
Omlouváme se za vyrušení, rozloučili se policisté.
Manželé obrátili pohled na Frantu, který se už posadil na gauč a na něco čekal.
No tak, ukaž… pobídl muž.
Ukaž… přidala se žena.
Franta na ně provinile mrkl, seskočil z gauče, došel ke skříni, packou otevřel dvířka, vyskočil do police a vytáhl mezi ručníky… kotě.
Panebože… vydechli oba najednou.
Posadili se, Franta přiskočil a opatrně položil třesoucí se šedivý klubíčko vedle nich.
Co teď? tiše se zeptala žena, když kotě zvedla do klína.
Mrňous sebou trhl a ještě víc se schoulil.
Neboj se, řekl vlídně muž.
My kočky netýráme, polohlasem ujistila žena, hladící mu záda. A ty, drahý Františku Ty máš zaracha. Tohle se nedělá. Fakt ne.
A co měl dělat? podivil se muž. Zachránil ho před čarodějnicí. Proč trestat hrdinu?
A vůbec, žádné kotě u nás přece není. Slyšela jsi, co řekli policajti.
No jo, povzdechla si žena a obrátila se k Mrňousovi. Chlap drží s chlapem. Navrhuješ ještě Frantu vyznamenat?
Jistě! Zaslouží si odměnu! zahlásil muž a přátelsky poplácal Frantu. Jdeme na kuře!
Jen se podívej, dělala žena uražená a hledala oporu u Mrňouse.
Ale kotě najednou vztáhlo packy, jemně objalo její dlaň a přitisklo se.
Žena se pousmála a uznale dodala:
No dobře Poprvé odpouštím.
Muž s Frantou šli do kuchyně. Mrňous se spokojeně stočil v klíně a tiše přístal. Teprve teď pochopil, jak je krásné, když ho někdo hladí.
A také poprvé pocítil, že tady když tě někdo nazve drahým to znamená něco úplně jiného.
