Když jsem se vdávala, byla jsem ta nejšťastnější žena. Můj manžel byl velmi hodný, respektoval mě, se vším mi pomáhal. Štěstí mi trochu rozbila tchyně. Když jsem ji poznala, zjistila jsem, že není moc chytrá.
Milovnice familiárnosti a kontroly, uvědomila jsem si, že kdybychom s ní měli žít, neměla bych co dýchat. Proto jsme se rozhodli pronajmout si vlastní byt.
A pak mi zemřel táta – měl rakovinu. Zůstal mi velký dům na venkově. S manželem jsme se rozhodli, že budeme žít na venkově. Zejména proto, že jsem vždycky ráda pracovala na poli a snila jsem o zahradě. Můj muž také.
Už je to nějaký čas, co jsme se stěhovali. Jednoho dne přijela na návštěvu moje tchyně. Prohlásila, že chce dům pro sebe. Nabídla nám tedy za dům byt (jednu místnost) ve městě. Já jsem samozřejmě odmítla. A ona si udělala aféru. A odešla.
A pak mi zavolal manžel, že jsem se k jeho matce chovala špatně, že jsem na ni prý křičela. Ukázalo se, že na mě mluvila nějaké blbosti. Nevím, co mám teď dělat nebo říkat, aby mi uvěřil.
