Některé podivnosti rodiny Aničky Krásové
– Anička zase venčila psa…
– Proboha, co jí to zase napadlo dělat tomu nebohému zvířeti? Včera měl Filip ocas fialový a dnes je růžový! Podívej se, jak s ním máchá!
– No co naděláš, když je to děvče trochu praštěné. Ale dobré srdce má! Upřímná a poctivá je dneska to není samozřejmé. Když byla babička nemocná, Anička z nemocnice prakticky nevycházela, jen kolem ní kroužila a na svůj mladý život nahlížela s nadhledem.
– No jo! Včera jsem ji viděla, jak ji před domem vyprovázel fešák v naleštěné oktávce.
– Třeba to byl taxikář!
– A od kdy, prosím tě, líbají taxikáři ruky slečnám?
– Fakt jo?
– No jasné! Povídám ti, Aničku nám brzo někdo odvede k oltáři.
– To je jen dobře! To se babička potěší. Vyrostla jí fakt hezká a šikovná vnučka! Kdyby měla i normální povolání, byla by úplně dokonalá!
– Proč by se ti neměla líbit Aničina práce?
– Vyšetřovatelka? To snad není ženská práce!
– Ale jdi ty! Kdo v dnešní době dodržuje zákon jako Aniččina babička? A z Aničky je fakt výborná vyšetřovatelka! Psalo se o ní v novinách i ve zprávách a chválili ji. A ty jí křivdíš!
– Já? Já jí přeju všechno dobré! Odmalička bylo jasné, že tohle děcko ještě ukáže někomu, co v něm je! Pamatuješ, jaká jako malá byla?
– No jasně! Celá po babičce! Taková živelná temperamentní dušička!
Ta, o níž tlachaly sousedky na lavičkách před vchodem, prošla kolem, zdvořile pokývala sousedkám na pozdrav a náhle vyrazila za růžovooocasým Filipem, který radostně pobíhal po posypaných, zledovatělých chodnících.
– No jo, už peláší! Kampak běží tentokrát?
– Jde přece na nádraží pro sestru! Kateřina přiletí dneska z Brna!
– Jak to víš?
– Anička mi to říkala. Podívej! Už přijíždí taxi!
Z taxíku vystoupila štíhlá, vysoká dívka, beze slova šla Aničce v ústrety, objala ji a zapískla na psa u jejich nohou.
– Aničko! Co jsi to tomu nebožákovi zase provedla?
– Ale, není to pěkné? Babiččin oblíbený odstín!
– Ty ses mi vážně stýskala, ty moje zvláštní holko!
Anička znovu sevřela sestru v náručí a zasmála se.
To, že Anička Krásová je trochu svérázná osoba, věděla celá čtvrť. Její divnovosti se začaly objevovat už odmalička. Malé stvoření s tenkými copánky, na koncích ozdobené bambulkovými mašlemi, které její babička uvazovala tak pečlivě, se zdravilo se sousedy a usmívalo se křivými zoubky, ještě než zasáhl náhradní děda. Hned za úsměvem vždy přišlo něžné:
– Jak se vám dnes vede?
Na tuhle otázku jí ale odpovídali čím dál méně, i ti, kdo doma neschovávali žádné kostlivce a žili spořádaně.
Aničky se totiž báli.
Strašně ráda mlela pantem! Jenže to by se ještě dalo snést. Horší bylo, že měla výjimečný talent dávat dohromady co kde slyšela nebo viděla a upřímně to vyklopit přímo dotyčnému.
– Tetičko Táňo, když jste byla v práci, strejda Senička šel s kytkou k paní Ireně ze sedmnáctky! Krásná žlutá kytka, přesně jako vám dal na narozeniny! Ale tahle byla větší! Chtěla jsem si přivonět, ale on mi řekl, že nesmím. A šel za tetou Irenou. Proč smí ona a já ne?
Teta Táňa, která dosud věřila manželovým pohádkám o nočních službách, rychle zrychlila krok a zapomněla pozdravit Aniččinu babičku, zatímco kolem zvědavě poťouchle pomrkávaly sousedky.
– Děvenko, proč se bavíš s tetou Táňou, když tě o nic neprosila? babička Aničku káral, ale nikdy jí nevysvětlila důvod.
To ji trápilo. Proč nedělat věci, které přijdou tak samozřejmě? A řekla snad něco zlého? Nechápala to. Bylo to nejvíc nepříjemné ze všeho.
Po takových událostech babička vždy ztuhla a mlčela jako socha Nejsvětějšího v centru naší čtvrti, kde ráda Anička s babi v neděli chodily krmit holuby. Jen si vzala Aničku za ruku a tvářila se, že dnes žádné sladkosti k večeři nebudou.
Anička z toho samozřejmě radost neměla, trucovala, dokud ji nenapadlo, že babička je od sochy přece jen odlišná holubi jí na hlavě nesedí a účes má vždy stejný, žádná pleš jako má socha revolucionáře.
O té soše jí vyprávěl náhradní děda, kterého Anička zbožňovala pro jeho ochotu odpovídat napřímo na její otázky.
– Proč je ten pán holohlavý? mhouřila oči do slunce.
– Protože byl nervák! odpověděl děda stručně a jasně.
– Takže hodně se trápil? Asi měl těžkou práci, viď?
– Jo!
– To byl taky dětský zubař jako ty?
V představách viděla ve vyšetřovně obrovitý pomník se holuby na hlavě, děti řvou v čekárně a pod šoupajícími dveřmi se vyklání ta slavná holá hlava další prosím!
Děda napřed vytřeštil oči, pak propuknul v smích:
– To by byl svět jednodušší, kdyby byl sochařem, dítě! Kdepak, byl vůdcem…
– Cože? Ale vůdci mají přece péřové čelenky, ne? Jak v té knížce! Tenhle je chudák holý.
– No jo, ale tady patří orlí pera.
– Orly by byla škoda! Jsou tak krásní a rozhodně nedělají nepořádek na hlavách! Babička říká, že dělat něco nevhodného není slušné… pamatuješ, jak jsi musel do keřů u rybníka? Tehdy nám říkala, dělat potřebu je dovoleno jen důstojně. Jinak je to ošklivé.
Děda se řehtal na celé kolo a kolemjdoucí na náměstí na něj nechápavě zírali. Ani nevěděl, co je na tom tak vtipné, ale nebyl ochoten to vysvětlovat.
– Tak tedy! Anička se zamračila, založila ruce v bok Dědo, copak jsi kůň generála, abys dělal ostudu? Slušnost dělá člověka! Jsem z tebe rozpačitá!
Děda ji pak často vzal za ruku, cestou koupil tajnou zmrzlinu jako omluvu za smích měla zakázáno mlsat před obědem, ale děda zákazy obcházel.
– Aničko, jestli to práskneš babičce, nikdy mi to neodpustí.
– No, to bude hádka?
– Pořádná. Vždyť ji znáš! Své si nenechá.
– Ale ty ji často neposloucháš!
– Jsem přeci chlap! Bylo by to ostudné.
– Tak jí o zmrzlině řekneme?
– Ne! Neposlechnout je jedna věc, naštvat ženu druhá.
– Děda, nejsi trochu zbabělec?
– Ne, jen mám rozum a vím, že lepší je špatný mír než dobrá hádka.
– A co to znamená?
– Povím ti, až koupíme babičce květiny, abychom odvedli pozornost od tvého spokojeného kukuče!
Anička dědu milovala všemi vlákny jakési dětské upřímnosti.
Objevil se v jejím životě jako dárek na Silvestra. Babička, která vychovávala Aničku od miminka, když rodiče jezdili po výzkumech, si našla po letech nového manžela svého starého spolužáka. S babičkou byla vždy věcná měla titul doktorky práv a v rodině rozhodovala pevnou rukou. Citovou přecitlivělostí netrpěla snad kromě dvou výjimek.
A to byla milovaná vnučka a dávná studentská láska, z níž se po létech stal její manžel.
Byli jako noc a den ona vysoká s postavou jako amfora a on nízký, kulaťoučký jako hříbek. Ale spojovala je neviditelná nit, kterou Anička po čase brala jako samozřejmost, ač nechápala, jak bez sebe mohli dřív být.
Babička byla navzdory své rozumnosti velká utajená romantička. Celý život si přála, aby jí někdo recitoval básně pod okny chaty a nosil jí bezdůvodně šeříky. Její první muž to neuměl litoval jen v práci, květiny dával k výročí a občas citoval trochu toporného Nerudu.
Jemná babiččina duše tím trpěla a časem muž odešel, nenašedší ve své ženě vytouženého společníka.
Pak přišlo dlouhé období, kdy nemyslela na žádné něžnosti ani romanci, jen vychovávala syna a budovala kariéru. Teprve když se narodila Anička, vrátil se světlo do jejího života. Jakýsi malý, ale silně upovídaný uzlíček dokázal rozehřát její srdce a přinést jí naději.
Rodiče byli výborní archeologové práce pro ně byla vždy důležitější, a tak Anička od miminka putovala do babiččina náručí. Rodiče za prací, dítě v bezpečí u babičky na Žižkově a bylo vyřešeno.
Děvčátko rostlo jako z vody, dělalo radost babičce i chůvě, a když jí byl rok, přibyl do rodiny náhradní děda podle babičky čím víc v rodině milujících lidí, tím lépe. A bylo rozhodnuto, že jeden děda bude vlastní a druhý náhradní. Každé dítě si pak už stejně vybere, ke komu má větší vztah.
Anička sice občas chodila na víkendy i k druhému dědovi, ale nejradši byla s náhradním dědou, který pro ni a babičku klidně přinesl modré z nebe.
Příběh o tom, jak k nim babička a náhradní děda vlastně zase svedl osud, znala Anička samozřejmě nazpaměť. A to hlavně proto, že její neklidný zub, kvůli kterému celá čtvrť nespala (včetně babi), byl důvodem jejich shledání.
– Libuško, s Aničkou bys měla zajít k Petru Vítkovi je to výborný zubař, děti ho mají rády a vždy poradí! Nedá se na to vaše řvaní dívat, seš vyčerpaná!
– To není ani silné slovo! Libuše si honem sbalila kočár.
Naštěstí byla dětská stomatologická ordinace hned v sousedství.
– Libuško! usmál se na babičku Petr tak, že jí na okamžik zjihly nohy. Tahle usměvavá tvář jí už kdysi nedala spát v pubertě, rozjitřovala sny a v srdci stále zůstala…
Tentokrát už sebrala odvahu i on a po pár týdnech už byli s Libuší manželé. Anička měla druhého dědu!
Syn Libuše přijal novou situaci celkem lhostejně popřál mamince, ujistil se, že Aničce bude dobře, a odjel zpět do Brna.
Anička vyrůstala v lásce a péči, domnívala se, že každý takhle žije. Do školky chodila sporadicky, protože často marodila. Po několika pokusech babička uznala, že malá Anička prostě není stavěná na městské bacily. Sociální kontakt doháněla od jara do podzimu na chatě a tam se chovala jako ryba ve vodě.
Chata byla v krásné obci ve stínu vzrostlých borovic. Bylo tam dětí požehnaně a Anička si hned našla kamarády. Překvapivě venku nemarodila, byla veselejší a spokojenější, celé dny v altánu jedla, hrála si a přijímala návštěvy.
Později, když jí bylo šest, se v jejím životě objevila Katka.
Katka byla jiná než všechny děti, které Anička znala. Trochu drzá, vždy ušmudlaná, neustále věděla co chce ale byla v ní radost a síla.
První setkání bylo nezapomenutelné. Anička lenošila v altánu s novou knížkou od dědy a jedla první babiččinou vlastnoručně umytou jahodu, když vtom jí pod stolem cosi hráblo do misky.
Anička se rozječela, až babička málem vyklopila hrnec s jahodovou marmeládou.
– Aničko, co se děje?! Libuše vyběhla s vařečkou v ruce. Kočky sousedů padaly leknutím ze střechy, tušily, že dnes žádné pohlazení nebude.
Aničku pod stolem nechala, aby vylezla, teprve když ji Katka lákala s plnou pusou: Máme přece prázdniny! Tady má každý ruce od hlíny!
Když Anička vykoukla zpod stolu, Katka jí podávala obrovskou jahodu.
Libuše se uklidnila, když zjistila, s kým její vnučka sedí. Očividně Katku znala. Zatímco děda spal na verandě, babička na chvíli zmizela a důrazně přikázala: Dědečku, koukej hlídat holky!
Tak se vlastně Katka nastěhovala do jejich života.
Později Anička zjistila, že Katka je jediná vnučka dávného přítele babičky Libuše. Osud s dědou Semenem Katku zavedl k babičce přišla o rodinu při nehodě a děda, z armádního důchodce a zkušeného detektiva, najednou zůstal sám s vnučkou a potřeboval pomoc.
Libuše (a s ní celá rodina) se rozhodla Katce nabídnout domov. Děda Petr řekl jen: Dělej, co cítíš jako dobré.
A Katka se brzy stala Aniččinou sestrou a nejbližším člověkem po babičce a dědovi, byť byly každá úplně jiná. Právě Katka byla tou, co Aničku naučila, kdy je lepší mlčet a kdy mluvit. A když už Anička rozvinula analytické schopnosti a logické uvažování, Katka řekla:
– Ty bys měla být detektivkou! Teda, děda by se zlobil, říkal, že to není práce pro holky…
– Tak budu vyšetřovatelka! A aspoň bude v jednom útvaru někdo, kdo není protivný! smála se Anička, ještě netušíc, jaká náročná cesta před ní stojí.
Zpočátku ji okolí bralo s nadsázkou, sem tam si poklepávalo na čelo, ale Anička měla cíl a za ní vždy stáli lidé, kteří jí věřili, i když byla strange. Vždyť co by v životě nemělo vyjít člověku, kterého podporuje opravdová láska?
A když doma v kuchyni stojí babička s rukama v bok, přísným hlasem říká: Aničko, jedla jsi aspoň něco? Ne? To je ostuda! A co ty, Kateřino, taky určitě hladová! No, šup holky, ke stolu! Dědo, ty potřebuješ zvláštní pozvánku? Pusť Filipa, a hybaj na oběd! Proč má pes růžový ocas? Že to má být hezké? To jsou mi nápady! Žádné výmluvy, polévka chladne!
A já si, jako ten starý chlápek u okna, píšu do deníku večer: Z celé té rodiny, která se mi semlěla kolem hlavy jako kolotoč, jsem si odnesl hlavně jednu věc: Čím víc máš kolem sebe lidí, co tě podrží, tím líp. Každý má svoje švihlosti a podivnosti, ale když máte kde doma usednout ke stolu a vypít spolu čaj, je to to nejcennější, co člověk má. A někdy i pes s růžovým ocasem patří ke štěstí.
