Nechtěná dcera
„Já vás přece neprosila, abyste ho měli,“ rozčilovala se Kristýna. „Proč kvůli vašemu dítěti musím trpět já?“
Nejdřív mi sebrali pokoj, pak ze mě udělali hlídací služku zdarma, a teď prý mám dát k dobrému mámě svého jediného kamaráda? Se kterým žiju devět let?
To teda ne! Půjdu bydlet k babičce a Šedík bude se mnou! A svého Vašíka si vychovávejte sami!
Šestnáctiletá Kristýna se poslední rok pořád hádala s rodiči.
Měla k tomu pádné důvody – od narození syna na ni matka s otcem prakticky zapomněli.
Od devíti let se o sebe starala sama. Když byla menší, nechápala, proč se k ní chovají tak lhostejně. Tátův a maminčin nezájem ji hrozně mrzel.
Tajně plakala a stěžovala si babičce:
„Pořád jenom s Vašíkem! Když je poprosím, aby si se mnou hráli, máma řekne, že nemá čas, a táta se otočí zády. Babi, oni mě nemají rádi?“
„Ale kdeže, zlatíčko,“ krčila rameny Marie Janová. „Samozřejmě že tě milují. Jen mají teď těžké období.“
„Vašík je malý, potřebuje neustálou péči. Vždyť víš, že ještě ani pořádně nedrží hlavičku. Až trochu povyroste, bude to lepší. Zkus mamince s bráškou pomáhat, choď s ním na procházky. Třeba pak na tebe zbude víc času.“
Babička sice vnuku radila, ale dobře věděla, že ani Kristýnina snaha situaci nezmění.
Problém byl v tom, že prvorozená dcera byla pro Lenku i Václava neplánovaným dítětem. Seznámili se na diskotéce, kde osmnáctiletá Lenka lhala o svém věku, aby vypadala dospělejší. Když otěhotněla v šestnácti, Václav ji rychle požádal o ruku – bál se problémů s policií.
Kristýnu nikdo nečekal. Lenka toužila po zábavě, a proto nenáviděla dítě, které jí překazilo plány. Václav dceru miloval stejně málo – vždycky si přál syna.
Vašík se stal vytouženým dítětem. Na jeho příchod se pečlivě připravovali, nic nepodcenili.
„Mami, koupíš mi tu panenku s rybím ocasem?“ prosila Kristýna v hračkářství.
Lenka, prohlížející si miniaturní čepičky, odsekla:
„Nemám peníze navíc. Už mě přestaň trapně žebrat! Vždyť víš, že brzy přijde bratříček. Potřebujeme mu koupit postýlku, kočárek, oblečení…“
„Proč jsi pořád tak sobecká? Myslíš jen na sebe!“
Dívka si postupně začala připadat provinile. Možná má máma pravdu. I když má hraček málo, bratříček je potřebuje víc.
***
Vašík nedostatkem netrpěl. Získal veškerou rodičovskou lásku, každý den mu kupovali nové věci. Připravili mu i vlastní pokoj – Kristýnu přestěhovali do obýváku.
„Už jsi velká, můžeš spát na gauči,“ okřikl ji otec, když protestovala. „Miminko potřebuje soukromí. V našem pokoji by se s postýlkou ani nehnuli.“
„Nedělej scény,“ přidala se Lenka. „Měla bys být ráda. Já třeba žádné sourozence neměla. Budeš mít kamaráda na hraní.“
„A půlku svých hraček vyhoď. Nemáme kde skladovat ty tvoje harampádí.“
***
Po Vašíkově narození přišla Kristýna o poslední zbytky dětství. Rodiče rozhodli, že v patnácti je dost stará na hlídání.
Když mimino v noci plakalo, probudili Kristýnu:
„Neslyšíš, že brečí? Dej mu láhev, zkontroluj plenku. Hned běž!“
Dívka vstávala i přes den – po škole hned hlídala. Lenka mezitím „odpočívala“ na druhé mateřské.
Babička Marie při návštěvách kroutila hlavou:
„Leni, jak můžeš nechat dvouměsíční mimino na desetileté dítě? Co když se jí něco stane?“
„Nic se nestane,“ mávla rukou snacha. „Ať si zvyká. Jednou bude mít vlastní děti, aspoň bude vědět, do čeho jde. Já jsem taky unavená! Myslíte, že je lehké starat se o dvě děti?“
„Vážně si myslíš, že je v pořádku okrádat ji o dětství?“ trvala na svém babička. „Měla by si hrát s kamarádkami, ne přebalovat pleny!“
„To byste měla vidět v jeho třídě! Učitelka říkala, že neumí ani do pěti počítat. To je Kristýnina vina!“
***
Ve třinácti Kristýna začala bratra nenávidět. Vašík byl chytrý, ale zlomyslný. Rychle pochopil, že za každou lumpárnu potrestají sestru.
„Rozbila jsi tu skleničku?“ ječela Lenka nad střepy v koši.
„To Vašík! Schválně ji shodil, protože jsem mu nedala bonbóny.“
„Kdo tě žere?“ skočil Václav synovi na pomoc. „Ty snad bonbóny platíš? Ať si je klidně sní!“
„Máma přikázala, že nejdřív musí sníst polévku.“
„Ty pitomče!“ rozzuřila se Lenka. „Kdyby se pořezal! Dneska žádné kino – budeš ho učit písmenka!“
Vyvrcholilo to v Kristýniných šestnácti, když rodiče chtěli dát pryč Šedíka – psího kamaráda, kterého si před lety našla.
„Do zítra ho tu nechci vidět! Vašík začal kýchat, má alergii na srst.“
„Nedám ho! Je to jediný, kdo mě má rád!“
„Kdo se tě ptá?“ zavrčel Václav. „Už dávno jsem ho chtěl vyhodit. Naštěstí aspoň nečůrá po bytě.“
„Jste mi všichni ukradení!“ vybuchla Kristýna. „Kvůli Vašíkovi jsem neměla dětství! Zatímco kámošky řádily venku, já tlačila kočár po parcích, a ty, mami, jsi chrápala!“
„Dost! Odstěhuju se k babičce!“
***
Marie Janová vnuku přijala. V jejím bytě si Kristýna konečně oddechla – nikdo ji neotravoval, nemusela se starat o bratra.
Lenka vydržila měsíc. Pak zavolala:
„Okamžitě se vrať! Už jsme si odpočinuli.“
„Na mou duši ne,“ zasmála se Kristýna. „Je mi tu skvěle. Vašíka ať hlídáte sami.“
„Poslechni hned! Musím zrušit oběd, abych ho vyzvedla ze školy!“
„To je tvůj problém. Já mám střední školu a vlastní život. U babičky konečně stíhám učení.“
„Počkej, táta pro tebe přijede! Myslíš, že jsi dospělá?“
Babička vzala telefon:
„Leni, nechte ji být! Vašíkovi je sedm, ať si najmete au-pair. Kristýna zůstane u mě.“
***
Rodiče nakonec souhlasili. Pro zlatého Vašíka sehnali chůvu. Kristýna nelitovala – nebyl to přece její syn.
