Nezměrný klid
Po rozvodu s manželem a rozdělení bytu se Alena musela přestěhovat téměř na okraj města. Dostala dvoupokojový byt, který neviděl opravu snad nikdy. Alespoň takový byl její první dojem. Ale byla z těch žen, které nic nevyvede z míry – otužila se během manželství s tyranským mužem.
Než si tento byt koupila, prohlédla si spoustu jiných, ale všechny byly příliš drahé. Tento jí vyhovoval.
„Babička tady bydlela,“ řekla mladá příjemná dívka. „Rodiče ji vzali k sobě, je hodně nemocná, a tak se rozhodli byt prodat. Jenže je to od centra daleko. Mě to nevyhovuje. Navíc táta slíbil přidat peníze, abych si koupila byt blíž k nim.“
Alena si ji pozorně prohlížela, zatímco dívka pokračovala:
„Vím, že bez rekonstrukce, ale jak chcete. Cena je dohodou.“
A tak Alena byt koupila, i když zoufale potřeboval opravu. Další výhoda byla, že kancelář, kde pracovala, byla jen tři tramvajové zastávky daleko. Jinak by jí cesta trvala skoro čtyřicet minut.
Jaroslav, Alenin bývalý manžel, byl skutečný tyran. Tohle si uvědomila až později, zhruba pět let po svatbě, když už měli syna. O rozvodu začala uvažovat po další hádce. Byla od přírody domácí žena, pečlivá. V bytě vládl pořádek a útulno, ale když Jaroslav přišel opilý, všechno létalo. Talíře v kuchyni, vázy v obýváku, oblečení.
„Co tady jen sedíš? Okamžitě vstávej a uklízej!“ řval Jaroslav, když jeho záchvat zuřivosti pominul.
Miloval, když Alena uklízela, a to neměli malý byt. Kdysi odkoupil od sousedů vedlejší garsonku, čímž rozšířil svůj dvoupokojový byt. Alena vytvořila útulno, vždy udržovala čistotu, ráda vařila. Ale ty záchvaty vzteku, které u muže propukaly, nesnášela. Bála se. Naštěstí nikdy nezvedl ruku.
Nejprve se to dělo zřídka, ale postupem času čím dál častěji. Když syn odešel studovat do Brna, rozhodla se pro rozvod. Prošla si svým, ale konečně byla sama ve svém bytě. Snažila se, aby Jaroslav nezjistil, kde bydlí. Peníze stačily na koupi a zbylo i na rekonstrukci. Vzala si speciálně dvoutýdenní dovolenou, aby vše stihla.
„Rekonstrukci zvládnu sama. Voda i topení jsou v pořádku, vypadá to, že byly nedávno vyměněny. Tapety nalepím, něco natřu. No, a kdyžtak najdu nějakého řemeslníka z inzerátu. Nejspíš potřebuju natáhnout strop,“ povzdechla si, když se zadívala na místy olupující se strop.
Na stropního specialistu narazila rychle a za pár dní byl hotový. Koupila tapety, lepidlo – pustila se do práce s chutí, vždyť to dělala pro sebe. S tapetami jí pomohla kamarádka Věra. Když dodělaly, obě se zaradovaly.
„No, Alenko, teď to máš jako v pohádce. Světlo, čisto, útulno. Jen ty podlahy by chtěly vyměnit – položit světlý laminát. Řeknu mému Honzovi, on to umí. Doma si to udělal sám, vypadá to skvěle. A vyjde tě to levněji. On všechno koupí a doveze.“
„Jo, to je pravda, Věrko. Ale než se pustíme do podlah, musím ještě natřít radiátory. Nelíbí se mi, udělám je ve stejné barvě jako tapety.“
„Dobře, já už musím domů, promluvím s manželem. Nové bydlení oslavíme, až bude vše hotové,“ smála se kamarádka.
Nedaleko domu byl malý obchod se stavebninami, kam Alena ještě nezavítala. Ale barvu by sehnat mohla i tam, nemusela kvůli ní do velkého supermarketu. V obchodě panoval pološero.
„Šetří na osvětlení?“ proběhlo jí hlavou.
Za pultem stál prodavač, nakloněný nad plechovkou a monotónně míchal.
„Dobrý den,“ pozdravila Alena a on zvedl hlavu.
V tu chvíli zůstala jako opařená. Před ní stál pohledný muž se světlými vlasy a modrýma očima, připomínal nějakého herce. I v tom špatném osvětlení ho dobře viděla. A vzpomněla si na své myšlenky, se kterými šla do obchodu. Přemýšlela, čím ji může okraj města překvapit. A ejhle…
„Dobrý den,“ odpověděl. „Co si přejete?“
„Barva… Máte barvu v odstínu slonové kosti?“
„Jakou barvu hledáte? Emailovou, olejovou…?“
„Já vlastně nevím.“
Prodavač ji pozval k regálu a ukazoval různé plechovky s doprovodným výkladem.
„Tato je vhodná na dřevo, tuhle můžete použít na trubky…“
„Já potřebuji natřít radiátory,“ odpověděla Alena.
Podal jí plechovku, ona zaplatila a vyběhla ven. Během cesty do bytu se v duchu peskovala, že se neodvážila s tím sympaťákem víc promluvit.
„Vždycky to tak je. Když se mi někdo líbí, hned ztuhnu. A přitom byla příležitost…“
Už snila o tom, jak by ho poprosila, aby jí pomohl s radiátory, ale to zůstalo jen u snů. Dala se do práce tak energicky, že do večera měla hotovo.
Zavřela se v kuchyni, kde měla rozkládací gauč kvůli rekonstrukci, a otevřela okno dokořán.
„Tady je večer tak klidné, úplný opak centra,“ uvažovala, když usínala. „Zítra dokončím kuchyň a bude hotovo.“
Ráno po snídani sáhla po štětci, ale byl zaschlý – večer ho nechala bezmyšlenkovitě ležet.
„Takže znovu do obchodu,“ zaradovala se, že uvidí toho prodavače.
„Poslouchám vás,“ řekl zdvořile.
„Asi mě nepoznává,“ pomyslela si Alena a najednou pronesla: „Proč je tady taková tma? Špatně se vybírá zboží.“
„Zeptejte se, všechno vám vysvětlím,“ odpověděl klidně a neochvějně. „Odpovím na každou otázku.“
„Štětec mi zaschl.“
„Potřebujete fermež,“ řekl stejným vyrovnaným hlasem.
„Dobrá,“ odpověděla trochu sklesle,Ona zaplatila a vyšla z obchodu, ale tentokrát s úsměvem, protože věděla, že tam zítra znovu přijde, a že tento klidný, neochvějný muž možná právě teď přemýšlí o ní stejně jako ona o něm.
