Nálezce
Haló, je tu někdo? Markéta shodila sandálky a spokojeně zabručela.
Krásné byly, to ano, ale proboha jak v tom přežít letní den? Nechala se unést vzhledem, místo aby myslela na to, jak ji budou tenké pásky na bosých nohou pálit. Teď drží botičky v ruce, aby je pečlivě usadila na botník ve své pražské předsíni a zmrzne na místě. Z kouta u dveří ji sledují dvě velké zelené oči.
Kdo jsi? špitla Markéta, jako by se snad bála, že ji nepříjemný host přeslechne.
Nositel těchto hypnofických zelených očí zřejmě nikdy nebyl povolán k ústnímu proslovu a vypadá, že by o to ani nestál. Svižně zaleze ještě dál do kouta, posadí se na zadek a zasyčí.
Výstižné…
Markéta opatrně pokládá sandálky na zem a couvá.
Nebudu ti nic dělat. Klídek! Půjdu si zjistit, kde ses tu vzal. Pokud teda teda… ti to nevadí. Překvapeníčko…
Projevy aktivního nesouhlasu v podání neznámého kocoura skončily jen velmi hlubokým bručením, že se Markéta neubránila úsměvu.
Ale nech si, šéfe! Vždyť je to můj byt. Tady ti nikdo neublíží, tady jsou všichni v bezpečí.
Bručoun zřejmě pochopil, a tak se uklidnil. Uklidil přední tlapy, dál sice hlídal, ale syčet a vrčet přestal.
Markéta prošla chodbou, nakoukla do obýváku i kuchyně a divila se nezvyklému pořádku a tichu. Normálně to doma vypadalo jako po výbuchu na stavbě Lega a paleta fixů a vodovek, co nakoupil Martin jejich dětičkám, měla podlahu navždy poznamenanou.
Dveře do dětského pokoje pootevřené, a ani tam se nehýbe ani myš. Markétě na okamžik blesklo hlavou, že doma dnes asi nikdo není.
Samozřejmě že byl. Všechny tři radosti seděly na zemi okolo velkého bílého papíru a zaměstnávaly svůj umělecký arzenál.
Koukám, že na přivítání dneska nálada není! usmála se Markéta, dívaje se na dvě rezavé hlavičky a jednu tmavou.
Následoval sborový výkřik: Jéžiši! fixy letěly vzduchem a Valerie se zhroutila na zem, aby zakryla nedodělaný výtvor.
Mami! Nekoukej!
Markéta se rozesmála a zakryla si oči dlaněmi.
Nelámu ti to! A řekne mi někdo, co je to za číháka, co na mě syčí v předsíni?
Petr, nositel tmavého chochloupku, se významně podíval na zrzavé mladší a zvedl se.
Mamko, no… promiň. Chtěli jsme ti říct, ale nestihli jsme. Toho kocoura jsem přinesl já.
Aha. A proč je tak praštěný?
Má poraněnou packu. Zachránil jsem ho u nás na dvoře před psama.
Markétě zatrnulo u srdce.
Tys… tebe nekousli? Kde je zraněný?
Mami, fakt v klidu. Jsem v pohodě. Ti psi ho honili po celém dvoře. Byli od paní Krejčí, žádní toulaví.
Tu bandu Markéta samozřejmě znala velmi dobře. Čtyři malí voříšci, které paní Krejčí, nejnáročnější důchodkyně z baráku na Palackého, milovala až za hrob, by si prošli ledasčím utíkali na procházky sami, protože paní Krejčí bolely nohy a syn, co ji měl na krku, byl nonstop v práci. Takže každá mamina z vchodu znala harmonogram: před desátou ven s dětmi radši nelez. Tihle voříšci nikdy opravdu nekousli, ale štěkat uměli tak, že člověk měl pocit, že se třese venku i zed. Stačilo, že paní Krejčí vyšla ven v šátku s rolí kabelky a všechno vždycky utichlo.
Nakřičet se paní Krejčí taky uměla špičkově, a pokuty za psy smála se a platila se slovy:
To jste matky nějaký divný, že vám děti lezou za psy… Já alespoň žádného svého nenechám na pospas světu! A jestli vám vaše vadí, že se někdo postaví za slabší… učte se, jak být maminkou!
Markéta s paní Krejčí zažila ledasco. Bylo jí jí líto, když znala její příběh.
Muž paní Krejčí byl skutečný exemplář. Na venek upravený, vyleštěné boty, úsměv, vozil staré sousedky výtahem nebo nákup, usmíval se na všechny. Ale za zavřenými dveřmi… Hrůza. Bitá žena, která nesměla hlasitě vzdychnout. Jen se tam šeptem ozývalo:
Zkus ceknout, a bude po tobě i po klukovi! řekl stejně mile, jako když nakroutil ucho sousedovic dítěti na dvoře.
Paní Krejčí mlčela. Syn z prvního manželství pro ni znamenal vše. Po smrti prvního muže, když jí bylo 23 a syn byl mimino, šla podruhé do manželství jenom pro to, aby malému měl tátu. A ten nový opravdu zvládal roli skvěle aspoň navenek. Se synem si rozuměl, chlapec říkal tati, a netušil, co máma snáší za dveřmi.
Zjistil to až ve dvanácti, když přišel domů dřív ze školy a uslyšel mámino sténání z kuchyně. Sledu potom nikdo pořádně nepochopil. Jedno je jisté: paní Krejčí udělala všechno proto, aby syn byl v tom co nejméně. Vzala to na sebe, prošla si trestem, syna si odvezla babička, a když vyšla z vězení, hned šla za klukem. Přestěhovali se, zabydleli v novém paneláku v jiném vchodu a do života pustila už jenom syna a malého voříška, kterého našla na ulici. Od té doby byli v paneláku vždy nějací psi, vždy z ulice. Paní Krejčí byla možná svérázná, ale dobračka. Syna vychovala, ten utekl do Brna, má rodinu, paní Krejčí nechtěla za ním, prý rodina má být na své noze.
Nastal takový zvyk: Markéta nosila paní Krejčí v neděli kosti, sedla na čaj, prohlížela obrázky vnoučků a nenechala se rušit jejími poznámkami, že psi patří do domu stejně jako lidi.
Jen ona věděla, že Petr není Markétin vlastní syn. A taky jen jí Markéta řekla celý příběh.
Po svatbě to Markétě a jejímu Martinovi pět let nešlo. Žádná miminka. Doktoři pokrčili rameny: zdraví, ale… Příroda, nedá se nic dělat. Tak jim to dalo shůry, jenže úplně jinak.
Markétina sestřenice Štěpánka nečekaně otěhotněla, její partner pláchl dřív, než si stihla spočítat, že už je ve třetím měsíci. Starší, trochu praštěná, v depresi se rozhodla, že dítě nechce. Ani přes naléhání rodiny, všechno směřovalo k tomu, že dítě zůstane státu. Ale osud to určil jinak Štěpánka porod nezvládla. Petr zůstal sám, sotva sahal hlavou nad inkubátor.
Markéta měla jasno během sekundy. Milovala Štěpánku, neváhala ani chvíli.
Ona mě vychovávala, když jsem byla malá, teď je řada na mně, prohlásila Martinovi, který jen mlčky přikývl. Něco Markétě říkalo, že s tím tichým klukem bude všechno dobré nikdy moc nemluvil, neřešil cizí názory, hlavní bylo, že ji miluje a bude stát při ní.
Markéta nikdy nebyla zrovna drobek, proto těhotenství nemělo kdo vyčíst. Na chvíli zmizela k tetě Veronice do Ostravy, všechno vyřídila a přivezla batole. Dál už na zvědavé otázky sousedů o dětech reagovali vtipy nebo nechali odpovědi polovičaté.
Pouze paní Krejčí se Markéta svěřila.
Dobře, že jsi mi to řekla. Neboj, hubu držím. Není to moje věc. Ale pamatuj chlapeček je tvůj, pokud si to zvolíš. Znám to matka, co nevěří, že má na výchovu nárok, je v háji a dítě taky. Pochopila? Prostě si nevymýšlej kadidla, že se máš k němu chovat jinak. Kluci potřebují, aby někdo držel zákon. Udělej to a bude to dobré!
Tenhle rozhovor si Markéta pamatovala dodnes. Pokaždé, když potkala paní Krejčí u popelnic nebo v parku, kývla jí na pozdrav s vděčností, kterou nemuseli sousedi chápat.
Petr rostl, později přibyla Ivanka a Valerie. Paní Krejčí jen suše pokývala hlavou, když rezavé dětičky honily jednoho ze psů nebo krmily Izinku, už v pořadí třetí fenku stejného jména.
Pak ale přišly potíže. Petr začal být agresivní k ostatním klukům Ivanku a Valerii nebil, ale na lumpa z druhého patra skočil bez varování. Markétě zatrnulo. Vysvětlování, varování? Chlapec neodpovídal. Školní psycholožka pokrčila rameny:
Síla… Vyrůstá, co chcete. Odroste tomu.
To Markétě nestačilo. Nechala děti Martinovi a šla za paní Krejčí.
Čekala jsem tě, bejby, pojď dál! otevřela šedovlasá žena.
Izinka jen zamžikala, Markétu poznávala, neměla důvod štěkat.
Usedly v kuchyni a paní Krejčí rozkrojila koláč.
Ty se kvůli Petrovi trápíš, že? začala přímo.
A Markéta spustila, sypala všechno obavy, strachy, že to zvládne nebo nezvládne, že Petr není její, že ho vychovává špatně, že s Martinekem to bude komplikované… Paní Krejčí mávla rukou, usmála se a řekla:
Vyptala ses ho? Skoro určitě ne tak, jak by potřeboval. Možná mu musíš dát najevo, že stojíš za ním, klidně i když máš výhrady. On pak přijde. Jen musí vědět, že posloucháš. Ne poradit, ne přesvědčovat. Prostě se ptát a mlčet, i kdyby to byla sebevětší blbina. Tak to zkus.
Markéta opravdu večer přišla do dětského pokoje, pohladila spící hlavy, sedla za Petrovou postel. Ta tmavá hlava, to opálení, ten výraz… byl její stejně jako její krevní děti. A z plna hrdla si to uvědomila i bez papíru.
Petr z polospánku otevřel oči, objal ji a šeptl:
Mami, proč brečíš? Já už nebudu…
Taková bolest ve tmavých očích, až Markéta nemohla dýchat.
Řekni mi to, Petře, kdo ti ublížil? Neboji se, řekni mi všechno.
A Petr začal mluvit.
Bylo to prosté děti mu říkají, že je přivandrovalec, není jako sourozenci, není Markétin. Že není jejich. Přitom on to tak nebral.
To jsou blbosti! Markéta mu zvedla bradu a podívala mu do očí. Ty jsi náš! Od vlasů až po paty! A nikoho neposlouchej, až to zkusí zas. Neper se kvůli tomu, nestojí to za to.
Z šuplíku vytáhla fotky, listovali albem, vysvětlila děda byl tmavý, babička zrzavá, tak proto v rodině každý trochu jiný.
Rozumíš? Petr kývl a usmál se.
Možná už měl sílu říct Markétě pravdu, ale zatím to nebylo potřeba. Vždyť teď už měl klid.
Druhý den, kdy paní Krejčí potkala Petra pod lípou, kývla uznale:
Vedou vás dobře, Petříku, babička by byla pyšná!
Markéta chodila za paní Krejčí pro radu dál, a když jednoho dne na klepání nikdo neotevřel, zjistila, že paní Krejčí je v Motole. Vyřídila klíče, postarala se o čtyřnohý gang a dennodenně volala do nemocnice. Když paní Krejčí pustili domů, psi se rozječeli tak, že se třáslo zábradlí.
Za tu dobu Petr získal v psech spojence a navrhl, že bude po škole venčit dál. Paní Krejčí souhlasila, a i když občas vypustila psy sama, vždycky se pak s Petrem lehce pohádali.
Právě proto, že psi Petra znali, neslovili, když od nich Petr vzal zuboženého kocoura, co nově zabloudil na dvůr. Britský kocour, vyhublý jak housle a s vykulenýma očima. Petr schytal škrábanec, stejně ho vzal domů.
Ivanka a Valerie nadšení, ale bylo jim jasné, že mamku musí na přírůstek připravit. Chystali obrázky, spřádali taktiku a modlili se, aby prošli.
Markéta se při pohledu na jejich výtvor zasmála na obrázku drží obřího kocoura v náručí.
Takže to je pokus přesvědčit mě, že tuhle vrčící obludu máme nechat doma? Lidi, já jsem nikdy neměla kočku! Co s tím?
Tak pojďme za paní Krejčí! Je to přece jedno, jsou to zvířata ví, co a jak.
Zazvonil zvonek radu již nebylo třeba hledat, přišla sama.
Otevři, Petře! A podrž toho kamaráda, houkla Markéta s úsměvem a už věděla, že se zase vše vyřeší.
Děti šeptem prosily:
Mami, prosím, můžeme ho tady nechat?
Ještě jsem to neřekla? Zůstane, pokud se nepřihlásí majitelé. Každý má mít někoho, kdo ho má rád, ne?
A zůstanou. Markéta bude sice povzdychávat nad účtem na veterině, ale usoudí, že tohle je zanedbatelná cena za zářící oči jejích dětí a sytý břich kocoura, co teď už vrní a užívá si nové rodiny. Petr se občas urazí, přijde si odstrčený, ale Markéta se zasměje:
Ví, kdo má v domě hlavní slovo! Správně.
Když večer vše ztichne a děti spí, šedá koule se přimáčkne k její noze, něžná tlapka škrábne na dveře dětského pokoje. Petr, v polospánku, kocoura objímá.
Dobrou, šeptne Markéta, pohladí všechny hlavy i kocourka.
Ticho je odpovědí, Markéta zavírá dveře s pocitem, že všechno je, jak být má. Ticho znamená štěstí aspoň do rána. A pak přijde nový den. Nové starosti, nové radosti.
Až jednou vše ztichne a děti s Markétou a Petrem vyprovodí paní Krejčí do nového domu za synem. Psí svorka dostane svůj dvorek a každé pondělí paní Krejčí sedne k počítači a čeká na spojení.
Ahoj, tetičko Ireno! ozývá se a velký kocour už spokojeně předde a lehá do klína dnes už dospělému Petru.
A je to přesně tak, jak má být.
