Nakonec jsem se rozhodla vyplakat se před tebou…
Když jsem Franekovi řekla „ano“, byla jsem rozhodnutá, že se nenechám zatáhnout do banálního problému s tchyní. Přijala jsem jeho matku jako ženu, která porodila mého nejmilovanějšího muže.
Chtěla jsem ji milovat jako vlastní, zvlášť když mi máma zemřela, když mi bylo teprve deset.
Bohužel mě tchyně přivítala na nože, jakmile jsem vyšla z jejího domu. Podala mi pantofle, abych se obula, a za mnou bylo slyšet, že jsem mnohem menší, než čekala.
A už to jelo – nelítostná, neustálá válka, které jsem se nechtěla účastnit, ale neměla jsem na vybranou.
Neustále rýpala do mého manžela, že nejsem dost pracovitá. Protože jsem brzy ráno nezametla zahradu, že jsem pořádně nesložila prádlo nebo že jsem nevařila tak, jak to uměla ona.
Franek se smál a uklidňoval mě, že jeho matka je taková, ale já se strašně styděla. Tak jsem udělala nemožné, abych ho přesvědčila, aby se odstěhoval.
Našli jsme si pěkný byt a žili šťastně v očekávání dítěte. Byla jsem v pátém měsíci těhotenství, když tchyně přišla domů a začala na mě křičet, že jí beru syna.
Rodina
Tolik lidí kvůli ní bylo nešťastných…
Vychovala ho z mrňouse a já si představovala, že ho můžu točit na malíčku.
Snažila jsem se jí říct, že ji miluje jako dřív, že nechci, abychom se hádali kvůli kravinám.
Ale ona za sebou práskla dveřmi a zařekla se, že její noha do domu nevkročí.
Když se ten večer vrátil manžel z práce, byl zamračený a naštvaný.
Zeptal se mě, proč jsem byla na jeho matku zlá, a já překvapeně zírala.
Vyprávěla jsem mu celý rozhovor, ale Franek jako by o mých slovech pochyboval.
Od toho dne chodil k rodičům sám. Ne že bych ho zrovna chtěla doprovázet, ale ani mě nepozval. A když se vrátil, byl chladný a cizí, jako by nebyl stejný.
Ještě než se nám narodila dcera, byli jsme oba zajedno – pojmenujeme ji Angelina.
V den, kdy přišla na svět, však můj muž náhle změnil názor. Museli jsme ji pojmenovat Cvetana – po jeho matce.
Celý den jsem se tím trápila, když přišel a řekl, že tchyně trvá na dodržení tradice. Ale jaká to byla tradice, lidi? Tak to jsou nějaké balkánské zastaralé představy z doby před sto lety.
Nevím, co se mi stalo, ale zasekla jsem se. A pak začala skutečná válka.
Manžel si pro nás ani nepřišel do porodnice. Táta s bratrem mě odvezli domů i s dítětem.
Franek nechtěl dítě vidět, vyklidil ubikace a vrátil se k matce. Po třech měsících podal žádost o rozvod. Nedokážu vám popsat, co jsem prožívala. Bylo to, jako by nežil v současnosti, ale před sto lety.
Tchyně mě vzala zpátky do nějakého starého filmu. Zničila mi rodinu, vzala mi manžela a otce mého dítěte.
Angelině byl nedávno jeden rok. Díky svým blízkým jsem se dokázala dostat z pekelné deprese, v níž jsem se nacházela.
Postavila jsem se zpátky na nohy a snad začala svůj život znovu.
Jen nechápu, jak může moje bývalá tchyně klidně spát, když tolika lidem – mně, své vnučce a vlastnímu synovi – způsobila neštěstí!
