Jana Novotná se otočila a zírala na mladou ženu, jejíž tvář jí připadala matně povědomá, ale nedokázala si vybavit proč.
Žena přikročila blíž, uklouzla na náledí, a Jana ji instinktivně chytla. V tu chvíli ji projelo poznání.
„Lucie? Lucie Dvořáková? To snad není možný! Odkud se tu bereš?“
„Šla jsem kolem školy a zdálo se mi, že tě poznávám. No tak… jak se máš? Pořád ta uspěchaná včelička? Odstěhovala ses a zmizela jako pára nad hrncem.“
„Zmizela? Volala jsem, ale tvé číslo bylo nedostupné…“
„Ztratila jsem telefon a… život mě prostě unášel. Ale co ty?“
„Poslyš, nebudeme stát na mrazu. Pojď k nám! Zítra máme menší posezení s přáteli. Přijdeš?“
„Ale… to bych ti přece jen překážela…“
„Nesmysl! Byly jsme kamarádky od školky. Tady máš adresu. Mimochodem… kde bydlíš?“
„V hotelu.“
„Přesuň se k nám! Máme třípokoják, koupili jsme ho nedávno.“
„Kdy? Promiň… to je profesionální deformace. Dělám realitku, haha. Firma mi platí hotel, takže díky.“
„Tak přijdeš?“
„Pokusím se. Jsem ráda, že tě vidím… Mimochodem, tvůj muž? Je to… nevím, jestli je to vhodné…“
„Samozřejmě, že mám manžela! Vzala jsem si Honzu!“
„Honzu? To není… ten z třinácté základky? Co bydlel ve tvém domě? Vzpomínáš? Vozil nás na kole, mě na rámu a tebe na nosiči?“
„Přesně! Už jsme spolu osm let. Máme dvě děti, Tomáška a Aničku. A ty?“
„Dobře, přijdu. Určitě.“
„Jsem tak ráda, že jsme se potkaly.“
Při večeři Jana, doma prostě Janča nebo maminka, sdělila Honzovi setkání s Lucií.
„Jakou Lucii?“
„Dvořákovou. Pamatuješ? Vozil jsi nás na kole. Já vždycky na rámu, ona na nosiči. Pak jsme ti blbě naletěly, haha, chtěly jsme střídání, aby to bylo fér. Ale tys pak vozil jen mě… Myslela jsem, že se Lucii něco zlomilo. Možná do tebe tehdy tajně byla zamilovaná… Dětství!“
„Hm. A proč ji zmiňuješ?“
„Potkala jsem ji.“
„V Praze? Co tu dělá?“
„Je tu na školení. Dělá v realitkach.“
„V realitách? Vždyť měla studovat něco jiného…“
„Nevím. Zítra se jí zeptám.“
„Zítra? Nezapomnělas, že přijdou Vaškovi?“
„Vím. Proto jsem Lucii pozvala.“
„Proč?!“
„Je to moje kamarádka z dětství! A tvoje taky!“
„Moje? Odkud?“
Jana učila na prvním stupni a děti ji zbožňovaly. Do práce chodila s radostí, ale dnes ji tížil podivný neklid. Proč? Všechno přece bylo v pořádku.
Po příchodu domů vařila s Honzou jako vždy, ale tíseň neustupovala. Chtělo se jí brečet. Proč?
Hosté dorazili v sedm. Jejich tříletý syn Václav, stejně starý jako Anička, pobavil všechny svými kecy. Pětiletý Tomáš se uzavřel v pokoji s pohádkami.
U stolu vládla zábava, až do zazvonění.
„Kdo to je?“ vyjekla Jana nervózně.
„Vždyť jsi pozvala tu svou… jak se jmenuje… Lucii,“ usmál se Honza.
Dveře otevřely průchod okouzlující ženě s lesklými vlasy a drahými parfémy.
„To jsi ty, kámo? Hmm…“
Lucie vplula do místnosti jako vítr, svlékla kabát a představila se hostům. Jana si všimla, jak Honza zbledl a jejich přítel Petr narovnal záda.
Celý večer Lucie zářila, zatímco Jana cítila, jak ji dusí nevysvětlitelná úzkost. Navíc „kamarádka“ neustále připomínala trapné historky z dětství, které Janu zesměšňovaly.
Na kuchyňském parapetu se Jana opřela o okno a zaslechala hlasy z balkonu:
„No vida, zlatíčko. Třípokoják, říkáš? Já se krčím v garsonce. Děti si pořizuješ, máš na ně, co? Tvoje ženuška je v peřince… Auto, oblečení… Chci tři sta tisíc měsíčně. Nebo…“
Jana vstoupila do obýváku s kamennou tváří.
„Jančo, co se děje?“ ptali se přátelé.
„Nic… Trochu mi není. Kde jsou ostatní?“
„Honza šel kouřit, Lucie taky…“
Když se pár vrátil, Lucie byla ještě hlasitější. Jana sotva vydržela do konce večírku.
„Tak co, holoubci?“ spustila Jana, jakmile zůstali sami. „Kdy jste mi to chtěli říct? Jestli se milujete, proč jsi se mnou, Honzo? Co ti dávám? Dědictví? Seber se a jdi za ní. Byt v hypotéce si vezměte. Já si s dětmi poradím.“
Lucie se zachechtala: „Na co bych ti ho brala? Tvoje ťuťuťu mi dluží. Za dítě.“
„Jaké dítě?!“
Honza se pokusil vysvětlit: „Po maturitě… Ten večírek u Marka… Opil jsem se. Ona tvrdila, že je těhotná. Chtěla, abych si ji vzal. Pak zmizela. Před pěti lety se vrátila a začala žádat výživné. Posílala fotky…“
„Jak se jmenuje váš syn?“ přerušila ho Jana.
„Aleš!“ / „Honzík!“ znělo současně.
„Dvojité jméno?“ Jana se zlověstně usmála. „Náhodou ne AAADRESÁŘ? Myslela jsem, že sbíráš fotky dětských herců. Luci, myslíš, že je idiot? Pět let sis vymýšlela a posílala upravené fotky?“
„Našli jste mě. Měla jsem tě potrestat za to, že jsi mi ho tenkrát sebrala. Sbohem.“
„Stůj!“ zablokovala jí Jana cestu. „Opravdu si myslíš, že odejdeš s penězi? Vrátíš každou korunu.“
„Soud by tě nepodpořil,“ zavrčela Lucie. „Nemáš důkazy. Půjčil bych si tě, ale jsi mdlá houska.“
Po jejím odchodu Jana s Honzou mlčeli.
„Proč jsi nic neřekl?“
„Bál jsem se tě ztratit.“
„Moderní muž a věřil bys, že se otěhotní za týden? Honzo…“
„Slibuju, žádná tajemství.“
Zatímco venku padal sníh, děti spokojeně oddychovaly ve svých postýlkách.
