Marie – nejbližší přítelkyně mé ženy, často skončí v naprosto nepříjemných situacích, aniž by se o to nějak snažila. Prostě má smůlu, jakou si jen lze představit.
První neuvěřitelná událost se jí stala asi před třemi lety.
Marie se vracela z práce ve dvanáct v noci a zaparkovala auto u domu. Pak rychlým krokem směřovala k budově, kde ji čekal krátký, ale vzrušující sprint do dveří. K cíli jí chybělo tři metry, když se z temnoty vynořili dva muži s kapucemi. Doporučili jí, aby zůstala stát na místě, a požádali ji o peníze, šperky a další cennosti. Aby se vyhnuli jakékoli diskusi, uhodili ji holí do hlavy.
Výsledky této příhody byly: otřes mozku, obrovská modřina a ztracená kabelka s důležitými dokumenty, penězi, klíči a pasem. Když se vzpamatovala, podala stížnost na policii. Ti sice případ otevřeli, ale uzavřeli ho s odůvodněním: “Z důvodu nemožnosti identifikace podezřelého.” Marie byla velmi zklamaná, ale nevzdávala to. Obešla sousedy a ptala se, zda někdo něco neviděl nebo neslyšel.
Nakonec jí štěstí přálo. Jeden soused měl v autě zapnutý videorekordér, a na záznamu bylo vidět útočníky. Video sice přinesl na policii, ale důkaz odmítli s tím, že je rozmazané a není z něj nic slyšet. Tvrdili, že tváře nejsou dostatečně rozpoznatelné. Marie byla znovu zklamaná a záznam si nechala na památku.
Od té doby ji manžel vyzvedával na parkovišti, zatímco děti ji z okna sledovaly.
Někdy se však stalo, že manžel dorazil později, a tedy šla Marie sama. A tak se jednoho večera situace skoro opakovala. Po úderu do hlavy se tentokrát nenechala složit a použila pepřový sprej. Útok vyústil ve dva údery, přičemž druhý byl silnější.
Policie ani tentokrát nepřišla s novým plánem a případ rychle uzavřeli, protože Marie prý neviděla tváře útočníků. Rok nato se jí manžel rozhodl opustit a odcestoval za lepší budoucností do zahraničí, zatímco Marie změnila práci, účes i vzhled bytu.
Jednou na myčce potkala jednoho z útočníků, poznala ho. Upozornila policii, ale řekli jí, že video není důkazem. “Ani s rozpoznáním obličeje nehnete, tak noste helmu, když chodíte sama,” radili.
Další rok uběhl, a během něj se Marii podařilo zamilovat a vdát za nového muže. Z ničeho nic se případ znovu otevřel a oba útočníci byli zatčeni a odsouzeni na 12 let.
I když Marie žila ve štěstí, problémy se jí nadále nevyhýbaly. Jednou večer spěchala na důležitou schůzku, auto nechala u stanice metra a vběhla do něj. Jakmile vyšla ven, všimla si rozříznuté kabelky a uvnitř chyběl její peněženka s dokumenty a penězi na dovolenou. Bez ztráty času zavolala manželovi:
“Ahoj, zlato, neuvěříš, ale zase mě okradli, asi v metru.”
Manžel ihned reagoval: “Mari, nic si z toho nedělej, všechno bude v pořádku. Kde jsi?”
“U stanice Muzeum.”
“Nezavěšuj, vrať se do metra a předej telefon kterémukoliv policistovi.”
Po chvíli byla na policejní stanici v metru, kde jí nabídli čaj a po dvou hodinách dorazil policista s jejím peněženkou. Všechno bylo uvnitř – včetně peněz.
Někdy je dobré být provdána za generála policie.
