Chybička
No to snad ne! To nemůže být pravda!
Jarmila v šoku prudce trhla volantem a málem nacouvala do auta, co stálo na parkovišti hned vedle jejího miláčka. Právě projíždějící tmavý SUV byl jí velmi dobře známý. Vždyť auto souseda Tomáše pozná bez potíží vždyť právě v něm vozí Jarmila každé ráno své kluky do školy.
Jenže dnes vedle Tomáše, kterého pozná spolehlivě už roky, neseděla jeho žena, ale nějaká mladá neznámá slečna.
Nafouknuté rtíky a módní čepice naznačily Jarmile víc, než by sama ráda věděla.
No počkej, darebáku! To snad není možné! zamručela si Jarmila pro sebe, nastartovala a rozjela se pomalu za Tomášovým autem. Přemýšlela, že tohle jen tak nechat nemůže.
Ve stylu hrdinek ze svých oblíbených detektivek pustila před sebe nějakou škodovku a zařadila se těsně za ní. Tomášovo monstrum měla přitom stále krásně pod dohledem. Takový obr tímhle názvem auto sám Tomáš často označuje, protože ho zdědil po svém tátovi a nemyslel ani za nic, že by ho někdy vyměnil. Důležité dědictví…
Tatínka Tomáš ztratil před více než dvěma lety. Jeho smrt nikdy zcela nepřekonal. Měli spolu silné pouto vychovával ho sám poté, co Tomáš přišel jako malý o maminku. Bylo mu teprve dva roky, když jeho mladá, krásná maminka u plotny zvláštně vydechla, omdlela a už se neprobrala.
Tenkrát plakal Tomášek dlouhé hodiny. Nikdo ho nedokázal uklidnit, dokud tatínek, vracející se domů, protože se mu manželka neozývala, v panice nevběhl do bytu. Vzal zoufale křičícího synka do náruče, zavolal záchranku Bylo už pozdě.
Tatínek si srovnával ten pocit úderu s tím, co znal z boxerského ringu ztráta dechu, tma před očima. Odešel jeho svět. Tou ženou, která ho milovala celým srdcem, tím srdcem, které zničehonic vypovědělo službu. Tomášovu maminku nikdy netrápily žádné zdravotní potíže.
Syna odmítl dát na výchovu ani své mámě, ani tchyni, které obě žily stovky kilometrů daleko a stejně by nebyly ochotné přestěhovat se do Prahy pomáhat s vnoučkem. Ani příbuznou své zesnulé manželky k vnukovi nepustil.
Jsi chlap, musíš chodit do práce, postarat se o vás. Jak chceš zvládnout dítě sám?
Nevím. Ale syna nikomu nedám. Nějak to zvládneme. Přijdu na to
Východisko našel rychle. Sousedka paní Marie Novotná, která nedávno šla do penze, souhlasila, že na Tomáše dohlédne, než půjde do školky. O něco později kluk opravdu začal chodit do školky a malá rodina si zvykla na nový rytmus. Tatínek věnoval Tomáškovi všechen volný čas, žádná jiná žena v jeho životě nebyla, přítelkyni si nikdy nenašel a Tomáš tak vyrostl bez macechy.
Paní Marie, která neměla děti ani manžela, přilnula k Tomáškovi jako k vlastnímu. A Tomáš jejím citům odpovídal stejnou měrou.
Jsi moje babička?
Ne, Tomášku! Ty přece znáš jména svých babiček! Já jsem jen tvoje chůva.
Chůva? To je jako babička?
Téměř.
Máš mě ráda?
Moc. A ty jsi můj nejmilejší kluk!
Tak budeš taky moje babička, ano?
Marie přikývla a po dohodě s Tomášovým otcem dovolila Tomáškovi, aby jí opravdu říkal babičko. Ve školce to chvíli budilo otázky, proč všechny ty tři vlastnoručně vyráběné blahopřání, ale když učitelky zjistily, jak to je, neptaly se dál.
Neprovdané učitelky často v skrytu duše povzdychly při pohledu na pohledného tatínka, ale on měl jiné starosti vychovat syna, věnovat mu kvalitní život. V tom byl opravdu vzorný.
Tomáš bez problémů dokončil školu, rozhodl se pro vysokou, navzdory nejistotě v citových záležitostech si vyléval srdce u babičky Marie.
Proč mě žádná holka nemá ráda?
Ale prosím tě! A ta Jana, co tě líbala pod mým oknem?
Ta mě nechala, prý jí něco ve vztahu chybí… Proč? Copak jsem špatný?
Všechno je v pořádku. Si šikovný, milý kluk. Ještě najdeš tu pravou. Počkej, neselskávej. Máš ji nablízku, jen o ní ještě nevíš.
Marie měla pravdu.
Našel si ji mezi spolužačkami bylo to tiché, plaché děvče jménem Libuše. Pomáhala Tomášovi s poznámkami a byla z něj očividně nesmělá. Sama nikdy odvahu nenašla přiznat své city, Tomáš byl na podobné výpady dívčího temperamentu zvyklý od výřečné a odvážné Jany a plachost Libušky mu nic neříkala.
Opět pomohla Marie. Libuše k ní jednoho dne přišla jen zanechat poznámky a Marie vycítila, co dívku trápí.
Nemá nikoho, Libuško. Pokud vím, je volný.
Radost v očích Libuše mluvila sama za sebe. Když pak Tomáš přišel vyzvednout sešity, Marie mu dala symbolický pohlavek:
Nehraj si s holkama! S Libuší ne! Víš, kolik takových vznikne jednou za sto let? Koukej se pořádně, tohle je štěstí!
Svatbu měli malou a skromnou, i když Tomášův tatínek chtěl slavit v širším kruhu.
Tati, Libuše nechce velké oslavy, její maminka taky moc nemá, žijí opravdu skromně. Nechci ji dostat do trapné situace
Ke tchyni byl zpočátku opatrný. Jeho vlastní vztah s tchyní, maminkou zesnulé ženy, nebyl nikdy jednoduchý dlouho ho vinila ze ztráty dcery, odmítala vídat vnuka. Postupně ale narovnali vztahy a Tomáš s babičkou prožili spolu krásné vzpomínky, i když bolavé.
Mnoho jsem toho své dceři včas neřekla, Tomáši. Furt jsem spěchala, poučovala ji… Na to nejdůležitější mi ale nezbyl čas… Dnes už je pozdě… Kéž bych tehdy více pomáhala, byla blíž vám… Jenže já myslela hlavně na sebe Mladá jsem byla… Teď zůstala jen samota
Tyto výčitky byly pro Tomáše těžké, ale už znali cenu času a paměti.
Vzpomínky uchovával v drobnostech. Když jednou vybíral parfém pro Marii, ucítil nečekaně vůni, jako by ji znal celý život. Prodejce mu vysvětlil, že je to starý český parfém, a otec mu hned potvrdil to byly oblíbené vůně jeho maminky.
Láhev parfému stála pak vždy v jeho pokoji jako tenká nit mezi světem živých a takřka zapomenutou minulostí.
Obavy z Libušiny maminky se ukázaly zbytečné. Po čase ho přijala, pro štěstí dcery by udělala cokoliv. Oni žili skromně, ale spokojeně.
Rodiče už tiše snili o vnoučatech, ale Tomáš s Libuší chodili od lékaře k lékaři. Čas ubíhal, roky plynuly a dítě nepřicházelo. Až jednou Marie Novotná zavolala Tomáše na čaj:
Co je, Tomáši?
Všechno je špatně, babi. Jsme oba zdraví, ale děti ne a ne přijít Libuše už přestává doufat, hádáme se. Co dělat?
Uklidni se. Jestli vás dítě teď nečeká, asi nejste připraveni. Nevšímáš si, že na Libuši tlačíš? Víš, jak se cítí ona? Myslí si, že tě zklamala. Ať počkáte. Užijte si sebe, jeďte na výlet. Přijde to časem. Pamatuj, chlap musí mít trpělivost na sebe, ženu i všechny kolem! Ty tady fňukáš a ještě ji rozrušuješ.
Ale lékaři říkají, že jsme oba v pořádku
Tak počkejte! Taky jsem byla v její situaci. Milovala jsem, ale nikdy jsem porodit nemohla. Tak to bylo. Dnes vím, že je možná lepší, že dítě nebylo. Šťastné by bylo těžko
Tomáš se nakonec uklidnil, přestal na Libuši tlačit, začal naslouchat radě Marie a matky své ženy. Roky ubíhaly. Už přestali doufat.
Až v době, kdy to čekal nejméně na jedné dovolené bylo Libuši neustále špatně, bolela ji hlava. Panikařil, když byla u lékaře, ale pak slyšel tu nejkrásnější větu:
Čekáme dítě? Odkud?
Až časem si uvědomil, co mu vlastně hlásí. Libuše šťastně ukazovala na ultrazvuk:
Podívej, Tomáši! Tohle je on… Náš kluk!
Prvorozený přišel do světa jako pravý silák. Čtyři kila štěstí bylo pro křehkou Libuši pořádně náročné, ale kdyby mohla, šla by do dalšího hned zítra. Nakonec se jim narodila nejen dcera, ale i další chlapeček.
Rodina se rozrostla. Panelákový byt, kde žili, začal být těsný.
Domek potřebujete! rozhodl Tomášův táta. Začneme stavět! Koupili rychle parcelu, ale stavba se natahovala. Krize v podnikání, spousta starostí.
Opět zasáhla babička Marie.
Já jsem sama v trojce a u vás je nával. Přestěhujte se s Libuší ke mně. Udělal jsi mi nový byt, co mi vydrží deset let, a já se postarám o tvého tátu. Jsme už starší, moc místa nepotřebujeme. Mysli na děti, na pohodlí. A mně je taky klidněji, když vás budu mít poblíž.
Stěhování bylo. Libuše pečovala o děti i o rodinu, Tomáš pracoval a zachraňoval firmu.
Povedlo se mu to, ale tatínek už síly neměl. Tajil své potíže, až ho povolal na vážný rozhovor:
Byt přepíšu na Marii. Byl to skvělý člověk, zaslouží si to. Vážím si jí, stala se mojí nejbližší. Synku, věř mi, je správné, pokud o ni postaráme.
Měsíc po odchodu Tomášova táty se narodil čtvrtý vnouček. Ani nikdy nepoznal dědu, ale hrdě nesl jeho jméno Aleš.
Život šel dál, jednou vesele, jindy se slzami v očích. Děti rostly, rozdávaly rodičům tolik radosti, že by rozsvítily i noční polární kruh.
Libuše byla veselá povaha, ohledně přátel byla vybíravá. Sousedka Jarmila se stala během let její nejbližší duší. Obě sdílely lásku ke knihám, divadlu, měly dvě (v případě Jarmily dvojčata) nebo čtyři děti a minimum času na sebe.
Jarmila se životem prokousávala s humorem, vychovávala dvojčata, často s babičkami, občas však klopýtala pod tíhou všeho, co musela zvládnout. Libuše jí dala cennou oporu. Povídaly si dlouho o životě, o dětech, o manželství
S Jarmiliným manželem to nebylo jednoduché byl hezký, občas si něco dovolil bokem, a Jarmila to pokládala za normu. Přesvědčovala se, že všichni chlapi jsou stejní, a tuhle větu zuby nehty bránila.
Takže když zahlédla Tomáše s cizí slečnou, bylo jí jasné, že musí Libuši otevřít oči.
Následovala Tomáše až k malé restauraci v Karlíně, kterou znala z vlastních večerů s mužem. Kuchyně výborná, v sobotu tam hrával menší jazzband.
Tomáš pomohl slečně vystoupit, spolu zmizeli v restauraci a Jarmila na parkovišti zvažovala, jestli počkat, až vyjdou, nebo utíkat za Libuší.
Jak tak seděla a přemýšlela, elán jí postupně opadal.
No dobře, oznámí Libuši, že Tomáš má milenku, a co pak? Čtyři děti, babička Marie už poslední dobou slabá, Libuščina maminka taky měla potíže se zdravím, Tomáš dvakrát odvezl tchyni na operaci očí až do Prahy. Spousta povinností, málo informací kdo vlastně ta slečna je? Co když je to jen krátké poblouznění? Dnes je, zítra není…
Jarmila podrážděně bouchla do volantu a leklý holubi se rozprchli, jak její muž kdysi nechal do auta dát extra silný klakson.
Zvuk ji vzpamatoval. Zpříma se zahleděla. Všichni chlapi jsou přece stejní!… Anebo ne?
Nakonec z parkoviště odjela a byla naštvaná na všechny kolem, potichu utírala slzy. Ne, nic Libuši neřekne! Nezaslouží si ničit kamarádčin život, když ví, že jí by upřímnost také zničila vztah. Jedno je podezření, druhé je jistota. Slova mají váhu mohou jedním výrokem vše převrátit, zakřivit cestu do budoucna
Zaparkovala a seděla dlouho v autě, než se vůbec odhodlala vystoupit doma na ni čekaly děti, chůva, kterou měla pustit domů už dávno.
Vtom jí zazvonil mobil.
Ahoj, Jarmilo Dneska večer, v sedm, přijďte prosím s dětmi i manželem. Máme výročí s Libuší. Budeme rádi, jestli přijdete! Tomášův hlas zněl vřele.
Odložila telefon a vypleskla se rukama do tváří. Co se to děje?! Ještě před chvílí byla přesvědčená o Tomášově nevěře, teď je však zváná na oslavu jejich svatby. Nikdy slavnost s přáteli neměli, vždy zmizeli ve dvou.
Samozřejmě souhlasila. K čemu kamarádka, která by v takový den ještě zůstala doma?
Koupila si šaty, lodičky Manžel ji obdivoval, mrkl na ni:
Proč se mračíš? I my budeme mít výročí a já ti připravím oslavu, na jakou nezapomeneš!
Jarmila si povzdechla inu, oslava Uvidíme.
Tomáš se opravdu vyznamenal. Výzdoba překrásná, květiny, svíčky, sněhobílé ubrusy. Libuše jen zírala a děkovala za každý detail, co objeví.
Tomáši! Modrá a stříbrná! Moje oblíbené barvy! Nádhera! volala, když Jarmila předala kytici a dárek. Jdeme si upravit make-up!
Prsten na Libuščině ruce Jarmilu píchl u srdce.
Hřeší z Tomáš? Drahý prsten, výčitky svědomí
Dámské toalety byly v suterénu a Jarmila po schodech se snažila nezakopnout o sukni, když proti ní šla ta samá dívka, co viděla v autě.
To jste vy?!
Omlouvám se, známe se?
Dnes vypadala úplně jinak přísný kostým, nízké podpatky, úhledně vyčesaný drdol.
Co tady děláte?! zašeptala podrážděně Jarmila.
Já? Pracuji tady. Organizuju dnešní oslavu. Vašemu panu Tomášovi organizuje firma večírek je to náš první velký kšeft. Líbila se vám výzdoba?
Jarmila cítila, jak jí tuhne ruka, kterou žmoulá šaty.
Ano, opravdu nádhera.
Děkuji. Tomáš byl nervózní, jestli vše stihneme. I manžela jsem musela zatáhnout do práce květiny i řetězy rozvěšoval on, já už na žebřík nesmím.
Proč ne?
Čekáme miminko. Nedávno jsem to zjistila, bojím se moc. Máte děti?
Dvě.
Je to těžké?
Velmi Jarmila poprvé za týden cítila v sobě trochu uvolnění. Nebojte se téhle cesty. Jste bojovná pro mámu nejlepší vlastnost. Přežijete to. Potřebujte kontakt na skvělého doktora ozvěte se. Libuše u něj měla všechny své čtyři děti.
Čtyři?! Ty jo! To je štěstí!
To tedy.
Ježíš, omlouvám se, už začínají! Jdete?
Jistě, hned jsem tam
Jarmila vešla do dámské šatny, otřela si ruce do sukně a s úsměvem šla za Libuší.
Libuško, pospěš si už tě vydaly za manželku, slyšíš? Všichni na tebe čekají!
Ten večer, přiťukávajíc s přáteli, Jarmila tiše přemýšlela o tom, jak málo někdy stačí k rozbití všeho dobrého a krásného. Jedno unáhlené slovo, mylný závěr, náhoda a ztratíme rodinu, radost, lásku. Tahle moja dnešní chybička mohla stát všechny smíchy, šťastné pohledy, které babička Marie v sále rozdávala, i ty básničky jejich čtyř dětí, co teď recitovaly novomanželům
Chybička Jarmila na ex dopila sklenku šampaňského a obrátila se na muže. U nás je to sladké, nebo hořké?
Jarmilo, pořád to ještě je hořké! usmál se muž a pohladil ji.
Dneska jsem si naplno uvědomil, jak snadné je něco zbytečně zničit, a jak důležité je nevěřit ukvapeným závěrům. Někdy je nejlepší držet jazyk za zuby a nechat věcem čas. Vždyť rodina a vzájemná důvěra je to nejvíc, co máme.
