Nemám ráda lidi, kteří se objeví bez pozvání. Manželův bratr je přesně takový. Nedávno nás navštívil a řekl, že u nás plánuje zůstat šest měsíců. Kdyby to bylo jen na pár dní, měla bych pro něj pochopení, ale šest měsíců je příliš. Byla jsem velmi rozzlobená. Už tak nám bylo těsno a teď tu byl ještě on. Manžel bratrovi poradil, aby se přestěhoval k mým rodičům. Zvlášť když tam nikdo není, protože tchyně s tchánem bydlí na venkově. Ale Michael to odmítl s tím, že je mu u nás dobře.
Když mu můj manžel navrhl, aby se přestěhoval k rodičům, Michal ho obvinil, že je nepřátelský. Jakože jak můžeme vyhodit rodinu. Můj muž začal bratrovi vysvětlovat, že pro nás tři není pohodlné žít v jednopokojovém bytě . Na to Michal odpověděl:
– A kdo mi bude vařit?
Tak to je teda drzost. Plete si mě se služkou. Pohádali se. Ačkoli můj manžel je nekonfliktní člověk.
Druhý den nám zavolala tchyně a začala manžela obviňovat, že Michaela vyhodil z domu. Pak jsem se rozhodla, že jeho bratrovi vše vysvětlím sama. Ten mi však odpověděl:
– Tohle je byt mého bratra a ty bys mu neměla vůbec nic říkat.
Michala ani nenapadlo, že by se měl odstěhovat. V tu chvíli mi nezbývalo nic jiného než si sbalit věci a jít k matce. A můj muž dočasně odešel ke kolegovi z práce.
Řekněte mi, je opravdu možné být tak drzý? Co bychom měli v takové situaci dělat?
