Vysoká a rázná žena vyšla z kupé. Hned rozehnala všechny, kdo cestujícím překáželi v klidu.
Je třeba říct, že neomalení a urostlí chlapi poslechli na slovo, jako by to byla vojenská rozkaz.
Měla pšeničné copy spletené kolem hlavy, pronikavě modré oči a líce jako jablíčka. Pohled jí sklouzl ke dveřím toalety. Právě odtamtud vyběhl menší, hubený muž, vlasy bílé jako sníh, s dětsky dojemným výrazem ve tváři.
Honzíku! Už jsem tě ztratila! Slyším rámus, průvodčí se bojí přijít blíž. A já si říkám, co se tam děje? Vždyť tě tací hned urazí, ani by nemrkli! skoro zpívala žena.
Jejda, Verunko! Já bych jim ukázal! Ale co ty tady, Verčo? Ty jsi přece dáma! pousmál se nesměle muž a proklouzl zpátky do kupé.
Žena si nás přeměřila pohledem mě i ještě dva znuděné cestující. Nebyla hrozba ani jí, ani jejímu muži. Tak odešla taky.
Později jsme se potkaly ve vlaku v jídelním voze. Bylo plno, a tak jsem si přisedla k jejímu stolu. Její muž nikde. Dala si maso s brambory a pak hlasitě prohlásila:
Říkají mi Věra Dvořáková. Klidně mi říkejte jen Věra.
Jste sama? Manžel přijde později?
Ten odpočívá. Nepřijde. Ovinula jsem mu krk šálou, dala brusinkový sirup. No představte si, Honzíček se mi rozstonal zrovna před cestou! To je případ. Vyrazil vyklepat koberec v jednom svetru a už je to tady. Ach jo, neuhlídala jsem!
Asi ho moc milujete. Hned jste myslela, že jsou potíže, šla jste mu naproti. Vy jste ta ochránkyně, žádný obrácený role řekla jsem zasněně.
Ale Honzík ke mně připadl tak trochu v dědictví. Není můj manžel. Žijeme spolu, to ano, ale truchlí pořád. Jeho první žena tu byla. Svatá ženská, dobrá duše! povzdechla si Věra.
Jak to, v dědictví? úžasla jsem se.
A Věra začala vyprávět.
Honzík žil dřív s Lídou. Kamarádili spolu už od školy, pak spolu studovali na vysoké. Vzali se.
Byl hodně vynalézavý co si člověk představí, to zvládl udělat. Bystrý, objednávky se jen hrnuly, peněz měli dost. Jen v každodenním životě byl Honzík úplně nepraktický. V obchodě zapomněl vrácené peníze, přecházel silnici nevhodně, nevěděl, kde se co kupuje, vůbec si nedokázal poradit. Naivní ten byl! Klidně cizímu půjčil peníze.
Ten tvůj Honza je jak z jiného světa. Jako by ho spadli omylem z Marsu. A podívej, my makat, peníze nikde, a tenhle, to se mu sype do klína! smáli se známí.
Lída si nikdy nestěžovala. Její energie a praktičnost stačily na dva. Sama mužovi chystala oblečení do práce, hlídala, zda má rukavice, uvázala mu šálu. Pak koupila auto, začala ho vozit. Honzík totiž jednou popletl adresu v taxíku a ztratil se. Doplňovali se vlastně dokonale.
Ale když šla Lída na týden do nemocnice a vrátila se domů, zůstala stát v šoku. Celý ten čas muž jedl suché těstoviny a pil vodu. Ani si neuvařil čaj. Co mu v mrazáku nechala, to tam leželo dál.
Bez tebe mě to netěší. Nemám chuť ani hlad usmál se Honzík.
Jejich syn byl stejný Andulka. Nadprůměrně chytrý, ale stydlivý a roztržitý. Jeho intelekt okolí cenilo, jeho manželka si našla klidnou, tichou Andreu z vesnice. Lída byla jasná hlavní rodiny. A už byla připravená tahat vše dál, zvlášť když se narodil vnouček Lukášek. Ale přišla nemoc. A zůstala na lůžku.
Domov osiřel. Honzík v panice nevěděl, co dál. Pomáhal, jak mohl kontaktoval nejlepší doktory, byl ochotný dát za léčbu vše. Jenže to nepomáhalo.
A Lídi srdce krvácelo. Ne za sebe, ale protože věděla, že se bez ní muž a syn ztratí. Bez šance. Jako orchidej na podzim venku, neschopná přežít.
Modlila se spíš za ně než za sebe. Prosila Boha, ať jim pomůže. Právě tehdy do jejich života vstoupila Věra, která tehdy pracovala jako pečovatelka a byla vzdálená sestřenice lékaře, jenž Lídu léčil.
Když Věra přišla poprvé, otevřel jí u dveří skoro křehký muž, připomínající laskavého vikomta. Mluvil tak tiše, že ho skoro neslyšela. Všude byl nepořádek, špinavé prádlo, neumyté nádobí i přesto, že měli myčku, těžký vzduch a pocit neštěstí.
V pokoji ležela nemocná, vyhublá žena s velkýma očima. Usmála se na Věru. Ta si povzdechla, vyhrnula si rukávy a pustila se do práce.
K večeru byl byt k nepoznání. Všude čisto, vyvětráno, z kuchyně voněly karbanátky, šátečky a kuře na paprice. V čisté posteli spala Lída, Honzík chtěl nenápadně zmizet ven jen v jarní bundě, ale Věra ho zarazila hlubokým hlasem:
Stát! Kam to jdete takhle nalehko, milý pane? Teď by se jen nachladit! Žena vás potřebuje zdravého. Hurá, vezměte si tuto bundu, omotám vás šálou, a uši si schovejte pod čepici. Tak, můžete jít a zatleskala mu.
V Lídiině pokoji vytryskly slzy do očí. Předtím chaos, teď klid. Věra byla jako slon v porcelánu, ale pod rukama jí šlo vše a hlavně byla opravdová a dobrá!
Děkuji, Pane Bože. Teď už o ně někdo stojí, zašeptala Lída.
A rozhodla se, když už bylo zle, pro důvěrný rozhovor s Věrou. Nejprve opatrně kde bydlí a jak se má. Věra žila s maminkou a sestrou v panelákovém bytě o dvou pokojích. Tlačili se, snažila se být raději v práci. Bylo jí pětačtyřicet. Nikdy nevdaná, pár vztahů, ale ne do manželství. S úsměvem říkala, že sama přežije, nebyla by první.
Tehdy Lída řekla:
Věro, až mě nebude, postarej se o něj nechávám ti svého muže. Obrazně prostě ti ho svěřuji. Hned nastydne, každému věří!
Věře se zatajil dech. Jakmile našla slova, chtěla odmítnout, ale Lída spustila svůj příběh, Věra poslouchala se svraštělým čelem.
Neodmítej mě! Alespoň chvilku na něj dohlédni. Verunko, poklekla bych, ale nemůžu! zašeptala Lída.
Věra slíbila.
Brzy poté Lída odešla navždy. A Věra si pomyslela nech to být! Ještě by si lidi povídali, že jí jde o byt. Ani se jí nelíbil, a jemu ona taky ne. Co je to za člověka jak beruška. Ale nakonec své slovo dodržela.
Šla na návštěvu. Nikdo neotvíral. Když zkusila vzít za kliku, bylo otevřeno. V zadním pokoji seděl na zemi Honzík, držel ženin župan, zabořený do něj a nahlas naříkal. Jako opuštěný pejsek. Otřásal se vzlyky.
Věra ho objala. On jí stiskl ruku, rozplakal se.
Ty, chudáčku. Lída měla pravdu. Úplně na dně jsi. Tak, uvaříme čaj, bude to lepší neboj, vydrž to, zlatíčko! spěchala Věra.
Zůstala nablízku. Ještě dlouho. Dům zase ožil. Honza každý den čekal u dveří, kdy přijde.
Pak jsem se rozhodla přestěhovat k němu. Na co ho nechávat samotného? Moji doma byli rádi, že je víc místa. Dostala jsem místo muže vlastně dítě, ale chytré. S penězi nebyly problémy. Přiměl mě skončit se všemi pracemi, kde jsem vypomáhala. Jedovatí lidé chtěli pomlouvat, ale rychle jsem je postavila do latě. Lidé adoptují psy a kočky, proč by člověk nemohl taky potřebovat pomoc? Bezbranný, opuštěný jako želva na zádech. Pomůžu, jak to půjde. Hodný je, Honzíček. Mazlivý, potřebujeme se navzájem! Teď jedeme k jeho synovi, poprosil mě pohlídat vnoučka. Ráda. Klidně vychovám deset, když bude potřeba! povídala mi Věra.
Zrovna se otevřely dveře jídelního vozu. Honzík, ovázaný dlouhou šálou a s velkou kyticí polních květů, vešel dovnitř.
Proč vstáváš, vždyť jsi ještě slabý! Ach jo, chvilku tě nechám samotného a už je to! Spotil ses, musíš se převléct! spustila Věra, a hned ho vedla ke dveřím.
A on jí šeptal:
Verunko, koupil jsem ti kvítí u babiček na nádraží. Líbí se ti?
Věra ještě víc zčervenala, a položila mu ruku na rameno.
Z vlaku vystoupili dřív. Ona táhla obrovský kufr, Honza skromnou tašku. Ona ho pořád držela za límec, aby v proudu lidí nezmizel. Smáli se oba jako sluníčka bylo jasné, že Věra mu opravdu bude druhou manželkou.
