**Nález pod vanou**
Týden strávený v posteli s horečkou a kašlem už byl za Maruškou. Protáhla se v posteli a usmála se. Poprvé po dlouhé době se cítila opravdu dobře. Ráno začalo slunečním světlem, které pronikalo skrz závěsy. Maruška byla plná energie a odhodlání.
— Tak, je čas na kávu a dát byt do pořádku! — řekla si vesele, vstávajíc z postele.
V kuchyni ji čekal manžel Petr, který už pil kávu a projížděl zprávy na svém starém notebooku.
— Dobré ráno, — zamručel, aniž by odtrhl oči od obrazovky.
— Dobré! — odpověděla radostně Maruška. — Cítím se skvěle, dnes udělám generální úklid. Koupelnu vyčistím novým prostředkem, který jsem koupila před nemocí.
Petr jen kývl, očividně její nadšení nesdílel.
— Nemůžeš to udělat jindy? Proč zrovna o mém volném dni? Ještě mě zatáhneš do úklidu, a já chtěl odpočívat…
— Neboj, miláčku, mého nadšení bude dost pro oba! — ujistila ho Maruška, dopíjejíc kávu a dojíždějíc toast s avokádem.
Zpívala si tiše, zatímco si navlékala gumové rukavice. Jak je krásné, že děti vyrostly a úklid už nemusí být tak častý! Dceru před rokem provdali, syn od září studuje a bydlí na koleji… Musím jim zavolat! Maruška vzala dózu s novou čisticí pastou, která slibovala lesk a svěžest během chvilky. Její citlivý nos po nemoci neucítil žádnou chemii, naopak, voněla buď po levanduli, nebo po něčem jemném, příjemném.
Nejprve se pustila do umyvadla, potom do toalety, a nakonec se dostala k vaně. Pasta fungovala, vůně lučních, fialkových květů zaplnila celý prostor.
— To se povedlo! — řekla obdivně při pohledu na lesknoucí se povrch. — Jsi jako nová!
Ale tam se její nadšení nezastavilo. Jakmile už začala s úklidem, rozhodla se to dotáhnout do konce. Poklekla a nakoukla pod vanu.
— Páni, tolik prachu! — vykřikla, chytila hadr.
Náhle její zrak spočinul na něčem lesklém. Natáhla ruku a vytáhla skleněnou dózu od kávy. Uvnitř byly úhledně složené bankovky.
— Co to je? — divila se, otevírajíc dózu.
Maruška vyšla z koupelny s dózou v rukou. Petr stále seděl u notebooku, ale když uviděl její výraz, zbystřil.
— Petře, co to je? — zeptala se, ukazujíc mu dózu.
Ztuhl na okamžik. Pak se mu po obličeji mihla nervózní grimasa, ale rychle se ovládl a pokrčil rameny:
— Nevím. Odkud bych to měl vědět? Možná je to tvoje tajná úspora? — řekl a polkl, podíval se na dózu tak, jako by v ní byl poslední chleba na zemi.
Jeho pohled byl plný sotva skrývané bolesti, ale Maruška si toho nevšimla. Už totiž otevřela dózu a s údivem vyndala peníze.
— Moje úspora? — Maruška se zasmála. — Já bych peníze pod vanu neschovala. To je určitě tvoje práce.
Petr zvedl ruce, jako by se vzdával, opět polykal ošklivý knedlík v krku.
— Přísahám, nemám tušení, odkud to je. Možná je tu zapomněli předchozí majitelé?
Maruška přimhouřila oči.
— Bydlíme tu už pět let. Nemyslím si, že by tu nechali peníze.
Petr se snažil tvářit nenuceně a sledoval každý Maruščin pohyb. Manželka se naopak rozhodla, že když ty peníze našla, patří jí. S úsměvem je přepočítala. Oči jí zasvítily zdravou chamtivostí.
— No tak dobře, když se nikdo nepřiznává, mám štěstí, — řekla.
Petr se pokusil zasáhnout. Začal zpívat medovým hlasem, s obtížemi zvládajíc emoce:
— Měli bychom za ty peníze pořídit něco užitečného? Třeba nový notebook? Tenhle už sotva dýchá. Mám vyhlédnutý jeden s výkonným procesorem…
— Notebook? — zafrkala Maruška. — Na co bych potřebovala tvůj notebook? Mám lepší nápad.
Druhý den se Maruška vrátila domů s krásnou krabičkou. Uvnitř byl set šperků: náušnice, prsten a elegantní přívěsek. Ukázala je Petru hrdě.
— Co říkáš? — zeptala se, když si navlékala prsten a jasně zářila radostí, cítíc se jako Kleopatra. – Nejsem snad pořád kočka?
Výraz její tváře říkal Petru jasně: “Jen zkus říct, že ne!”
— Krásné, — odpověděl manžel, snažíc se skrýt zklamání a hořkost. – Jsi moje nejkrásnější, bojím se, aby tě teď někdo neodvedl.
Maruška celý večer defilovala v nových špercích a chlubila se svým nálezem a šťastným nákupem všem: kamarádkám, mámě i tchyni. Před spaním, v deset hodin, pečlivě uložila své poklady na noční stolek, aby je ráno mohla hned vzít do práce.
Petr dlouho nemohl usnout, na rozdíl od Marušky, která usnula již za patnáct minut. Znajíc její tvrdý spánek, Petr se opatrně proplížil k balkónovým dveřím a vystrčil své nešťastné tělo ven. V krabici od odšťavňovače našel skrytou krabičku cigaret a vedle ní balíček mátové žvýkačky.
Nejprve si zapálil. Vlastně, už dávno přestal… Maruška trvala na tom kvůli častým bronchitidám a pneumoniím. Mimochodem, za poslední rok se mu vyhnuly všechny sezónní nemoci! Když se po dávce nikotinu trochu uklidnil, Petr vytáhl mobil a vytočil číslo kamaráda.
— No co, kámo, — řekl, — do hry se hned tak nezapojím, budete muset táhnout front sami… Jo, žena našla mou tajnou úsporu. Půl roku jsem schovával, konečně se naskytla potřebná částka. A ona ji vzala a koupila si šperky.
— To je tvrdý, — soucítil kamarád. — No, snad naspoříš znovu.
Petr si povzdychl a podíval se směrem do ložnice. Maruška sladce spala a na nočním stolku vedle ní ležely její nové šperky, třpytivé a pro něj naprosto bezcenné, ale dělal jí ohromnou radost.
— Hm… Hlavně že je manželka spokojená. Dokonce řekla, že by kvůli těm šperkům shodila pár kil, protože nevypadají dost efektně. No, jsem vlastně rád, že se tak potěšila.
Následujícího rána byla Maruška opět skvěle naladěná. Nasadila si nové náušnice a přívěsek, obdivujíc svůj odraz v zrcadle.
— Jak vypadám, dobrá, že? — zeptala se Petra.
— Skvělá, — odpověděl s úsměvem, upřímně ji obdivujíc ve světlých očích.
Ano, žena se musí občas hýčkat! Ale v jeho nitru už se formoval plán, kde příště skryje svou tajnou úsporu. Tentokrát určitě ne pod vanu…
