Kdysi dávno, když si Lenka pevně svírala ruku své dvouleté dcery Ladi, procházely spolu prahměstského útulku v Praze. Ranní paprsky slunce pronikaly širokými okny a zalily klece, ze kterých se ke vstupu dívají očima plnými naděje. Vzduch byl posetý místními zvuky štěkáním, kvílením koťátek, šustěním slámy a dupotem tlapk na podlaze.
No tak, miláčku, usmála se Lenka, vybereme si kamaráda?
Lada přikývla a oči jí zazářily radostí. Už dlouho si přála mít vlastního psa a každý den sledovala z okna, jak sousedské děti hrají na dvoře se svými čtyřnohými přáteli.
V Lenčině představě byl dnešek jiný. Viděla si, jak si vyberou roztomilého štěněte možná zlatého retrívra nebo veselého labradora které by s Ladou vyrostlo. Poslušné, zdravé, hezké dokonalý domácí mazlíček.
Prošli si klece s hravými štěňaty, elegantními dospělými psy a načechranými koťátky. Lenka ukazovala na nejpřívětivější zvířata, ale dívka je jakoby nepoznala.
Najednou Lada zůstala stát, jako by kořeny zapíchla do země.
V nejvzdálenějším rohu, v polotmě klece, ležel pes, který Lenku nechtěně zvedl ze skusu. Byl to pitbul v otřesném stavu srst rozcuchaná, kůže zanícená, tělo vyčerpané. Obrátil se kzdi, jako by se jen styděl za svůj vzhled.
Lado, pojďme dál, řekla Lenka spěšně. Podívej, jak jsou štěňata roztomilá.
Ale dívka přitiskla nos kmřížím klece.
Mami, co sním je? Je nemocný? šeptala.
Ano, miláčku, je nemocný, povzdechl si pracovník útulku. Jmenuje se Táša. Už tu je přes půl roku. Ale muže přerušil a nedokončil větu.
Lenka zamračila obočí. Pro ni byl pitbul vždy symbolem agresivity a nebezpečí a teď ještě nemocný. Co když je nakažlivý? Co když je nepředvídatelný?
Lado, pojďtě, zvolala přísněji. Tady je i spousta ostatních psů.
Ale dívka si sedla přímo před klec, jako by chtěla být blíž podlaze.
To chci, prohlásila rozhodně.
Cože? Lado, to není možné. Podívej se je opravdu špatně. Navíc pitbulové jsou nebezpeční, namítl pracovník, který se představil jako Milan.
Milan pokračoval: Táša není špatný. Je spíše zlomený. Jako štěně ho vyhodili, protože se nezdál ostatním krásný. Našli ho už onemocnělého, sinfekcemi. Jedna rodina ho přijala, ale po několika týdnech ho vrátila řekli, že je příliš apatický.
Lenka cítila vsrdci souboj soucitu a rozumu. Doma bylo klid, řád a rodinný pohodu. Co by měl přinést takový problém do jejich života?
Má vážné kožní problémy, potřebuje operaci, která stojí asi10000Kč. Útulek to nemůže zaplatit. Když do měsíce nenajde nového pána odmlčel se.
Budou ho zabíjet, zašeptala téměř neslyšně Lenka.
Bohužel, ano, potvrdil Milan.
Lada celou dobu seděla před klecí a neodtrhla oči od psa.
Kusáček, volala tiše. Kusáček, podívej se na mě.
Nic se nezměnilo.
Já jsem Lada. A ty kdo jsi? zeptala se.
Lenka už chtěla dceru zvednout a odejít, ale něco ji zadrželo.
Jmenuje se Táša, odpověděla.
Táša, zopakovala Lada. Krásné jméno. Tášo, buďme kamarádi.
A najednou se stalo zázrak. Pes pomalu zvedl hlavu a setkal se sLadiným pohledem. Vjeho očích byl hluboký smutek, který Lenku sevřel srdce.
Mohu ho pohladit? zeptala se dívka.
Nevím váhal Milan. Bojí se lidí, nedovolí, aby se kněmu přiblížili.
Zkusíme to? řekla Lada tak upřímně, že se nedalo říci ne.
Milan opatrně otevřel klec. Prasknutí zámku přimělo Tášu, aby se svinul do rohu a tiše kňučel.
Lado, ne! křikla Lenka.
Ale dívka už vstoupila. Vprostředku klece se ohnula a natáhla kpsu drobnou ruku.
Neboj se, Tášo, šeptala tenkým hlasem. Nebudu ti ublížit, jen se chceme kamarádit.
Pes ji sledoval několik minut. Pak se po krůčcích, opatrně, přiblížil, očichal natáhlou ruku a konečně ji jemně olízl.
Lada se rozesmála: Mami, podívej! Políbila ho!
VLenčině duši se rozzářil první paprsek naděje. Po měsících se v psím pohledu zjevila nová světélka. Šel kdívce opatrně, jako by se bál, že ji zraní, a křehce olízl její ruku.
Mami, řekla vážně Lada a hladila Tášu po hlavě, je tak smutný. Potřebuje rodinu.
Nikdy jsem neviděl takovou změnu, divoval se Milan. Podívejte se! Usmívá se!
Opravdu tátašeho obličej osvobozovala vnitřní záře. Ocas se začal vrtět, oči už neodrážely jen bolest.
Ale je nemocný, povzdechla Lenka. A léčba bude moc drahá
Já zaplatím, prohlásila tiše, téměř sobě samé, celou částku.
Milan se široce usmál: Jediné ale je, že podle pravidel musí být zvířatům poskytnuta celá léčba, než se dostanou knovému páníčkovi.
Lenka přikývla a rozuměla, že to dává smysl. O několik dní později zazvonil telefon.
Lenko? zazněl Milanův hlas napjatě. Můžeš přijít? Táša přestal jíst, neustále kňučí. Myslíme, že se to přendá na tvou dceru.
Už jedeme, odpověděla bez váhání.
Vútulku ležel Táša v rohu, pohledem zíral do zdi. Jakmile však spatřil Ladinu, zdálo se, že se probudil vyskočil, radostně vrtěl ocasem a kňučel jako dříve.
Tášo! vykřikla dívka, přitisknutá kmřížím. Chyběl jsi nám!
Vezměte ho domů, nařídil Milan rozhodně. Je to výjimka, ale svámi bude lépe než zde. Pokračujte vléčbě v soukromé klinice.
Doma Táša nejprve zůstal pod postelí a dlouho nevyšel ven. Lenka začala pochybovat: Co když je nebezpečný? Co když? Ale Lada ležela na podlaze a tiše mu vyprávěla o svých hrách, o polévce, kterou společně uvaří, o misce, která mu bude patřit.
Večer pes opatrně vylezl a lehl si knim. Vnoci, když Ladu spala na gauči, Táša se usadil ujejích nohou.
No, pomyslela si Lenka, zdá se, že máme konečně svého psa.
Operace se povedla. Léčba trvala celý měsíc a výsledek byl úžasný nemoc ustoupila, srst začala růst, oči znovu jiskřily. Co však bylo nejdůležitější, změnil se iduch. Táša byl sLadou trpělivý, nechal se krmit lžící, a Lenka mu byla vděčná a věrná, jako by rozuměl, že mu zachránili život.
Víš, řekla jednou Lenka kamarádce, když sledovala Tášu, jak si opatrně hraje sLadou, myslela jsem, že mu dáváme šanci na život. Ukázalo se, že on nám dával šanci milovat bez podmínek.
Už uplynul rok. Táša se stal krásným, silným psem se zářivou srstí a čistým pohledem. Sousedy, kteří nejprve podezíravě pohlíželi na nebezpečného pitbula, nyní obdivovali jeho dobrotu.
Lada vyrostla po boku věrného přítele, který jí ukázal soucit a pravé pouto. Nepamatuje se přesně na den vútulku, ale jistě ví: Táša potřeboval Ladu iLadu Tášu.
Mami, jednou zeptala, když objímala psa, proč ho ostatní nechtěli adoptovat?
Protože neviděli jeho srdce, odpověděla Lenka. Sáhli jen po povrchu. Ty jsi však viděla duši.
Táša spokojeně vrčel a usadil se pohodlně. Strach vjeho životě už neměl místo. Měl domov a rodinu, kde byl milován.
Někdy přijde nejpravdivější kamarád vnečekané podobě. Důležité je jen dostat se za vnější vzhled a objevit srdce, které čeká na lásku.
