Jana odjela na Nový rok ke svým rodičům a Viktorovi příbuzní penili vzteky, když zjistili, že tentokrát budou muset připravit oslavu sami.
Myslíš, že si toho nevšímám?
Jana to řekla večer, když rozkládala nákup ze supermarketu na stůl. Viktor seděl na gauči s mobilem a ani nezvedl hlavu.
O čem to mluvíš?
O tom, že už sedm let stojím na Silvestra u sporáku, zatímco tvoje máma s Lenkou sedí za stolem a řeší, proč jsem zestárla. Už to dělat nebudu.
Viktor se odtrhl od obrazovky a pootočil hlavu.
Co to zas plácáš? Máme přece tradici. Máma přijede, Lenka s rodinou, děti. Je to rodina.
Je to TVOJE rodina. Já jsem tam spíš za služku. My s Kubou jedeme za mými na Moravu. Táta postavil kluziště, Kuba tam chce hrozně jet. Můžeš jet s námi nebo si zůstat, rozhodni se sám.
Viktor povstal s roztaženými rameny.
To myslíš vážně? Jano, to není možné. Všichni s námi počítají. Máma už nakoupila suroviny, Lenka přiveze dárky. Zkazíš jim všem oslavu!
Jana prudce odložila sáček s cibulí na stůl.
Všem? Je mi jedno, co si všichni myslí. Je mi třicet osm, a už mě nebaví žít jen, jak se to hodí ostatním.
To je tvoje povinnost manželky! Kdo bude vařit?
Nevím. Třeba tvoje máma? Nebo Lenka? Nebo sám, když se cítíš jako pán domu.
Viktor založil ruce na prsou a pousmál se.
Stejně neodjedeš. Zklidníš se a do dvou dnů to přechodíš.
Jana mlčela. Jen se otočila a dál si hleděla svého. Viktor se na ni chvíli díval, řekl si, že ji to přejde, a vrátil se na gauč.
Nepřešlo ji to.
30. prosince ráno Jana vzbudila Kubu brzy.
Bal se, jedeme k dědovi.
Kuba vyskočil.
Fakt? Za dědou na kluziště? Mami, pojede i táta?
Nepojede. Táta zůstává doma.
Kuba zamračil obočí, ale pak nadšeně vykřikl:
Můžu pozvat Toma ze třídy?
Jasně.
Viktor vyšel z ložnice, když Jana zapínala kufr u dveří.
Co to vyvádíš?
Dělám, co jsem řekla. Odjíždíme.
Jano, to je blbost! Prober se!
Podívala se na něj chladným, klidným pohledem.
Právě jsem se probrala. Sedm let zpátky jsem se do toho nechala uvrtat a teď už ne.
Vzala kufr a Kubu za ruku. Viktor zůstal stát v chodbě, neschopen uvěřit, že tohle se opravdu děje. Dveře zaklaply a Viktor zůstal s prázdným bytem.
Večer 31. prosince, v pět hodin, Viktor pobíhal po kuchyni s kuřetem v ruce. Nevšímal si, kde začít, lednička byla skoro prázdná Jana nenakoupila nic navíc. Zavolal matce.
Mami, přijď dřív. Potřebuju pomoct. Jana odjela k našim, jsem tu sám.
Ticho. Pak ledový hlas.
Cože odjela? Viktore, to si snad děláš legraci? Nebudu stát u plotny na oslavu! To je přece úkol snachy. Ať se okamžitě vrátí!
Ale mami, já to neumím
To není můj problém. Přijedu v osm, jak jsme se domluvili. A stůl musí být prostřený.
Telefon zamrzl. Za deset minut volala Lenka, pěnila vzteky.
To snad nemyslíš vážně? Máma mi všechno řekla! Jana prostě odjela a my budeme sedět u tebe o hladu? Nebo mám snad vařit já v cizím bytě jako služka?
Lenko, počkej
Na nic nečekám! Jedem s dětma k mámě. A mámu beru s sebou. Oslavíme Nový rok normálně, bez tvých blbinek. Vyřiď té své Janě, že je nevděčná.
Zavěsila. Viktor usedl na židli. Na stole leželo rozmražené kuře, v dřezu neumytá zelenina. Bylo půl šesté a Viktor poprvé opravdu pochopil, že je úplně sám.
Večer v osm Viktor seděl v autě před domem Janina otce. V tašce měl láhev Bohemky a krabičku čokolád. Netušil, jestli ho pustí dovnitř. Na dvoře svítily světla, na ledu hráli kluci hokej. Kuba mezi nimi, růžové tváře, šťastný smích.
Viktor vystoupil, prošel ke dveřím. Otevřel mu Janin otec, pan Jiří Vávra.
Á, dorazil jsi. Co tam mrzneš, pojď dál.
Uvnitř vonělo pečeným masem a jehličím. V kuchyni Jana s matkou krájely zeleninu, poblíž švagr Filip a soused Petr. Smáli se, popíjeli grog. Jana se na Viktora podívala pokojně, ani naštvaně, ani vřele.
Posaď se.
Viktor usedl. Pan Jiří mu podal hrnek s čajem.
Tak co, pomůžeš, nebo jen budeš koukat?
Neumím vařit
Zasmál se.
Nikdo se nenarodil s vařečkou v ruce. Ber brambory, začni loupat.
Viktor šel ke dřezu. Jana mu beze slova podala nůž. Začal, pomalu a nešikovně. Filip ho poplácal po zádech:
Neboj, za pár let v tom budeš mistr. První brambory jsem loupal v pětatřiceti. Teď už žena odpočívá a já všechno zvládnu.
Viktor se podíval na Janu. Stála narovnaná, volně. Už nebyla shrbená ani unavená. Byla klidná, volná, jiná než doma.
Oslava proběhla vesele a bez nervů. Kuba byl pořád u dědy, tahal ho každou chvíli na led. Jana seděla v červených šatech, Viktor je viděl poprvé. Popíjela Bohemku, smála se, povídala si s mladší sestrou. Nikdy nevstala, aby něco donesla.
Viktor mlčel a pozoroval ženu. Viděl, že tady není utahaná služka jeho mámy a Lenky, ale žena mezi svými.
Cestou domů, devátého ledna, prolomil mlčení Viktor.
Promiň.
Jana otočila hlavu. Za oknem ubíhala zamrzlá pole.
Za co?
Že jsem neviděl, jak ti bylo těžko. Že jsem nechal mámu a Lenku využívat tě. Bral jsem to jako normu.
Jana chvíli přemýšlela.
Říkáš to, protože chceš, abych se vrátila k tomu, jak to bylo, nebo sis to opravdu uvědomil?
Viktor pevněji sevřel volant.
Uvědomil. Viděl jsem u tvých rodičů, že každý pomáhá. Filip myje nádobí a směje se. Ty nejsi žádná služka, jsi tam prostě doma. Bylo mi trapně.
Jana přikývla. Nic neřekla, ale neotočila se pryč. To stačilo.
Uplynul rok. Večer, 30. prosince, zazvonil telefon. Viktor zvedl matka.
Viktore, zítra k vám přijdeme, jako vždy v osm. Vyřiď Janě, ať vaří pořádně, my s Lenkou budeme vyhladovělé.
Viktor pohlédl na ženu. Jana stála u okna a balila věci do tašky. Kuba už spal, batoh ležel připravený.
Mami, jedeme pryč.
Kam pryč? Co to je za nápady? Zítra je Silvestr!
Máme novou tradici. Trávíme Silvestr podle sebe. Letos jedeme s Petrovými na chatu na Šumavě. Jestli chceš, přijeď tam taky.
Ticho. Pak hlas uražený a zoufalý.
Vy jste se zbláznili? Sami? A co my? My jsme vám úplně jedno?
Nic vám není jedno. Ale už nebude podle tvých představ. Mami, mám tě rád, ale už nemůžu žít tak, aby moje žena padala únavou kvůli vašim setkáním.
To ona! Ta tvoje Jana ti vymyla mozek! Dřív jsi takový nebyl!
Dřív jsem byl slepý.
Zavěsil. Jana se otočila a pousmála se.
Opravdu?
Opravdu.
Telefon zvonil znovu máma, potom Lenka a zase máma. Dál zvonil, ale Viktor ho potichu schoval do kapsy. Odjeli za hodinu, venku sněžilo. Kuba spal na zadním sedadle, Jana koukala z okna. Viktor řídil a poprvé po letech necítil, že něco musí nebo někomu dluží.
Na chatě je vítali Petrovští objímání, smích, vtipy. V dřevěném domku to vonělo lesem, na stole jednoduché jídlo, které připravili společně. Petrovy děti hned vzaly Kubu na kopec. Jana se převlékla, nalila si sekt, sedla si ke krbu. Viktor si přisedl.
Myslíš, že mi to máma odpustí?
Jana pokrčila rameny.
Nevím. Ale není to tvoje starost. Udělal jsi, co bylo správné.
Viktor přijímal rozpolcený pocit viny a úlevy zároveň. Poprvé za dlouhou dobu nebyl nikomu zavázán.
Ráno volala Lenka. Ne Viktorovi, ale Janě.
Zničila jsi naši rodinu. Máma dva dny jen brečela. Děti se ptaly, proč nejeli k vám. Doufám, že jsi teď šťastná, sobko.
Jana přečetla SMS a ukázala Viktorovi. Viktor jen pokrčil rameny.
Neodpovídej.
Ale Jana odepsala krátce:
Lenko, sedm let jsem pro vás vařila. Nepomohla jsi mi ani jednou. Teď jsi naštvaná, že už ne? Zamysli se, kdo z nás je sobec.
Lenka neodepsala.
V březnu slavili doma Kuby narozeniny. Viktor zavolal matce i Lence a pozval je. Přišli s kyselejšími obličeji. Když se chystalo na stůl, Jana vyšla z kuchyně.
Kdo chce pomoct se saláty, zelenina je připravená v kuchyni. Bude potřeba krájet.
Lenka založila ruce.
Já jsem host. Nebudu vařit.
Jana pokrčila rameny.
Tak bude stůl později. Sama to zvládnu, ale bude to trvat.
Viktor šel hned pomáhat, Kuba za ním. Tchyně nervózně posedávala, Lenka koukala na mobil. Dětského smíchu a veselí z kuchyně přibývalo. Po čtvrthodině to tchyně nevydržela a šla pomoct. Lenka vydržela ještě pět minut, pak také vešla.
Jana bez pohledu podala Lence nůž.
Krájej okurky. Na jemno.
Lenka chopila nůž bez řečí. Tchyně myla nádobí, Viktor smažil maso, Kuba prostíral. Poprvé za mnoho let vařili spolu bez pocitu povinnosti, navzájem, bez vyčítání.
Za půl hodiny bylo prostřeno. Jídlo bylo jednoduché, ale výborné. Lenka mlčela, tchyně několikrát opravdu usmála, když Kuba vyprávěl o škole.
Při odchodu se tchyně v chodbě zarazila a pohlédla na Janu.
Změnila ses.
Ne. Jen už nemlčím.
Přikývla a odešla. Lenka odešla beze slova. Ale Jana cítila, že se něco změnilo. Nemohou to dál dělat jako dřív. Protože Viktor se změnil. A když se změní jeden, změní se všechno.
Večer, když Kuba spal, Jana s Viktorem seděli v kuchyni. Viktor jí nalil čaj a sedl si naproti.
Myslíš, že to máma pochopila?
Tvoje máma? Nevím. Ale to už není podstatné. Podstatné je, že jsi to pochopil ty.
Viktor ji vzal za ruku.
Pochopil. Nikdy už se k tomu nevrátím.
Jana se usmála. Po letech necítila tíhu na ramenou. Už nemusela nikomu nic dokazovat. Jen žila tak, jak chce ona sama.
Za oknem padal sníh. Někde ve městě tchyně seděla v kuchyni a přemýšlela, proč se syn změnil. Lenka si stěžovala manželovi, že je Jana drzá. Ale ani jedna nepochopila, že Jana se nezměnila jen se přestala přizpůsobovat. A to bylo její právo které si vybojovala ne hádkami, ne křikem, ale tím, že prostě řekla ne. Svět se nezhroutil. Naopak, stal se opravdovější.
Viktor se díval na ženu a věděl, že zachránila nejen sebe, ale i je oba. Protože život podle pravidel druhých není žádný život. Je to pomalé umírání. A oni si vybrali život.
