Jmenuji se Milena a žiji v malém městě. Vlastně všechno je tu malé – město, platy, sny lidí…
Před lety jsem moc chtěla studovat ve velkém městě, získat dobré vzdělání, být obklopena inteligentními lidmi. Ale matka a otec se mnou bohužel nesouhlasili…
Místo aby mě motivovali k dalšímu studiu, rozhodli se koupit další pole v nedaleké vesnici a postavit velký dům. Reálně to bylo naprosto zbytečné, protože jsem jedináček a moje rodina není velká.
Krátce poté, co jsem dokončil střední školu, jsem se rozhodl hledat si práci. Moc na výběr tu není, a tak jsem se stala prodavačkou v obchodě s potravinami. Jako mnoho jiných dívek jako já jsem se rychle vdala a měla dvě děti…
Od té doby uplynulo mnoho let, ale já jsem stále ve stejném obchodě. Každý den je stejný jako ten předchozí a skoro nic zajímavého se tam neděje. Někdy, když není co dělat, stojím a přemýšlím, kde bych teď byla, kdybych se dál vzdělávala.
Možná bych žil ve velkém městě, měl zajímavou práci, chodil na výstavy a do kaváren…
Možná bych se stýkal s více lidmi s jiným pohledem na svět.
Můžu říct, že si s manželem rozumíme, ale večer po příchodu domů jsou rozhovory stejné. On řídí dodávku a nakládá nákupy. Probíráme její sousedy, její alkoholiky, kteří celý den kibicují před obchodem, nebo něco jiného nesmyslného. Pak se díváme na televizi a den končí.
Pravdou je, že s přibývajícími roky v tom všem nevidím žádný smysl. Jen v létě jezdíme na dva týdny k našemu moři a to je naše zpestření. Chci, aby můj syn a dcera neměli můj osud a aby se vzdělávali.
Proto šetřím každou korunu a snažím se je motivovat ke studiu. Někdy je to pro mě velmi těžké, protože dnešní mládež je dost neorientovaná a neví, co má dělat. Ale aspoň jedno vím jistě – nechci, aby šli brzy domů a zůstali tady bydlet.
Nevím, jestli si máma s tátou, kteří v tom velkém domě ještě bydlí, uvědomují, že udělali chybu. Už léta si nejsme blízcí a vídáme se hlavně o svátcích z povinnosti.
Ať žijí a mají se dobře, dávno jsem jim odpustila, ale pořád si říkám, že jsem si zasloužila aspoň jednu šanci.
To je vše, přátelé, chtěla jsem si jen vylít duši. Říct, co mě už léta tíží na srdci… A říct mladým lidem, že rodiče nemají vždycky pravdu! Aby běželi za svými sny a plnili si je, ať už je to bude stát cokoli!
