Autobus poskakoval po výmolech. Řidič si sprostě nadával, když objížděl díry plné vody, obojčas dokonce vyjel na protisměr. V autobuse bylo pár lidí, všední den přeci jen.
Josef hleděl z okna na zčernalý sníh. Za chvíli roztaje a léto bude co by dup. Když autobus znovu nadskočil, řidič zase něco zanadával.
„Vždyť o kola můžu přijít!“
Konečně se před nimi objevila zeď hřbitova a za ní řady náhrobků.
Pokaždé, když sem přijel, Josefa přepadl tíživý pocit nevyhnutelnosti a pomíjivosti života. Představa, že jednou i on tady najde klid, nebyla zrovna příjemná. Nepřijel sem z vlastního popudu, ale z povinnosti. Tak se to prostě dělá – občas navštívit hroby blízkých ve správných dnech. Zahanbený svými myšlenkami hlasitě vzdychl.
Autobus zastavil před branou hřbitova. Dveře se s rachotem otevřely a pasažéři vystupovali, protahovali nohy. Všichni hned zamířili k řadám umělých květin podél zdi. Josef pomalu procházel kolem a hledal živé květiny. Pestrobarevné voskové květy mu přecházely před očima. Nakonec uviděl ženu s kbelíkem červených karafiátů.
Koupil čtyři a vešel na hřbitov. Cestičky byly plné louží. Snažil se je obcházet, ale i pod rozbředlým sněhem vedle cesty to žbluňkalo. Litoval, že si vzal staré zimní boty.
Došel téměř k lesu a zahýbil doleva. Hrob manželky našel hned podle křížku. „Měl bych už nechat udělat náhrobek. Nebo počkat? Ať syn pak rovnou udělá jeden pro nás oba?“ Kolem už žádné provizorní křížky nebyly. Rozhlédl se po městě mrtvých. Tolik nových hrobů přibylo od podzimu, kdy tu byl naposledy.
Překročil nízký plůtek a stoupl do sněhu, pošlapal ho, aby upevnil půdu. Cítil, že si přece jen promočil nohy.
„Ahoj, Aleno.“
Z oprýskaného rámečku u kříže se na něj usmívala manželka. Miloval tenhle snímek. Pamatoval si ji právě takhle, i když jí tady bylo jen šestatřicet.
Vzpomněl si na ten její den narozenin. Ráno utíkal pro květiny, a když se vrátil, Alena už byla vzhůru, ustrojená v nových šatech. Daroval jí zlaté náušnice. Hned si je nasadila a radostně se usmála. Stihl ten okamžik vyfotit. Jako by to bylo včera…
„Všechno nejlepší. Dneska by ti bylo šestapadesát.“ Josef se rozmýšlel, kam dát karafiáty.
Celý hrob byl pokrytý umělými květy zapíchnutými do země. Tyhle nevybledly, jako by je sem donesli včera.
Josef se sehnul, vytáhl ze sněhu jednu větvičku žlutých květů před křížem a zastrčil ji do sněhu v patě hrobu. Nahradil je karafiáty. Země byla zmrzlá, křehké stonky ji nepropíchnou, a sníh brzy roztaje, karafiáty stejně spadnou. Působily skromně vedle těch křiklavých umělých květů. Ale byly živé.
„Chybíš mi. Ale nemůžu sem chodit častějc. Promiň a nezlob se. Já bych si tenhle hrob zasloužil, ne ty. Jenže život to zařídil jinak…“
Mluvil dlouho, vykládal novinky, hleděl na portrét, dokud mu nohy neztuhly mrazem. Ticho občas přerušovalo krákání havranů. A to jen přidávalo na tísni.
„Už půjdu, Alenko. Vzal jsem si staré boty a namočil jsem nohy. A nemám kdo by mě pokáral. Přijdu po Velikonocích, až bude sucho. Tenkrát hrob upravím, přinesu novou fotku, stejnou. Jsi tu moc krásná. Odpusť mi všechno.“ Povzdechl si, překročil plůtek a bez ohlédnutí se vydal k bráně hřbitova.
Na zastávce už stálo několik čekajících. Když konečně nastoupil do autobusu, skoro neJosef si uvědomil, že život není o tom, co by bylo, kdyby, ale o tom, co z toho, co zbylo, dokážeme udělat dnes.
