Lenka téměř zpívala radostí jak by taky ne! Teď má svůj vlastní byt. Konečně! Žádná protivná paní domácí, která ve třiadvacet vypíná elektřinu, hlídá každý krok, vypíná plyn přímo pod vroucí polévkou. Žádné zákazy používání fénu nebo žehličky na vlasy aby tě to nezabilo, jak ráda strašila. Koupel si člověk dát nesměl, pouze rychlá sprcha jednou denně, ráno nebo večer ať si Lenka vybere, stejně bude paní Kubíčková stát za dveřmi a bubnovat na ně, ať už konečně stáhne ten proud vody.
Rok žila Lenka pod jejím dohledem. Paní Kubíčková si o sobě myslela, že je její mentorka a vychovatelka, takže když Lenka oslavila osmnácté narozeniny, úpěnlivě přemlouvala rodiče, ať ji nechají bydlet na koleji. Ani to však nebylo med štěnice, švábi… Ale to byly drobnosti. To, že jí někdo zatímco se otočila, ukradl pánev i s opékanými brambory, bylo také nic oproti holkám, co si vodily kluky.
Lenka vydržela rok a odešla do podnájmu, hned jak táta přijel a viděl na koleji ten šílený nepořádek. Hned ji odtamtud vytáhli a dalších pět let žila u babičky Danuše. Skvělá babička, trochu svá, ale laskavá.
Po škole začala pracovat a dál bydlela u Danuše, šetřila na zálohu na vlastní byt. Její velký sen byl mít, i kdyby maličký, ale úplně svůj domov. Kamarádky chodily na rande, utrácely výplatu za šaty a kabelky, Lenka makala a střádala koruny. Sice i babička říkala, ať se někdy trochu rozšoupne, ale Lenka tvrdohlavě šla za svým.
Jednoho dne přijeli rodiče a táta, nervózní, řekl, že se rozhodli Lence pomoct. On, maminka a babička Libuše (tátova vzdálená teta, která celý život učila na základce, nakonec až do pětadevadesáti let; rázná žena, každého v rodině dokázala rozhádat). Jen Lenkova maminka byla ta, kdo jí v posledních letech naslouchal. Lence navíc Libuši hrozně milovala, protože i ona celý život učila.
Když jednou Libuše poprosila tátu, aby jí pomohl přestěhovat se do domova důchodců, rodiče ji raději vzali k sobě domů. Připravený pokoj místo útulku, prý aby jim nebylo líto. Stejně jsme ve městě, dcera jinde, máme kočku i papouška Karla, kdo by nás hlídal? Takhle bude babička na vše dohlížet a oni mohou klidně jezdit na chalupu či na ryby, aniž by si dělali starosti.
Po chvilce váhání babička souhlasila a několik let se těšila s milující rodinou. Nakonec tiše odešla a všechno dědictví odkázala tátovi. Lence navíc osobně darovala staré rodinné náhrdelník, který nikdy ani v těžkých dobách neprodala.
Lenka ho s pýchou vzala, občas ho obdivovala a vzpomínala na svou milou babičku. Táta navrhl, ať prodají její byt a koupí Lence nový přímo tam, kde se jí líbí a tak měla Lenka najednou svůj, krásný dvoupokojový byt. Předchozí majitelka prý zanechala dobré energie, Lenka se s chutí pustila do rekonstrukce, rodiče jí chodili pomáhat. Upravovala stále nové detaily a táta trpělivě uskutečňoval všechny její představy.
Nakonec se byt proměnil a mamka doma rozhodla, že taky potřebuje změnu, Lenka jí slíbila, že navrhne celý design. A tak se Lenka zabydlela v novém městě, které se jí postupně zalíbilo.
V práci si padla do oka s Katkou, záhy se staly nejlepšími kamarádkami. Často ji zvala na návštěvy, společně vařily, povídaly si. Jednou Lenka vyprávěla, jak kdysi s kámoškou Zuzkou z dětství lezly na střechu paneláku opalovat se.
To je super! Proč bychom taky něco nevymyslely? smála se Katka. Holky se rozesmály, ale Lenka varovala: Jen abysme neskončily zamčené! My sice řvaly na pana Šimůnka, že nás tam zamkl, ale on byl nedoslýchavý, neslyšel a zamknul nás na celý večer. Táta díky instinktu dorazil dřív z práce a pustil nás.
Dostalas doma vynadáno? zašeptala Katka soucitně.
Ale ne táta mě rozmazloval, mamka byla přísná, ale on mě chránil a většinu průšvihů jí zatajil.
Štěstí, já to schytala za kdejaký průšvih, přiznala Katka. Hele, nebylo by lepší domluvit se s domovníkem a slunit se s klidem?
Zkusily to. Domovník nejdřív odmítal, ale po ujištění, že jsou dospělé a nebude žádné blbnutí, svolil: Ale žádné hlouposti, holky!
Půl volného dne pak obě polehávaly na střeše a několikrát si ještě klíče půjčily. Jednoho dne se domnívaly, že někdo otevřel dveře na střechu. Poslouchaly, ale pak spatřily starší ženu, upravenou, se sendvičem v ruce, seděla opřená o komín.
Kdo jste? zeptaly se najednou. Žena polkla a rozpačitě odpověděla: Jsem… Jsem Irena Borovičková.
Lenka okamžitě poznala bývalou majitelku svého bytu.
Vy jste paní, co mi prodala byt? rozzářila se Lenka. Ano, ty jsi ta hodná holčička, usmála se Irena, oči zalité slzami.
Zlomila se a začala vyprávět: Já sama vychovávala Pavlíka, manžel utekl, zamiloval se jinde. Žila jsem jen pro syna. Vystudoval, měl dobrou práci, ale s dívkami neměl štěstí. Před pěti lety mi představil Janu. Ta se ujala všeho prala, vařila, starala se. Když se jim narodila první dcera Klárka, byla jsem šťastná babička, další rok Adam, další Sofie. Když se narodila Sofie, navrhli, ať prodám svůj byt, prý stejně žiju s nimi, ať nestojí prázdný.
Smutně pohlédla na děvčata: Najednou jsem byla jen na hlídání. Jana šla do práce, já zůstala s třema malýma děcky. Když jsem z toho vyčerpání onemocněla, lékaři mi přikázali klid, ale ten v domě nebyl možný. Já mohla jen dbát na jídlo, úklid, výchovu dětem nechali sobě, snad abych je nerozmazlovala. Když usnuly a já měla chvíli pro sebe, slyšela jsem jen: Pohyb je život, mami!, a že prý žít spolu je štěstí, že to tak nikdo nemá.
Jedno léto odjeli k moři a já zůstala s dětmi. Miluju je, ale padla jsem na dno. Tak jsem řekla, že jedu za kamarádkou na chatu, a místo toho jsem se celé dny toulala po městě. Přes den muzea, večer sedím u Vltavy na lavičce. Dnes mě nohy zavedly ke starému domu, a tak jsem skončila tady, na střeše
Lenka s Katkou ji uprosil, aby šla s nimi na čaj.
Páni, tady je útulno, rozplývala se Irena a pohladila Lenku po ruce. Ach, kdybych tehdy neposlechla Pavlíka a Janu… Ale nevyčítejte mi to.
A peníze z bytu? zeptala se Katka opatrně.
Pavlík prý půlku uloží, půlku si nechá všechno jsem jim dala Irena svěsila ramena.
Za tu částku koupíte menší byt, zamyslela se Katka, my vám s Lenkou pomůžeme s opravou.
Irena byla bezmocná, ale Lence věřila a za měsíc se stěhovala do vlastního, malé garsonky v tom samém domě. Co Katka řekla Pavlovi v práci, nikdo nikdy nezjistil, ale dlouho byl nervózní a Irenu vyčítal, že se neozvala dřív, když jí bylo těžko. Jana se na Irenu uraženě přestala bavit, ale vnoučata si brzy rozdělila noční návštěvy u babičky, kam šla ráda i Jana, když časem děti dali do školky.
Irena a Lenka si teď často chodily na návštěvu, na výstavy i do muzea.
Ne, děkuju, až zestárnu já, v cizím bytě bydlet nebudu! smála se Katka. Určitě ne! Abych po nocích nespala na lavičce, nebo po střechách…
Lenka přikývla: To máš pravdu!
Dobré ráno, moje milé! Děkuju, že jste se mnou. Obímám vás moc a přeji krásný den.
