Dnes je neděle odpoledne a já sedím sama v kuchyni a přemítám o tom, co se dnes odehrálo. Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřila bych, že se něco takového může stát právě u nás doma v Brně.
Rodičovský dům už dávno není tím, čím býval. Od mámina pohřbu tam bydlí jen můj bratr Tomáš a já docházím, kdykoliv se dá, abych pomohla s tím či oním, nebo jen tak poseděla s tátou na zahradě stejně jako za dětství.
Dneska byl ten den, kdy se sjela rodina. Dvůr byl plný smíchu, na stolech stály domácí koláče, v udírně voněla klobása a ve vzduchu byly cítit čerstvé rohlíky. Přinesla jsem bábovku podle receptu naší mámy. Uznávám, byla jsem trochu nervózní, už jen kvůli tomu, že po mé poslední návštěvě jsme si s Tomášem moc neřekli.
Když jsem vstoupila do dvora, teta Jana mě objala a usmála se: Lidunka, pojď, posaď se k nám. Usmála jsem se, položila bábovku a naplnila mě zvláštní úleva. Jenže v tu chvíli mě Tomáš zavolal ostřejším hlasem od grilu.
Nevěděl jsem, že přijdeš, pronesl a jeho tón byl ledový. Celá rodina znatelně ztichla. Řekla jsem: Jen jsem chtěla vidět tátu.
Táta seděl pod starou jabloní, tvář vrásčitá, ale oči se při mém pohledu rozjasnily. Povídali jsme si o bramborách, o počasí, o všem a o ničem jako vždycky.
Po chvíli přišel Tomáš ke stolu a všichni rázem zmlkli. Věděla jsem, že přijde něco nepříjemného.
Lidko musíme spolu promluvit.
Podívala jsem se na něj. Teta odložila příbor. Tomáš chvíli klopil oči, pak je zvedl ke mně.
Tenhle dům je teď moje starost a odpovědnost. Starám se tu o všechno.
Jen jsem přikývla. Nedokázala jsem slovo.
A myslím, že by bylo lepší, abys sem tak často nechodila. Ty už máš svůj život, svůj byt Tohle už není tvůj domov.
Ticho. Všichni napjatě čekali, co řeknu. Uvnitř mě něco zabolelo. Rozhlédla jsem se stará lavička, jabloň, pod kterou jsme si hrávali, záhonky, na které jsem šlapala bosýma nohama.
Podívala jsem se na tátu. Skoro poprvé za tu dobu, co pamatuji, nevěděl, kam s očima. Zeptala jsem se potichu: Opravdu to tak cítíš?
Ano, odpověděl Tomáš rozhodně. Někdo v pozadí pronesl šeptem: Tohle není fér.
Pomalu jsem vstala. Přestože jsem se třásla, hlas jsem měla klidný: Dobře.
Pohladila jsem tátu po rameni. Stejně tě přijdu zas navštívit, řekla jsem šeptem.
Vzal mě za ruku a jen nepatrně kývl hlavou.
Vzala jsem prázdnou krabici od bábovky. Koláč tu nechám. Tomáš se tvářil napjatě, asi čekal hádku, ale slova jsem už nenašla.
Podívala jsem se na něj a naposledy tiše řekla: Tome, domov není jenom ten, kdo má klíče od dveří.
Nic neřekl. Otevřela jsem branku a za zády slyšela, jak někdo povzdechl.
Čerstvý vzduch venku prořízla jenom vůně sena. Ptáci zpívali, svět se točil dál. Jenže u mě uvnitř se všechno zastavilo.
Občas člověk opravdu nejvíc zabolelo, když vás někdo bez skrupulí přesvědčí, že už nemáte místo tam, kde jste vyrůstali.
A tak přemýšlím: Kdybyste byli na mém místě, vrátili byste se někdy ještě zpátky za tu branku? Nebo už nikdy?
