“Nemohla se starat o matku, ale soudit se se mnou – na to síly stačí!”
Když jsem byla malé děvče, mým celým světem byla babička. Právě ona mě vychovávala, učila mne životu, hladila mi odřená kolena, když jsem upadla, a tiskla mě k sobě, když máma ve svém věčném hledání “svého štěstí” zase zmizela. Máma pořád někde cestovala – jednou s tím mužem, podruhé s jiným, a na mě jí prostě nezbývaly ani síly, ani chuť. Objevila se jako návštěva: na den dva, s pár frázemi a cizí lhostejností v očích, a zase zmizela.
A babička… Babička byla všechno. Byla mi matkou, kamarádkou i oporou. Dávala mi všechno – svůj čas, duši, poslední korunu. I když jsem odrostla a odjela studovat do Brna, zůstala babička mým nejbližším člověkem. Jenže osud si to zařídil po svém – brzy vážně onemocněla a potřebovala trvalou péči. Vzala jsem si volno ze studií a vrátila se domů. Peněz bylo málo, a tak jsem žádala o pomoc mámu. Ale pokaždé jen naříkání a výmluvy:
“Já sotva stojím na nohou… Mám tlak, srdce, klouby… Nerozumíš, jak je mi zle. Snad brzy budu invalidní!”
Poslouchala jsem to den co den a nechápala: proč to vůbec říká, když pomáhat nechce? Babička, vidouc moji bezradnost, jednou tiše poznamenala:
“To si jen připravuje alibi do budoucna. Aby ji pak nikdo nemohl obvinit, že se o matku nestarala. Víš, ona přece byla ‘nemocná’ a nemohla.”
A skutečně – máma neustále zdůrazňovala svou “slabost”, ale jakmile babička na mě přepsala byt v Praze a o pár let později zemřela, stalo se něco neuvěřitelného. Máma, najednou plná sil a zapomenuvši na všechny neduhy, se vrhla k soudu. Prý její dcera zneužila babiččin stav, ta prý “nebyla při smyslech”, a proto je třeba zrušit darování i závěť. A to začalo! Papíry, žaloby, jednání… Ani jsem nechápala, jak to vše zvládá – vždyť ještě nedávno tvrdila, že sotva chodí, a teď běhá po úřadech celé hodiny.
Čím dál víc mě šokovalo, kolik v ní bylo zloby a chamtivosti. Kde byly ty síly, když babička potřebovala pomoc? Kde byla tahle energie, když jsem se jako dvacetiletá holka snažila zvládnout péči o ležícího člověka bez peněz, bez podpory? Tenkrát jen plakala do telefonu a stěžovala si, jak je jí zle. A teď je čilá, aktivní, bojovná. Už všem nalila do hlavy, jak ji ta zlá dcera připravila o dědictví, jak ji podvedli, zradili, nechali bez střechy nad hlavou.
Jenže ani jediný den u té babičky nestrávila. Ani jednu noc u její postele neproseděla. Ani jedny léky nekoupila. Všechno leželo na mně. Jen já věděla, jak babička trpěla, jak zatínala zuby bolestí, jak omdlévala, jak v noci prosila o vodu. Jen já jsem slyšela její poslední výdech, držela její chladnoucí ruku, plakala u jejího lůžka…
Když mi babička přepisovala byt, podívala se mi do očí a řekla:
“Nechci, aby tvá matka dostala byť korunu. Byla jsi tu jen ty. Tohle je tvoje. Zasloužíš si to.”
Nechci se mstít. Nechci válku. Ale nedovolím, aby někdo, ani má vlastní matka, pošlapal vůli člověka, který mi dal všechno. Musím to uhájit – ne kvůli bytu, ale kvůli památce. Kvůli lásce. Kvůli spravedlnosti.
Ať máma podává žaloby, vypráví pohádky známým, hraje si na ublíženou. Já znám pravdu. A dokud budu mít hlas, nevzdám se ho.
