Na okázalé svatbě, když malá holčička poprosila o jídlo, ztuhla, když v nevěstě poznala svou dávno ztracenou maminku. Rozhodnutí ženicha dojalo všechny hosty k slzám
Holčička se jmenovala Jarmilka. Bylo jí deset let.
Před lety ji v Praze, pod mostem přes Vltavu, v improvizovaném lavoru po velké průtrži mračen našel starý bezdomovec jménem Václav. Na ruce měla starý červený náramek. Vedle ležela promočená cedulka: Prosím, postarejte se o ni. Jmenuje se Jarmilka.
Václav žil na ulici, ale holčičku si vzal. Krmil ji tím, co našel, a chránil ji, jak uměl. Často jí opakoval: Když jednou najdeš svou maminku, odpusť jí. Děti se neopouštějí bez bolesti.
Roky plynuly a Václav vážně onemocněl. Jarmilka žebrala a jednoho dne zabloudila k honosné svatbě v zámku u Karlštejna. Dostala od kuchaře talíř jídla.
Když se objevila nevěsta, Jarmilka zkoprněla. Na nevěstině zápěstí zahlédla tentýž červený náramek.
Přistoupila k ní a tiše se zeptala, zda je její maminkou.
Nevěstě zbledl obličej. V sedmnácti tajně porodila dítě, pod tlakem rodiny ho v zoufalství nechala pod mostem, s nadějí, že o ni někdo postará. Marně ji později hledala.
Ženich přerušil celý obřad. Oznámil, že přijímá nevěstu i s jejím minulým životem. A pokud je holčička její dcera i jeho je.
Poté dodal ještě něco nečekaného: Václav je jeho vlastní otec, s nímž ztratil kontakt už dávno. Právě on tenkrát malou zachránil.
Svatba přece jen proběhla, ale nejdřív všichni zamířili do nemocnice za Václavem.
Stařec je uviděl pohromadě a zašeptal: Srdce si vždycky najde cestu zpátky k těm, které milovalo.
Poprvé v životě Jarmilka ucítila, že má rodinu. A že rodinu může člověk najít právě tehdy, když už v to vůbec nedoufá.
