Když Alena oznámila Petru, že čeká dítě, všechno se mu zračilo ve tváři. Bylo jasné, že dítě nečekal a sotva by rád tak brzy plánoval svatbu
Alena se do něj zamilovala už před osmnáctinami. Petr, kluk ze stejné vesnice, se jí líbil dlouho, celé jaro spolu trávili čas, chodili na procházky k nedalekému statku nebo k řece, pozorovali západ slunce.
Měla nastoupit na střední odbornou školu do Brna, když zjistila, že je těhotná. Byla úplně zmatená a nevěděla, co dělat.
Co na to řekne maminka nebo sestra, a co lidé ve vesnici?..
Ztratila se ve svých myšlenkách
Alena se rozhodla neporodí. Všechno řekla mámě a se slzami s ní odjela do města. Maminka ji nezastavovala
V neúplné rodině vyrůstala i Alenina mladší sestra a maminka sotva zvládala každodennost a teď jí ještě starší dcera připravila takové překvapení
Ve městě šlo vše hladce. Poté přerušila všechny kontakty s Petrem. Ani on se už nesnažil ji kontaktovat.
Alenu naplnilo gořká prázdnota. Učit se nedokázala, nemohla spoléhat na pomoc matky, která se na ni stále zlobila.
Musela hledat práci a bydlení v Brně, aby měla za co žít. Do vesnice se vracet nechtěla, lidé ji pomlouvali.
Možná ji samotný osud přivedl k pouliční nástěnce na náměstí s pracovními nabídkami. Rovným písmem tam visel nový inzerát: hledá se chůva pro tříletého chlapce s ubytováním v rodině. To bylo ono!
Alenu přijala rodina, oba rodiče byli učitelé. Malý Roman, jejich pozdní a jediný syn, si ji natolik oblíbil, že se po ní vždy ptal, když na chvíli jela za matkou a sestrou.
Roky plynuly a Alena si v brněnské domácnosti zvykla. Ivan Kolář a Irena Kolářová oba učili na universitě, většinu domácích prací přebrala starostlivě do svých rukou: prala, žehlila, uklízela, pomáhala Románkovi s úkoly, nakupovala a skvěle vařila.
Když Roman vyrostl a chůva už nebyla potřeba, nechali si Alenu jako hospodyni.
Dostávala menší plat v korunách, ale díky bydlení a jídlu jí to vyhovovalo. Ve dvojici našla klid, zázemí i přijetí.
Jediné, co ji trápilo, bylo, že před pár měsíci se seznámila s Igorem ze sousedního domu. Jejich krátká setkání věčerů přešla v něco hlubšího.
Mladí lidé se sblížili. Už byli spolu skoro tři roky, ale Alena věděla, že děti mít nemůže
Své tajemství Igorovi neukrývala. A znovu zůstala sama opět ji opustili, opět ta gořká prázdnota. Zase byla sama.
A tak jejím jediným azylem nadále zůstávala rodina Kolářových. Starala se o Irenu i Ivana jako o vlastní příbuzné.
Prakticky se stala členkou domácnosti. Po druhé ztroskotané lásce se její duše uklidnila. Vzdala se jakýchkoli nadějí, že někdy bude vdaná.
Uběhlo dalších pár klidných let. Roman vystudoval vysokou školu, ovládal angličtinu, dostal výborné nabídky a přijmul místo v zahraničí.
Ale Irena Kolářová onemocněla. Alena se o ni starala, několik let o ní pečovala, zatímco Ivan Kolář dřel, aby rodinu uživil a synovi pomohl.
Pak ale Irena odešla. V posledních vteřinách života šeptla Aleně:
Hlavně nenechávej Ivana, neodcházej
Po Irenině smrti sál celý byt smutně a prázdně. Pan Kolář zmlkl, zamyšleně koukal do talíře večer při jídle.
Alena se teď cítila zbytečná, opuštěná. Něco musela změnit buď hledat novou práci, ale byla bez profese, nebo se vrátit domů, ale ani tam práce nebylo moc
Jednoho podvečera zůstala po večeři stát před Ivanem Kolářem:
Pane Koláři, asi odejdu. Není už tu pro mě místo. Děkuju za všechno.
Ivan Kolář jako by se probudil ze sna. Zdvihl hlavu a překvapeně se na ni podíval.
Cože? Kam bys šla? Proč? Už mě taky chceš opustit? Jen tak najednou? Chceš mě tu nechat samotného?
Alena si povzdychla. Ale Ivan vstal, přešel k ní, vzal ji za ruku a poprvé v životě ji políbil.
Podívej, Aleno. Ty nejsi naše zaměstnaná, ty jsi náš skutečný člen rodiny. Nenechám tě odejít, rozumíš?
Alena přikývla, dojatá.
A navíc, pokračoval Ivan, Irena si moc přála, abys u nás zůstala. Za ta léta jsme si přece zvykli. Žij tu s námi, Alenko, neopouštěj mě. Nechme všechno tak, jak je. Ty budeš hlídat mě a já tebe.
Oba beze slova plakali a stáli v kuchyni u okna v objetí. Po tom večeru se jim ulevilo.
Začaly klidné dny. Alena čekala pana Koláře z práce, uklízela, občas volal Roman a sliboval, že brzy přijede
Tak plynul rok a pak další. Jednou, před Aleninými narozeninami, s ní Ivan Kolář promluvil o tom, jak pro něj moc znamená a že by se s ní chtěl oženit.
Ač spolu žili jako rodina už dlouho, Ivan cítil, že ji musí právně zajistit. Byla mladší, ale on už stárnul a potřeboval někoho blízkého.
Alena si vážila jeho nabídky, nechtěla však udělat nic bez Romana. Když přijel, Ivan hned navázal na předešlou řeč.
Syn souhlasil, Alenu měl rád skoro jako vlastní maminku. V té době měl Roman dobrou práci i byt za hranicemi, byl šťastně ženatý.
A tak se Alena konečně stala paní Kolářovou S Ivanem se milovali tak vroucně, jako kterákoliv jiná dvojice.
Alena oslovovala manžela stejně jako dřív, s úctou a vždy i druhým jménem, a on ji nežně a láskyplně Alenko. Nikdy nebyla šťastnější.
Každý den se modlila za manželovo zdraví a přála si, aby s ní žil co nejdéle.
Nikdo by neřekl, že dvojici, která se spolu prochází po parku, spojuje tolik společných let a tak hluboké, skutečné city.
