Najdeš svůj osud. Není třeba spěchat. Všechno má svůj čas.
U Alžběty byla jeden podivný, už léta neobvyklý zvyk. Každý rok, těsně před Silvestrem, zašla navštívit kartářku. Protože žila v Praze, nebylo složité najít další kartářku, když byl čas.
Šlo o to, že Alžběta byla stále sama. I když se snažila seznámit se s nějakým hodným mladíkem, vždy to vyšumělo do ztracena. Zdálo se, že všechny slušné kluky už dávno “rozeberou” jiné…
Letos potkáš svého osudového muže! pronesla slavnostně tmavooká věštkyně, když se dívala do třpytivého křišťálu.
A kde? Kde ho potkám? vyhrkla nedočkavě Alžběta. Každý rok mi říkají to samé. Roky plynou a já svůj osud pořád nepotkala.
Doporučili mi vás jako nejlepší kartářku! Chci, abyste mi řekla přesné místo! Jinak vás všude pomluvím pohrozila dívka.
Věštkyně protočila oči, vědoma si, že zrovna takhle vyzývavou klientku se jen tak nezbaví. Tušila, že když jí hned něco neřekne, bude tady ta dívka sedět do večera a zdržovat frontu dalších netrpělivých žen.
Ve vlaku ho potkáš! řekla nakonec s očima zavřenýma. Přímo ho vidím vysoký blonďák, moc pěkný. Jako pohádkový princ
No to je bomba! rozzářila se Alžběta. A v kterém vlaku, a kdy přesně?
Před Novým rokem! Jeď na hlavní nádraží. Srdce ti napoví, kam si koupit lístek
Děkuji! usmála se šťastná Alžběta.
Alžběta vyšla ze starého domu kartářky, nasedla do taxíku a zamířila na hlavní nádraží. Když stanula u okénka pokladny Českých drah, její nadšení citelně polevilo. Bezradně zírala na tabuli odjezdů nevěděla, kam si vlastně má lístek koupit
Takže? Říkejte otrávený hlas pokladní jí vytrhl ze zamyšlení.
Ostrava Na třicátého prosince. Kupé, prosím, hlesla Alžběta.
Představovala si, jak sedí v útulném kupé, pije čaj, když se náhle otevřou dveře a někdo vejde ten její princ
Doma začala rychle balit nejnutnější věci, protože vlak odjížděl pozdě večer.
Na následky svého impulzivního tripu vůbec nemyslela. Nenapadlo ji, co bude dělat o silvestrovské noci v cizím městě. Jediné, co si přála, bylo, aby se věštba kartářky co nejdřív naplnila.
Bylo jí zkrátka smutno, že je sama. Zvlášť o svátcích to pociťovala. Všude kolem nakupovali rodiny na sváteční stůl, kupovali si dárky. Všichni, jen ne ona
O pár hodin později seděla Alžběta v kupé se sklenicí čaje. Všechno, jak si představovala. Už zbývalo jen počkat, až otevře dveře její pohádkový princ.
Dobrý večer, děvče! ozvalo se, když do kupé se s velkou taškou vřítila starší paní. Kde je druhé místo?
Tady zmateně zamrkala Alžběta, ukazujíc na protilehlou sedačku. Opravdu sem patříte? Nelíbí se mi to
Nene, děvče, tady jsem správně, usmála se babička a usadila se na volné místo.
Promiňte, já musím vystoupit Dělám kravinu Pusťte mě, já už nechci jet! vyklekla Alžběta.
Počkej, jen schovám tašku pod sedačku, odpověděla paní, nechápajíc dívčin spěch.
No tak vlak už jede, povzdechla si Alžběta. Co teď?
Proč bys chtěla vystupovat? Něco jsi zapomněla? zeptala se paní.
Alžběta otázku ignorovala, odvrátila se k oknu a uvědomila si, že té paní nemůže nic vyčítat sama si zavařila problémy.
Mezitím paní Libuše vytáhla z tašky ještě teplé domácí koláče a nabídla je spolucestující.
Jedu od dcery z návštěvy, vysvětlila. Spěchám domů, přijede syn s přítelkyní, budeme slavit společný Silvestr.
To se máte Já asi letos budu na nádraží, povzdechla si Alžběta.
Slovo dalo slovo a nakonec se Alžběta svěřila paní Libuši s celým příběhem o věštkyni i touze najít lásku.
Ty jsi blázínek! Proč věříš těm šarlatánkám? smála se paní. Jednou si svého najdeš. Nikam nespěchej, všechno má svůj čas
Další den dorazily na peron malého města, do něhož Alžběta vkročila poprvé. Pomohla babičce vystoupit z vlaku a zůstala stát nevěděla, kam dál.
Děkuju, Alžběto! Krásný nový rok přeju! děkovala paní Libuše.
I vám, usmála se Alžběta smutně.
Paní se zadívala na dívku, nevěda jak ji povzbudit. Chápala, že začínat rok na nádraží není právě nejšťastnější.
Víš co, Alžběto? Pojď k nám! Ozdobíme stromek, připravíme slavnostní stůl
To snad ne to se nehodí, zapýřila se Alžběta.
A sedět na nádraží ti přijde vhodné? pousmála se stará paní. Pojeď. Teď se to nedá rozmlouvat!
Alžběta nakonec pozvání přijala. Paní Libuše měla pravdu venku byla chumelice, nemělo smysl se motat po chladném nádraží.
Tonda s Anežkou už jsou doma, usmála se paní.
Tondu zahlédla, jak z okna sleduje příjezd matky taxíkem. Už čekal přede dveřmi, aby vzal těžkou tašku.
Toníčku, ahoj, miláčku! Nepřijela jsem sama, mám s sebou hosta. Je to dcera mé dávné kamarádky, Alžběta, šibalsky zamrkala na dívku.
Skvělé! odpověděl Tonda. Vítejte, Alžběto.
Dívka se zadívala na vysokého pěkného blonďáka a zrudla. Vypadá přesně jako ten, kterého si představovala ve vlaku. Tak tedy osud si s ní znovu zalaškoval
Kde je Anežka? zeptala se matka.
Mami, Anežka tu není a už nikdy nebude. Prosím, neřeš to zpřísnil hlas Tonda.
Dobře zarazila se paní.
Večer seděli všichni společně u stolu a loučili se se starým rokem.
Alžběto, zůstaneš u nás déle? pousmál se Tonda, když jí nabízel salát.
Ne. Ráno odjíždím, řekla s podivným smutkem Alžběta.
Upřímně, vůbec se jí nechtělo odcházet z tohoto útulného domu. Připadalo jí, jako by paní Libuši a Tondu znala celý život.
Kam pořád spěcháš? rozčilila se stará paní. Alžběto, zůstaň chvíli!
Opravdu, Alžběto, zůstaň. Máme tu parádní kluziště, můžeme jít večer bruslit, neodjížděj tak brzy, ujistil ji Tonda.
Dobře. Přesvědčili jste mě. Zůstanu s radostí, usmála se Alžběta.
Další Silvestr prožívali už ve čtyřech: paní Libuše, Tonda, Alžběta a malý Matěj
Věříte na novoroční zázraky?
Zapsal jsem to do deníku, protože mě ten příběh naučil, že některé věci se zkrátka stávají, když na ně přestaneme tlačit a to je docela pěkná pravda o životě.
