Konečně!
Když se Zuzka vdávala, netušila, že její novopečený manžel Jirka má jednu nepěknou zálibu. Poznali se jen krátce, Jirka rychle poprosil o ruku – a když to udělal, byl trochu „v náladě“.
„Zuzi, vezmi si mě,“ pronesl a ovoněl ji pivem.
„Jirko, ty jsi pil? A v takovém stavu mi nabízíš manželství?“ trochu se ohradila Zuzka, ale ne moc. Většina kamarádek už byla vdaná a ona toužila taky.
„No tak… mám radost, neodmítneš, ne?“ usmíval se. „Tak co, jaká je tvoje odpověď?“
„Dobrá, beru, ale s podmínkou – alkohol jen občas, třeba na svátky.“
„No právě! A dnes je přece svátek – právě jsem ti dal otázku!“
Zuzka v mladické naivitě nehledala žádné zádrhele. Ani netušila, že Jirkův táta celý život holdoval alkoholu. A možná to přenesl i na syna – občas mu navrhl „vypít skleničku čaje“.
Jirkova matka, Alena, se vždycky zlobila:
„Ty sám chlastáš jako duha, a ještě to učíš syna!“
Ale manžel se jen smál:
„Drž hubu, ženo. Jirka je muž, ať si zvyká.“
Po svatbě se mladí nastěhovali do Zuzčina bytu po babičce. Zpočátku to šlo. Jirka pracoval, občas přišel od kolegů „navoněný“, ale vždycky měl důvod.
„Vláďa to probendil – narodil se mu syn, to se musí oslavit!“
„Honza měl narozeniny, jasná příležitost.“
„U Pešáka jsme vozili prkna na chatu, tak nás pohostil.“
Důvodů byla spousta, všechny vážné – jak odolat?
Zuzka porodila syna Jakuba, ale Jirka nepřestal. Domů se netlačil, k synkovi skoro nechodil.
„Proč se k němu nehlásíš, vždyť je tvůj?“ vyčítala mu.
„No ty přece říkáš, ať na něj nedýchám pivem,“ odpovídal.
„Tak přestaň pít! Už je to moc!“
Uběhlo osm let a Jirka pil skoro denně. Vyhodili ho z jedné práce, pak z druhé. Tchyně Alena to těžce nesla – měla Zuzku ráda a Zuzka také k ní chovala úctu.
„Zuzka se celé ty roky snaží, ale on nechce přestat. Každým rokem je to horší,“ svěřila se starší sestře.
„To neříkej, Aleno, je mi jí líto. Taková hodná ženská a matka…“
Další dva roky uběhly. Jakub chodil do třetí třídy. Zuzka táhla domácnost sama, Jirka nepracoval – alespoň tchyně občas přispěla a koupila vnukovi oblečení.
Jirka už ani zdaleka nepřipomínal toho pohledného chlapa, kterého si Zuzka brala. Polovina zubů pryč – zbyly po rvačkách a pádech. Vlasy řídly. A hlavně – necítil už nic. Ani k ženě, ani k synovi. Prostě nic.
„Zuzko, rozveď se s ním a vyhoď ho. Jak to můžeš snášet?“ říkaly jí matka, kolegyně, sousedky – všichni to viděli.
Ale Zuzka měla slabé srdce – litovala všechna toulavá zvířata, natož manžela. Jediné, na co myslela, byl Jakub. Syn viděl otce vždycky „jinde“, nevážil si ho, byli jen tak vedle sebe.
Rozhodla se: musí skončit. Oznámila to tchyni.
„Aleno, už nemůžu. Dám mu rozvod.“
„Zuzi, a co kdybychom ho zkusili léčit?“ maminka se bála o syna.
„Kolikrát už jste ho léčili? A co? Za chvíli zase to samé. Nechci, aby Jakub šel v jeho stopách. Radši ať ho nevidí.“
„Kam ale půjde? K nám. Bože, co tu zas bude…“ Alena si vzala do rukou hlavu.
Pravda byla, že Zuzka se rozhodla i proto, že se zamilovala do kolegy Tomáše. Tajila to hluboko v sobě. Nikdo netušil. Ani Tomáš.
Tomáš nastoupil do jejich firmy před pár měsíci. Zuzka ho na první pohled poznala – a srdce jí poskočila. Modrooký blonďák s krátkým sestřihem a upřímným úsměvem ji okouzlil. A ne jen ji. I další kolegyně zbystřily, když se dozvěděly, že je po rozvodu a přestěhoval se za otcem.
Tomáš byl sice osamělý čtyřicátník, ale k ženám se choval s respektem. I k těm, co mu nabízely schůzky. Vždycky se jen usmál:
„Dnes nemůžu, promiň, mám program.“
Některé ženy si kvůli tomu začaly pošušňávat, ale Tomáš to bral s klidem.
Zuzka podala na rozvod a řekla Jirkovi:
„Končíme. Ber si věci a jdi. Dvě tašky máš v předsíni.“
Jirka na ni jen tupě pohlédl, bez emocí. Vytáhl tašky a zmizel k rodičům.
„Vím, že jsem pro něj už roky nic neznamenala,“ přemítala. „Teď bude všechno jinak. Naučím se zase věřit a přijímat pozornost. Třeba se to jednou stane.“
A stalo se. Jednou po práci ji Tomáš zastavil:
„Zuzko, jdeš domů? Máš chvilku?“
„Jo, mám. Proč?“
„Chtěl bych tě pozvat na večeři. Jen tak si popovídáme. V práci se o sobě pořádně nic nedozvíme.“
„Dobrá,“ přikývla a usedla k němu do auta.
V kavárně bylo klidně. Objednali si.
„Zuzko, slyšel jsem, že jste se rozvedli,“ začal Tomáš.
„Ano. Trpělivost došla. Unavilo mě tahat všechno sama.“
„Možná tě překvapím, ale hned, jak jsem tě poprvé viděl, věděl jsem, že jsi moje osudová,“ řekl upřímně.
Zuzka se lekla – vyslovil přesně to, co cítila ona.
„Tomáši, já ani netušila…“
„Ale jednou mi připadlo, že to není jen tak.“ Usmál se. Ona zčervenala.
„To bylo poznat?“
„Pro toho, kdo chce vidět.“
Od té doby se stali párem. Samozřejmě kolegyně měly řeči – hlavě drzá Veronika:
„No to teda, tichá Zuzka přetáhla Tomáše! Jak to dokázala, když já…“
„Nevím,“ pokrčila rameny Zuzka. Nenechala se vyvést z míry.
Bývalý manžel ji neobtěžoval, nejvíc trpěla Alena.A když se Zuzka s Tomášem brali, i Alena tam stála s Jakubem po boku a usmívala se, protože věděla, že někdy musí špatné věci skončit, aby ty dobré mohly začít.
