Touha po rodině a dětech mě přivedla téměř k žebrácké holi. A pak jsem potkal lásku svého života – cosplayera.
Nikdy nevycházím ven bez rtěnky – ani když jdu dolů vynést odpadky. „Musíš, protože nevíš, koho můžeš potkat,“ naučila mě moje bývalá kolegyně z prvního zaměstnání.
„Jo, jo, jo, koho bych mohla potkat u popelnice – maximálně nějakého klauna…,“ odpovídala jsem nedbale. Nepřestala mi však radit, jak ulovit muže, a ukázalo se, že měla pravdu.
Po letech jsem se nečekaně a pro sebe řídila pravidlem nechodit ven bez rtěnky, prostě se z toho stal zvyk.
Můj první manžel se na mě nalepil jen kvůli mým nádherným rtům broskvové barvy. Ale rozhodně lásku mého života přitahoval pohled na mě – ve starém tričku a vybledlých bermudách, s žabkami na nohou, dvěma taškami s harampádím v rukou, zacuchanými vlasy a čerstvou rtěnkou na rtech.
Ve dvanáct bez pěti v letní noci u kontejneru, a ne před mým blokem, ale o blok dál.
Tedy, já se v něm nehrabal, vynášel jsem po částech stavební odpad z rekonstrukce svého bytu, protože jsem si nemohl dovolit ten luxus platit za odvoz.
Rozhazoval jsem je po troškách na různá místa, aby nebyly nápadné mezi ostatním harampádím v kontejneru a aby nevážily tolik, že by je lidé z čistoty mohli vyhazovat svými náklaďáky.
“Mohu vám nějak pomoci, víko je zřejmě odklopené?” uslyšela jsem za sebou mužský hlas a vyděšeně jsem nadskočila. Pustila jsem rukojeť kontejneru, se kterým jsem zápasila, a v panice odhodila obálky. Už jsem se chystala přispěchat na pomoc, když jsem zakopla o cizí tašku, která zůstala ležet na zemi a která mi vyrazila dech. Vyletěla jsem dopředu a spadla mu přímo do náruče. “No, dál jsem se nedostala,” byla moje poslední střízlivá myšlenka.
Muži se však podařilo udržet mě na nohou a dál mě pevně svíral. Očividně jsem vypadala jako někdo, kdo každou chvíli omdlí. Chtěla jsem křičet, aby mě pustil, ale z úst mi nevyšel žádný zvuk, jen jsem pohybovala rty jako ryba na suchu.
“Klid, nic ti neudělám, neboj se, omlouvám se, že jsem tě takhle vyděsil….
Máš skvělou rtěnku!” Mluvila rychle, jako by se trochu bála, ale poslední věta nás obě vylekala.
To poslední, co jsem v tu chvíli čekala, bylo, že mě pochválí, ale zřejmě byl překvapený i sám ze sebe. Pustil mě a zasmál se. Vysoko, otevřeně, tak, jak se smějí muži. Pak se mi začal znovu omlouvat a nepřestával se usmívat. Stála jsem jako socha – tichá a nehybná.
Muž otevřel kontejner, šťouchl do něj klackem, nic se mu nelíbilo, pak zkontroloval můj odpad a otráveně ho hodil mezi ostatní. Mezitím jsem si ho stihl prohlédnout – nebyl ani špinavý, ani potřísněný, a to obíhal popelnice uprostřed noci…
Zvedl ze země tašku, která sice vypadala staře, ale pořád vypadala draze, a nabídl se, že mě doprovodí domů. “Pokud vám to ovšem nevadí,” dodal zdvořile. Tentokrát jsem překvapil sám sebe – kývl jsem na souhlas a vydali jsme se k mému domovu.
Celou dobu jsem mlčela – no, jen asi 4-5 minut, než jsme se vydali zkratkou k mému bloku.
U vchodu jsem se zastavila a on věděl, že jsme na místě.
“Sejdeme se zítra na stejném místě, ale dřív, třeba v sedm,” řekl neznámý, jako bychom se vraceli domů z rande, které si užil a chtěl si ho co nejdřív zopakovat.
“Dobře, ale když mi teď ukážeš, co máš v tašce,” opáčil jsem, jako bychom vyjednávali o obchodním kontraktu. “Ach, zklamu tě – je prázdná.” Uvnitř opravdu nic nebylo. “Zítra ti řeknu, co hledám v koši, protože dneska večer máš zjevně štěstí ty, a ne něco, co sbírám já.”
Tak jsem se seznámila se svým pláteníkem, který měl neobvyklou zálibu ve sbírání vyřazených starých fotografií, dopisů, pohlednic a papírů, kterých se lidé chtěli zbavit po ztrátě milované osoby, rozchodu, rozvodu.
Nebylo to nikterak snadné, od dob digitálních fotoaparátů a e-mailů jich nacházel čím dál méně, ale občas narazil na skutečné poklady. Zejména na jaře a v létě, kdy lidé vyklízeli i své sklepy a půdy.
Řekla jsem mu, že kdybych ho potkala dřív, dala bych mu jich celou hromadu – milovala jsem fotky a dopisy na papíře, takže jsem si je tiskla, ale po rozvodu jsem rituálně spálila i oddací list.
Vzpomněla jsem si však, že jsem si schovala fotku babičky ze svatby a maminčin křestní list, obojí už z tohoto světa odešlo, ale on si je odmítl vzít. “Sbírám jen památky, kterých se lidé chtějí zbavit,” vysvětlil mi ten šaškovský antikvář.
Naše procházky pokračovaly až do konce léta, kdy mi oznámil, že odchází.
Překvapilo mě to – vyprávěla jsem mu o sobě, o svém bývalém manželovi, který mě nejen opustil, ale dokázal mě připravit o místo a já teď musela žít v pronájmu, který mi sežral skoro celý plat.
O jeho lži, že si přál, abychom měli děti, stejně jako já, a ukázalo se, že jsem nemohla otěhotnět, protože byl na operaci, takže se nikdy nestal otcem. Bože, ani jsem nevěřila, že jsou mezi Bulhary takoví muži, všichni jsou machři, a on sobec mi to hrdě oznámil v den, kdy jsem dostala předvolání k rozvodu, aniž bych věděla, že podal papíry.
Vylila jsem si všechen svůj žal, zášť a ponížení na muže, s nímž jsem chodila po večerech kolem kontejnerů. Nakonec se ukázalo, že odchází, kam, proč, to jsem netušila. Našla jsem východisko, dokonalého posluchače, o němž jsem věděla jen to, co je jeho koníčkem. A jeho malé jméno – Emil. Jo, a že se mu líbí moje rtěnka.
Ten večer, když mi oznámil, že odjíždí, jsem zase zmlkla, jako když jsme se potkali poprvé. Tentokrát však ne ze strachu, že by mi udělal něco zlého, ale že už ho nikdy neuvidím.
O týden později jsem dostala poštou pohled.
Ne elektronickou, ale na adresu bloku, kde bydlím.
Otevřená pohlednice s krásným panoramatickým výhledem z mostů na Seině v Paříži. Zůstala venku u poštovních schránek, protože na ní stálo jen “Pro Milu”, žádné příjmení, ale číslo bloku a vchod byly správné a podpis “Emil, klaun antikvář” dokazoval, že je pro mě. Text zněl: “Doufám, že ho příští léto nenajdu v kontejneru před tebou.” A taky jsem si myslela, že je to pravda.
Jeho naděje se splnila, dnes je ta kartička zarámovaná a zdobí náš malý antikvariát ve městě zamilovaných. A není na prodej!
