Jsem vdaná už deset let, jsme nábožensky založená rodina se třemi dětmi. Když jsem se vdala, odstěhovala jsem se z města, kde jsem žila se svou matkou a babičkou. Bohužel moje babička zemřela a matka zůstala sama. Byla velmi smutná, často nás navštěvovala, ale časem se s tím nějak vyrovnala a pokračovala v práci.
O několik let později jsme se rozhodli přestěhovat ji blíže k nám, protože začala mít problémy s vysokým krevním tlakem, bolestmi kloubů a dalšími zdravotními potížemi. Měla jsem o její stav strach, a tak jsme ji přesvědčili, aby se přestěhovala blíž k nám. Souhlasila. Moje matka celý život žila se svou matkou, bez manžela, takže pro ni bylo velmi těžké být sama. Pronajali jsme jí byt poblíž, platíme jí nájem a dokonce jsme jí našli práci.
Problém však spočívá v tom, že nyní zcela žije mým a mými dětmi životem. Když nás navštěvovala jen na krátkou dobu, všechno bylo v pořádku, ale teď je plně zapojená do naší každodenní rutiny.
Tohle nechci, cítím se unavená z její neustálé kontroly a přehnané péče. Má své vlastní názory a přesvědčení, která mi neustále vnucuje, stejně jako mým dětem. Navíc nedodržuje náboženská pravidla, což často vede ke konfliktům.
Z jejího pohledu dělám všechno špatně – nevychovávám děti správně, nevedu domácnost tak, jak bych měla. Neustále chce vědět každý detail našeho života, neustále se vyptává chův na to, co děláme, kam chodíme a jak vychovávám děti. S každým rokem se náš vztah zhoršuje. Takto žijeme už dlouhou dobu. Kvůli tomu jsem se doma stala podrážděnou, začala jsem pochybovat o sobě jako o matce a neustále cítím její přítomnost, i když tam fyzicky není.
Začala jsem omezovat její návštěvy s výmluvou, že děti mají nabitý program. Mého manžela nevnímá jako plnohodnotného člena rodiny – zdá se, jako by ho považovala za překážku, která jí brání úplně se „slít“ s mým a mými dětmi životem, tak jako kdysi žila se svou matkou.
Čas od času má emocionální zhroucení a stěžuje si, jak moc se cítí nepotřebná. Neustále se snažím najít rovnováhu, ale nevím, jak zůstat emocionálně silná a zároveň ji respektovat.
Tyto myšlenky mě neopouštějí ani na chvíli. Nechci ji vidět, ale zároveň se kvůli tomu cítím provinile. Téměř každý telefonát mě úplně vyčerpá, jako by ze mě vysával veškerou energii.
Myslí si, že přeháním, a že mě jen velmi miluje. Snažím se být dobrou dcerou, ale mám pocit, že se z toho zblázním.
Teď plánujeme přestěhování do jiné země kvůli práci mého manžela. Na jedné straně to vidím jako záchranu, ale na druhé straně se cítím provinile, že ji tu nechávám samotnou.
Ale už nemůžu žít v její blízkosti – bylo by lepší být v jiném městě nebo dokonce v jiné zemi, aby nás mohla navštěvovat jen občas, místo aby byla neustále součástí našeho života.
Potřebuji radu: dělám správně, když odcházím a nechávám ji tu? A ještě horší je, že před ní toto rozhodnutí tajím. Co když se její zdravotní stav zhorší a bude trpět ještě víc? Uvnitř se cítím strašně.
