Ne, její syn byl naživu a zdravý, všechno bylo v pořádku. Jen byl velmi zaneprázdněný prací, měl mladou ženu a rozhovory s matkou mu připadaly nudné… Měl ženu, přátele, kolegy…
Miloval svou matku, ale nikdy nenašel čas jí zavolat. Tak se to stává – nic strašného. A ona nebyla z těch, které by dotírali – proč ji rušit, když je všechno v pořádku?
Ale ona mu chyběla a cítila se smutná. Pracovala jako zdravotní sestra a starala se o děti. Děti měla velmi ráda. Večer se vracela domů a občas prohlížela staré fotografie svého syna, Jana.
Tiše s ním mluvila – taková matčiná zvláštnost. Každý večer se za něj modlila. Četla jeho zprávy – nebylo jich mnoho. Přání k 8. březnu a k narozeninám.
Byly také obrázky s přáním k Novému roku a Vánocům, uložené ve starém telefonu. „Drahá maminko, přeji ti štěstí, zdraví a mnoho let života!“ – to byly jeho zprávy.
A jednoho dne jí přece jen zavolala. Omluvila se, že ji ruší, a požádala ho, aby přijel – koupila mu dárek.
Byl překvapený: „Proč, mami? Mám všechno! Stejně jsem měl v plánu k tobě přijet, jen jsem neměl čas. Dobře, přijedu, samozřejmě, ne pro dárek, ale prostě tě navštívím!“
Opravu byl dobrý syn. Přišel po třech dnech večer na chvilku. Dokonce přinesl dort. Nešel dovnitř, jen jí podal dort: „To je pro tebe!“
A ona mu také dala dárek. On se až podivil! Byl to velmi drahý iPhone, téměř poslední model, který stál celé jmění.
Na něj šetřila celý rok. Nic pro sebe si nekupovala, šetřila na všechno a nakonec se jí podařilo koupit tento dárek pro jejího syna. Podala mu elegantní krabičku s telefonem a usmála se šťastně – byla velmi ráda, že Jan konečně přišel. Objala ho, políbila a podala mu dárek.
A pak tiše řekla, odpovídajíc na jeho překvapené slova: „To je pro tebe, Jane. Víš, trochu jsem onemocněla a brzy mě vezmou do nemocnice.“
„Občas mi zavolej, dobře? A když nebudeš moci zavolat, napiš mi. A když nebudeš moci napsat, alespoň pošli obrázek, dobře? A pokud to neuděláš, nic se neděje.“
„Pomyslela jsem si, že telefon máš vždycky v ruce. Tak když ho vezmeš, vzpomeneš si na mě. A to mi bude stačit. Jen budu vědoma toho, že si na mě stále vzpomínáš.“
Po týdnu už jí nebylo… A synovi zůstal ten drahý telefon, téměř poslední model. A pokaždé, když ho vzal do ruky, brečel.
Protože ji zřídka volal. Zřídka psal. Vždy si myslel, že je ještě hodně času, aby byli spolu.
Že vždycky může stisknout „maminka“ a uslyší její tichý, milý hlas. Stačilo najít její jméno v kontaktech a ona by to zvedla! Ještě bylo hodně času na rozhovory a zprávy…
Ale nebylo tolik času, jak si myslel. A pokud člověk nezavolá, nenapíše, nic nepožaduje a my pořád odkládáme volání nebo návštěvu – neznamená to, že ten člověk bude vždy na dosah.
Přijde den, kdy uslyšíme studenou, bezduchou odpověď: „Účastník není dostupný.“ I když budeme mít v ruce ten nejdražší a nejmodernější telefon…
