Oznamili nám, že odjíždějí na dovolenou a nechali nám klíče od své chaty. Prý kdybychom chtěli na grilovačku na zahradě, nebo jestli chceme okopat záhony, které potřebují péči. Kdo ví, k čemu všemu se klíče od cizí chaty mohou ještě hodit?
Tentokrát byly klíče potřeba na „okopávání“. Vše bylo zaseto a vysazeno, takže bylo nutné čas od času rostliny opečovávat tím, že jsme vytrhávali plevel a obrývali keříky.
Před odjezdem nás varovali, že tam občas přijde nějaká potvora, a že ji máme nechat na pokoji a když tak nakrmit. S těmito záhadnými instrukcemi odjeli na dalekou dovolenou k moři.
Nejdřív mě překvapil tak podivný vztah se sousedem. Pokud je to potvora, proč bychom ji měli krmit? Ale přemýšlel jsem, že přátelé jsou dost laskaví a je možné, že někoho nebo něco krmili. Možná je to potvora, ale v jádru dobrák?
Nu, ať už je to jakkoli, musíme se postarat o zahradu. Jestli také o potvoru, uvidíme. Možná je tam jako hlídač?
Hned první večer se ukázala potvora. Po hovoru s nimi jsme zjistili, že je to opravdu ten samý tvor. Přesněji řečeno – Potvora. Protože „Potvora“ bylo jeho jméno.
Potvora dorazila přesně v osm hodin, prošla si zahradu a pak si sedla do kouta a začala pískat smutnou písničku. Písničku oklamaného a zklamaného tvora, která nás donutila zavolat a zjistit, co je to zač.
Ukázalo se, že Potvora je sysel, který pravidelně přicházel k nim na zahradu a unyle pískal ve snaze dostat něco k snědku.
Na otázku, kdo malého sysla pojmenoval tak hrdým a silným jménem, přátelé jen rozpačitě pokrčili rameny a říkali, že se tak představil sám.
Ať už to bylo jakkoliv, Potvora se každý den objevil a vypískal si něco k jídlu. Skoro jako nějaký kočující zpěvák, který si zpívá za jídlo.
Viděl jsem samozřejmě už sysly v přírodě a taky v pohádkách, ale takováhle setkání jsem nezažil. Možná, jako v tom vtipu, někdo mu nařídil, že “protože veverky nestačí pro každého, teď je řada na tobě.“
První večer jsme mu nasypali před zápraží hromadu semínek. Potvora, jak uviděl hromadu, přestal pískat a začal dychtivě sbírat slunečnicová semínka do pusy, snaže se vyhnout tomu, aby mu cokoliv vypadlo.
Zkušenost ukázala, že pro něj neexistoval pojem „příliš mnoho semínek“. Každou hromádku teleportoval někam do deseti minut. Vrací se s propadlými tvářemi, ale jakmile se do toho dá, tváře mu nabudou objemu, který by záviděla i Lucie Bílá.
Nebál se ničeho kromě jediné věci – že semínka jednou dojdou a pak by ztratil smysl života. Z tohoto důvodu je Potvora nechtěl nechat na zápraží příliš dlouho.
… Aby nás telefony nerušily, skládali jsme je na stolek na zahradě, kde byly vždy při ruce, když někdo zavolal.
… Potvora se objevil u zápraží se svou obvyklou dochvilností. Trochu podrážděně podrbal dřevěnou podlahu a zvědavě si přičichl k tlapě, než se zahloubaně posadil. Ten večer byla jeho nálada čistě lyrická. Rozeznal neviditelné noty a z hloubi srdce zanotoval svou „Píseň hladu“.
V tu chvíli zazvonil telefon, který ležel venku. Já byl mezitím uvnitř a díval se na televizi, tudíž jsem signál Potvory neslyšel. Zato jsem slyšel telefon.
Mezitím moje žena, která slyšela jak Potvoru, tak telefon, usoudila, že sysel je důležitější, a přisypala před ním další kupku semínek. Drzý muzikant se hned utišil a hrabal se v hromadě pro první dávku. Nestihl si ji ale vložit do úst. Jen co otevřel svou ústa, objevil jsem se na scéně a bez zbytečných řečí skočil přímo ze zápraží dolů. Pod sebou jsem měl pět schodů, ve chvíli kdy jsem pocítil, že vzduch nějak zhoustl a zmocnil se mě předtucha něčeho neobvyklého.
Potvoru také zachvátila předtucha něčeho zvláštního. Ale až po pár vteřinách. Do té doby má těžkopádná postava s rachotem přistála na desce, kde na druhém konci chlupaté zjevení chystalo si vychutnat zasloužené uznání.
Efekt houpačky byl úžasný. Potvora, stále s otevřenou pusou a plnýma, jako prodavačka na trhu, tlapkama semínek, překonal tíhovou sílu a majestátně vzlétl přímo nahoru a s nechápavým pískáním zmizel v nízkých mracích.
Spatřil jsem, jak je zvláštní, že syslové se dneska nějak rozletěli. Asi bude pršet.
…Země ho přivítala několik sekund poté. Kam mezitím zmizel a co viděl, nikdo nezjistil. Ale podle jeho širokých očí a rozčepýřeného ocasu to bylo něco velkého a hrozného. Když přistál na měkké zemi, jako zkušený lovec se bezhlučně vsunul pod zápraží a zmizel.
Před zápražím zůstala nepojata kupka semínek, jako symbol pomíjivosti umění.
– Už se nevrátí – padl jednomyslný verdikt. Ale kdo by se vrátil po neplánovaném výletu do stratosféry?
Najednou mě přepadl pocit smutku. Sedl jsem si vedle hromádky semínek. Ne, opravdu se nevrátí. Automaticky mi padlo oko na jedno velké semínko na vrcholu hromádky, uchopil jsem ho mezi prsty a hlasitě ho rozkřupl.
Pod zápraží se ozvalo rozhořčené písknutí. Tam, s roztaženými tlapkami jako sumo zápasník před duelem, stála Potvora a dívala se na mě zlobnýma, černýma očima. Očima mi řekl, že mi jeho semínka nedá. Ačkoliv jsem viděl, že měl o mně spoustu vlastních názorů.
Stále mě udivuje, kde se takhle syslové naučili taková slova!
