Na univerzitní vojenské katedře učila jedna paní doktorka. Celý život sloužila v dětské nemocnici na Vinohradech. Jednou nám tam vyprávěla zvláštní historku, ze které se vylil pocit jako ze snu, kdy na chodbách blikají světla a chodí lidé v bílých pláštích, náhodně a potichu.
Její děti prý prošly všemi myslitelnými infekcemi ačkoliv právě ona byla lékařka! Nezůstalo to u nachlazení, v jejím pražském bytě se střídaly viry jak herci v absurdním divadle; děti neustále stonaly, a to byly jinak čilé a rozesmáté, pořád poskakovaly, pletly se jí pod nohy i pod mikroskop. Sama matka pečlivě dbala na hygienu, vždycky si doma nejdřív dala sprchu, převlékla se do tepláků, ruce drhla mýdlem z drogerie, jaké mají jen v Česku, ale místní viry jsou samozřejmě šikovné spolehlivě se dostaly právě k těm prckům, pro které měla ten den na ruce krev jiných dětí.
A když měla doktorka zvlášť těžký den s malými pacienty, děti doma onemocněly okamžitě, jako by někdo chystal inscenaci. Ani vitamíny za sedmdesát korun, ani otužování ve vaně s kachničkami nic nezabíralo, doktorka propadala zoufalství, že svá veselá dítka nemůže zachránit před těmi přízraky, co přicházejí někudy z nemocničních zdí. Jednou měla za sebou těžké odpoledne; případ, který ji v Praze tak vyčerpal, že se skoro bála jít domů. Nemohla si pomoci byla si jistá, že její děti zase postihne horečka nebo kašel A tak nešla rovnou domů, ale zatočila na Letnou do kina na film o Indiana Jonesovi, kde se jí ve tmě trochu ulevilo. Po filmu se vrátila, svíral ji pocit viny a zároveň radost a stal se zázrak. Děti nebyly nemocné. Skákaly kolem stolu s chlebíčky, hrály si s kočkou jménem Žofka. Tělo i svědomí se uvolnilo.
Později zkusila ještě jiný experiment: vydala se k přítelkyni, kde uvařily čaj, jedly bábovku a smály se na celé kolo u anekdoty o brněnské tramvaji, až se okna třásla. Doma pak děti zase zdravé, dokonce i Žofka vypadala spokojeně.
A tak si doktorka postupně zvykla: když se v nemocnici všechno sype na hlavu a člověk by nejradši běžel v tramvaji hned domů na Žižkov, přece jen si prodlouží cestu o malou procházku. Zašla na chvíli do Riegrových sadů, kde tvoří stíny kaštany, a posadila se na lavičku u šplouchajícího fontánku. Teprve až v hlavě utichly všechny nemocniční zvuky, šla domů. A stal se zázrak nemocí u dětí ubývalo, v bytě byla pohoda.
Pak jí to došlo nejde jen o viry a bacily, které nosíme na rukou a v taškách, ale taky o neviditelnou informaci, co nám koluje v hlavě, když máme špatný den. A když domů doneseme tu tíži v srdci, děti ji nějak vycítí snově, mlhavě, ale skutečně. Od chvíle, co po práci měnila prostředí a náladu, žádná chřipka už do bytu nesměla ani na návštěvu.
Takže, jak říkávala doktorka z Prahy, nemá cenu s první hořkostí hned běžet za nejbližšími. Klidně si před domem sedněte na lavičku nebo aspoň pozorujte rozkvetlé šeříky na sídlišti. Někdy stačí pár minut v kině, čaj u známé, nebo alespoň projít kolem kapličky a až potom se vracet k těm, které máme nejraději. Jak to přesně funguje, a zda za to můžou viry, duše nebo pražský vítr, na to ještě vědci z Karlova náměstí nepřišli. Ale funguje to zcela jistě sednout si na lavičku, počkat, až se v hlavě rozjasní, a až potom spěchat za svou rodinou, ke svému domovu v srdci města, za zvuku tramvají a kočičího vrnění.
