Neláskovaná dcera
Už od dětství si Anna myslela, že je adoptovaná. Když jednou zůstala sama doma, začala studovat různé dokumenty s nadějí, že najde adopční listinu. Místo toho našla pouze svůj rodný list, ve kterém bylo jasně uvedeno, že její rodiče jsou skutečně její biologičtí rodiče.
To by ji mělo potěšit, ale naopak byla zklamaná. Poté už vůbec nechápala, co je s ní špatně.
Anna byla nejstarším dítětem v rodině. Tři roky po jejím narození se rodičům narodila další holčička, Lenka. Před narozením sestry si Anna sotva něco pamatovala. Ale po Lence už měla plno vzpomínek.
Lenka byla středem pozornosti. Rodiče jí kupovali to nejlepší oblečení a hračky, zatímco Anna často dosluhovala oblečení po své sestřenici. Ve škole, pokud Anna přinesla špatnou známku, rodiče ji silně kárali a omezovali její výsady, jako například sledování televize nebo chození s kamarádkami. Pokud Lenka přinesla špatnou známku, maminka ji vždy utěšovala, že známky nejsou to nejdůležitější.
Nejnenáviděnější větou pro Annu bylo „Lenka je mladší“. A za tím následovalo něco jako dej jí tu hračku nebo ať ona sní tu jedinou sladkost.
Když dívky dospívaly, Lenka si začala uvědomovat, že rodičovská láska není rozdělována rovnoměrně a vesele toho využívala. Vyrostla z ní výborná herečka. Dokázala plakat, když potřebovala, dokázala lichotit mamince nebo tatínkovi. Anna těmito talenty nikdy neoplývala, maximálně mohla hlasitě prásknout dveřmi při další nespravedlnosti.
Anna se nedostala na státní školu a musela jít studovat na vysokou školu. Rodiče jí řekli, že nemají peníze na zaplacení jejího studia. Ostatně, kde by vzali peníze, když vše dávali na Lenkiny doučovatele a spořili na její budoucí studium.
Po prvním ročníku si Anna našla práci a za první výplatu si pronajala pokoj a odstěhovala se od rodičů. Pobyt s nimi a mladší sestrou byl rok od roku nesnesitelnější.
Lenka, vědoma si toho, že rodiče ji nechávají projít beztrestně, úplně přestala dávat pozor na učení a často chodila ven. Dobře věděla, že jí rodiče stejně zaplatí univerzitní studium, tak proč se snažit?
Navzdory tomu, že Anna ještě bydlela doma, Lenka jí brala oblečení a kosmetiku bez svolení, a jednou dokonce rodičům zalhala, že cigarety, které objevili, patří Anně. Samozřejmě, Anna popírala, ale bylo jasné, komu rodiče uvěří.
Nakonec se Anna odstěhovala. Ale křivda a nepochopení s ní zůstaly. Snažila se s rodiči a sestrou mluvit co nejméně, protože každý návrat domů končil chválou Lenky a výčitkami Anně. A ty výčitky byly často úplně vymyšlené. Stejně tak i oslavy mladší dcery.
Po ukončení vysoké školy si Anna našla dobrou práci a začala slušně vydělávat. Přestěhovala se z pokoje do prostorného bytu, našla úžasného mladého muže a začala chodit k psychologovi. Anna dobře věděla, že dětské komplexy jí brání žít. Sama chtěla vybudovat dobrou rodinu, ve které panuje láska a péče. I když byla Anna přesvědčena, že chce mít pouze jedno dítě. Ať už byl psycholog jakkoliv dobrý, strach, že zopakuje chování rodičů, neustupoval.
Brzy jí její přítel Milan požádal o ruku a tiše se vzali. Bez velké svatby a hlavně bez rodičů Anny. Mimochodem, s Milanovou maminkou měla Anna velmi dobré vztahy. Dokonce jí někdy svěřila, jak se k ní rodiče a její mladší sestře chovali.
– Neber si to osobně, – usmála se na ni tchyně. – S tebou je vše v pořádku. Jen prostě jsou lidé, kteří mají neomezenou lásku, a pak jsou ti, co jí mají jen omezené množství. Tvým rodičům láska chybí. To je jejich chyba a jejich problém. A ty dobře víš, že teď jsi i mou dcerou.
Pomalinku se Anně a Milanovi všechno dařilo. Pořídili si byt na hypotéku, pořídili si kocoura a začali šťastně žít. Občas Anna mluvila s rodiči jen proto, aby se ujistila, že jsou v pořádku. Se sestrou žádné vztahy neudržovala, věděla jen, že studuje ve třetím ročníku.
Jednoho večera, když se Anna s manželem dívali na seriál, zazvonil telefon. Byla to Annina maminka, což dívku překvapilo. Obvykle totiž volala rodičům ona a na ni si zřídka vzpomněli.
– Stalo se něco? – zeptala se, když zastavila film.
– Dceruško! Je průšvih! – křikla máma.
– Stalo se něco tátovi? – vyděšeně otáčela Anna. Ať kdo byli její rodiče, přeci jen ji vychovali. A milovala je, i když láskou zkroušenou.
– Ne. Jde o Lenku.
K sestře Anna nic necítila, jen zloba a křivda. Kdyby se Lenka chovala jinak, možná by Anna nevnímala ten rozdíl ve vztahu rodičů k nim tak ostře. Ale mladší sestra toho vždy využívala a neustále Annu podkopávala, protože věděla, že jí, Lence, uvěří.
– Co se stalo? – zeptala se Anna z povinnosti.
– Je to nějaká zamotaná záležitost… – zamumlala máma.
Anna byla zaujata. Myslela, že sestra skončila v nemocnici nebo byla vyloučena. Ale zamotaná záležitost…
– No, zkrátka, Lenka asi srazila nějakého člověka.
– Má Lenka řidičák a vůz? – překvapeně se zeptala Anna. Ačkoliv by ji nepřekvapilo, kdyby rodiče koupili auto na první Lenkino přání.
– Ne, – po chvilce odpověděla máma. – Je to nějaké auto kamaráda. Ale nevěřím, že je Lenka vinna.
Anna se nad tím ušklíbla. No jasně, Lenka je přeci andílek.
– A co tedy?
– Říkají, že byla opilá a ten člověk je v nemocnici. To je hrůza! Mohli by ji zavřít! A z univerzity ji vyloučí. Musíme něco udělat, Anno.
Anně bylo jasné, co chce odpovědět, že když se rodičům nepodařilo dceru správně vychovat, musí ji nyní vychovat život. A bylo by správné, kdyby byla potrestána, aby pochopila, že každé jednání má své následky. Věděla však, že máma tyhle slova nepřijme. Tak se jen zeptala:
– Co dělat, mami?
– No, s tátou jsme se poradili a rozhodli jsme podplatit policii a zaplatit tomu člověku, aby neobviňoval.
Anna v první chvíli myslela, že se přeslechla.
– Chápeš vůbec, co říkáš? – řekla pomalu. – Chceš porušit zákon s vědomím, že tvá dcera někoho srazila opilá a bez oprávnění?
– Ano, udělala chybu, – odpověděla máma docela ostře. – Ale musíme odpouštět chyby. Tvým jsme také zavírali oči.
Anna se nervózně zasmála.
– Jakým, mým? Že jsem ztratila klíče od domu? Nebo že jsem zapomněla koupit chleba?
– To teď není důležité, – přerušila ji máma. – Potřebujeme, aby se všichni složili. Říkala jsi, že šetříte na auto. Musíš ty peníze dát, aby sestra dostala pomoc. Na auto našetříte později, ale její život by mohl zničit.
V tu chvíli Anna pochopila, že se svou rodinou už nechce nic mít. Nechce s nimi mít nic společného. Našla si novou, milující rodinu u svého manžela a jeho maminky. A to jí stačí.
– Peníze nedám. A budu šťastná, když Lenku zavřou. Myslím, že dostala, co zasloužila.
– Jak můžeš?! – vykřikla matka. – Takhle jsme tě nevychovali!
– Opravdu ne. Vybírali jste si mě jako tu horší dceru. Nepamatuji si, že bych od vás někdy něco cítila jako lásku. Zato druhé dceři jste vše odpustili a její drzé chování nechávali bez následků. Teď sklízíte plody. Mladší se úplně zbláznila a starší už o vás nechce vědět.
Na tato slova Anna zavěsila. Milan, slyšící celý rozhovor, objal třesoucí se ženu a ona okamžitě plakala na jeho rameni. Když slzy skončily, Anně jako by odřízlo. Uvědomila si, že bez rodičů skutečně může být. A už se nebude snažit dokázat, že je dobrá, chytrá a milá. Nebude se snažit upoutat jejich pozornost.
Čas plynul a od příbuzných se Anna dozvěděla, že Lenka dostala krátký trest. Buď rodiče nenašli peníze, nebo pokus o podplácení nevyšel.
Brzy Anna otěhotněla. A když porodila nádhernou dcerku, uvědomila si, že chce další dítě. Postupem času přišla na to, že se nestane jako její rodiče. A to díky muži a tchyni, kteří jí téměř každý den slovy a činy dokazovali, že je úžasnou matkou.
Když Anně narodilo dítě, pod vlivem hormonů přeci jen oznámila rodičům, že se stali babičkou a dědečkem. A dostala odpověď, že od nynějška mají už jen jednu dceru, která se v těžkých chvílích k rodině neobrátí zády.
A co je nejzajímavější, ani Annu to nezranilo. Byla šťastná. Teď neměla na srdci žádnou tíhu, že by odepřela své dceři babičku a dědečka. Anna jim dala šanci, kterou nevyužili. A z nějakého důvodu si dívka pomyslela, že to bude pro všechny jednodušší.
