Milá, poslouchej, musím ti vyprávět jeden skutečný životní příběh, až z něj mrazí, jak je silný i křehký zároveň. Tak si to představ manželství podle všech tradic, krásná svatba, celá rodina i s kamarády, jak se patří v Brně. Eva a Tomáš, mladý pár, kterým každý záviděl.
Ten jejich velký den. Už přicházeli ke katedrále svatého Petra a Pavla, slunce pražilo, ale najednou zčistajasna obří letní bouřka. Vichr vzal nevěstě závoj a vyhodil ho vysoko do vzduchu. Chudák závoj lítal jako pouťový balónek a spadl až do špinavé louže. Všichni hosté jen zatajili dech. Tomáš za tím závojem běžel, jak kdyby mu šlo o život, ale bohužel závoj byl mokrý a zničený. Eva byla z toho v šoku a volala na Tomáše, ať ho ani nebere. A že si ho už nevezme. Stařenky, co sedávají před kostelem, začaly mezi sebou špitat, že mladým se s takovou bude v manželství jen brát a přinášet trable.
Nakonec ve vedlejším krámku koupili Evičce umělý bílý květ a připnuli jí ho do vlasů. Nový závoj nebyl čas shánět, svatba čekat přece nemůže!
Před oltářem oba stáli, v rukou svíce, slibovali věrnost před Bohem. Ale už předtím si odbyli úřední svatbu v brněnském magistrátu i pořádnou veselku. Pro lidi
Po třech letech už měli doma dvě děti Sofii a syna Adama. Všechno vypadalo ideálně taková česká rodinná pohoda. Ale svědomí nikdy nespí. Po deseti letech, kdy děti už byly trochu odrostlé, zazvonila u Edity (jo, Eva je ve skutečnosti Edita, sorry, zvykla jsem si na její staré jméno) doma cizí mladá žena.
Edita byla navyklá přijímat hosty s otevřenou náručí. Milovala, když k ní někdo přišel na čaj, buchtu a kus řeči. Tentokrát ale byla návštěva úplně jiná. Ta žena přišla, když Tomáš nebyl doma.
Edita ji hned zkoumala ženskýma očima. Mladá, krásná, trochu nervózní, asi tak dvacet pět let.
Dobrý den, já jsem Lucie. Budoucí manželka vašeho muže, představila se naprosto klidně.
Edita zůstala stát s otevřenou pusou. No počkej, a to vám Tomáš slíbil, že si vás vezme?
Slíbil, jsme spolu dlouho. A teď čekám jeho dítě. Takže je třeba začít žít spolu naplno,” s klidem jí sdělila ta Lucie.
Edita jí vysvětlovala, že ona a Tomáš jsou oddaní v kostele, že mají dvě děti, že jsou přece rodina. Ale Lucie trvala na svém že jim spolu žádný svazek nezabrání, že Edita může manželství zrušit a Tomáše jí přenechat. Prý stejně už dávno nevěří Tomášově věrnosti.
Edita si zachovala klid, i když uvnitř vřela. Hele, slečno, radši nemluvte do cizí rodiny. My si to s Tomášem vyřešíme sami. Nashle! A s tím Lucie odešla.
Večer, když Tomáš přišel domů, Edita mu nachystala pořádnou večeři. Říká se přece: Nejprv nakrmit, pak řešit maléry. Jakmile dojedl, Edita bez okolků nasadila: Tomáši, jsi zamilovaný? On jen kývnul a šeptal: Jsem do Lucie úplně blázen, nedokážu bez ní dýchat. Neumím to s ní ukončit, odpusť mi, prosím tě, pusť mě k ní.
Edita mu bez hysterických scén řekla, ať jde, když to tak cítí. Žádné vyčítání. Život to nějak zařídí.
Od té chvíle byla Edita na děti (a sama na sebe) sama. Ale pokaždé, když jí bylo ouvej, skočila si pro radu ke svému dávnému zpovědníkovi faráři v Petrově. Ten jí řekl moudře: Dcero, láska vydrží vše, láska nikdy nekončí. Máš právo na rozvod, pokud chceš, pokud už nemáš sílu odpouštět. Nebo můžeš dál věřit a čekat.
Za dva měsíce poznala Edita, že čeká dítě. Tomášovo. A v tu chvíli byla vlastně šťastná brala to jako znamení, že je třeba čekat v klidu a věřit, že se Tonda nakonec vrátí.
Když přišel na svět malý kluk, Editina máma navrhla, aby se jmenoval Jan, protože prý možná se ten tvůj Honza jednou zase vrátí, nikdy nevíš, život dělá kotrmelce. Editina máma jí hodně pomáhala se vším s dětmi, s domácností, prostě byla opravdová česká babička.
Tomáš byl ke svým dětem Sofii a Adamovi slušný. Dárečky, výlety na Šumavu, peníze posílal v obálce, nikdy je nenechal ve štychu. Jenže Edita dětem zakázala říkat Tomášovi, že mají doma malého brášku. Ale znáš děti. Sofia to práskla ex tátovi hned, jak byla u něj na návštěvě. A tím zamotala Tomášovi zase hlavu. Myslel si, že Edita má nového chlapa.
Mezitím Lucie, ta druhá žena, si s Tomášem prošla peklem jedno miminko zemřelo při porodu, druhé těhotenství skončilo smutně. Lucii úplně došly síly, ona už nevěděla, jestli má vůbec chtít ještě dítě.
Právě v té době začal k Editě chodit její starý známý ze školy poctivý, trochu nudný, ale hodný Mirek. Kdysi o ni stál, ale ona si ho nikdy neuměla představit jako svého muže. Až teď začal hrát v jejím životě větší roli chodil na návštěvy, nosil dětem bonbony a Edi květiny. Ale hned od začátku věděl, že Edita na něj kouká spíš jako na kamaráda, rozhodně ne jako na lásku ona pořád čekala, jestli se Tomáš jednou neozve.
A Mirek to vzal, řekl: Budu tě brát jako sestru, děti jsou moje neteře a synovci, a že máme aspoň nějakou rodinu.
Časem se u Tomáše a Lucie udála změna narodila se jim konečně zdravá holčička. Dali jí jméno Božena aby měla požehnání a trochu toho štěstí, které zatím tolik chybělo. Tomáš ji miloval a Lucie se, poprvé v životě, cítila jako skutečná máma.
Jenže život není pohádka. Po pár letech Lucie vážně onemocněla. Těžká nemoc jí brala sílu, Tomáš měl hlavu v dlaních, běhal po doktorech, hledal bylinky, platil léky, spotřeboval i poslední korunu. Lucie věděla, že už to lepší nebude.
Jednou požádala Tomáše: Prosím tě, odvez mě za Editou. Potřebuji s ní být. Tomáš vůbec nechápal, co s tím Lucie sleduje, ale poslechl ji.
Edita vše dopředu věděla Sofia, která navštěvovala tátu, už jí dávno všechno pověděla. Proto když Tomáš zavolal, že by s Lucií potřebovali na chvíli azyl, neváhala.
Tomáš přinesl Lucii do svých bývalých dveří v náruči, byla už sotva živá. Všichni doma čekali vysvětlení. Edita ukázala na postel. Tomáš Lucii jemně položí, přikryje a všichni vyšli z pokoje, jen Edita tam s ní zůstala.
Promiň mi všechno, Edito, šeptala Lucie, Chtěla bych tě o něco poprosit. Když už tady nebudu, postarej se o Boženku. Spolehám na tebe i Tomáše, jinak nemám nikoho.
Edita ji pohladila. Lucie, dávno jsem ti odpustila. Nikdo nás nepotrestal, sami jsme si všechno udělali. Boženka u mě bude mít domov. A i ty tu zůstaň jak dlouho chceš. Dům je velký, poradíme si!
O děti se staral, kdo mohl, a Mirek zvlášť. Najednou se přistihnul, že Lucii doopravdy miluje. Boženka mu přirostla k srdci.
Lucie začala zase žít, i když pomalu. Po půl roce mohla vykročit před dům, vydýchat čerstvý vzduch, smát se na slunce. Zázraky se prostě dějí.
A s Mirkem si začali rozumět čím dál víc. Lucie vždycky věděla, že Tomáš už jí nikdy nebude patřit, že on a Edita jsou jako dvě spojené nádoby a ona už do jejich příběhu nepatří. S Mirkem poznala, jaké to je, když člověk miluje a je milován.
Když nastal čas odejít z Editina domu, Lucie přede všemi u stolu tiše poděkovala: Editko a Tomáši, nikdy vám to nezapomenu. Vy jste opravdoví lidé, co mají srdce na pravém místě. Děkuji!
Před odchodem Lucie oslovila ještě Tomáše: Miluj Editu, jak nejvíc umíš! Nezraňuj ji už nikdy. Já tě budu mít v srdci pořád, ale už patřím jinam.
Tomáš kývl, rozloučili se. A život šel dál Víš, někdy to musí vypadat složitě, abychom si vážili těch obyčejných chvil. Vždyť kdo ví, jaké bouřky komu přinese osud, že?
