Maruško, zajdeš mi do krámu pro chleba? matčin rozostřený pohled byl zamlžený, oči se už dávno nedokázaly soustředit na drobnou sedmiletou holku, která v tu ránu hlasitě polkla při zmínce o chlebu.
Samozřejmě, maminko
Maruška poslušně čekala, až jí maminka podá pár korun. Za tyhle peníze jí prodavačka v místním večerce, teta Lída, vždycky s povzdechem prodala bochník chleba. Někdy jí navíc ještě do hladové ručky vtiskla mléčnou čokoládu nebo hrst bonbonů.
To je ale trápení, takové zlatíčko vyrůstá těm ochmelkům, lamentovala Lída za Maruškou, usrkávajíc instantní kávu.
Maruška se snažila nedýchat ten omamný vůně čerstvé křupavé kůrky a uháněla domů, co jí nohy stačily. Když byla hodná, maminka jí vždycky odtrhla kousek kůrky a nahoru jí položila dvě, tři tučné šproty z konzervy. Sladký olej kapající ze šprotů nasákl do střídky, a Maruška jedla pomalinku, po malých soustech, důkladně žvýkajíc svou jednoduchou pochoutku. Podle množství lahví na stole čekali dneska u rodičů návštěvu, a tak už s jiným jídlem počítat nemohla. Teď hlavně nenápadně zmizet z domu, nikomu se neplést do cesty, jinak by to mohlo špatně dopadnout. Minule ji táta uhodil tak silně, že ji dva dny bolela hlava a z nosu jí tekla krev.
Maruška vyšla z vchodu. Ještě jí zbyla čtvrtka chleba a celá šprota. Venku bylo ticho, přestože vlahé jarní počasí vábilo lidi ven. Sem tam hrála někde hudba, v kapse jí čekaly dvě čokoládové bonbóny na správnou chvíli. Bylo jí příjemně dneska bylo teplo bloudit ulicemi, a kdyby něco, mohla by se stavit za tetou Lídou, která by ji určitě pohostila kávou s mlékem a cukrem. Maruška se loudala, pozorujíc večerní okna a snila o tom, že by měla kamarádku. Pak by byla opravdu šťastná. Mohla by se někomu svěřovat, sdělovat sny, někdy jen mlčky chodit po městě, když domů nemohla. Ale tu ji zastavil tichý nářek, ozývající se z keřů u kontejnerů. Opřela se nad hromadu smradlavých hadrů. V roztrhané krabici od bot sedělo malé pruhované koťátko a tiše mňoukalo. Maruška k němu natáhla ruku, on si k ní přičichl, ucítil vůni šprota a hladově olizoval její prsty. Holka se rozesmála pod dotekem jeho drsného jazýčku.
Ty máš hlad, co? Koukej, co mám! slavnostně mu položila před čumáček celou šprota a zbytek chleba rychle strčila do pusy.
Tady, vezmi si. Jez.
Koťátko se vrhlo na dobrotu, hlasitě přitom příst a vrčelo, když se ho Maruška pokusila pohladit.
Neboj, hlavně nenasytej, já už taky vím, co je mít bolavé bříško, usmála se na svého nového kamaráda. A víš co? Půjdu tě vzít k sobě. Budu ti říkat Mourek a vždycky se s tebou rozdělím o jídlo.
Maruška pozvedla maličkého, jako peříčko lehkého tvorečka, a opatrně ho schovala pod bundu.
Žlutá světla lamp lemovala chodník, po kterém cupitala holka a veselo švitořila na kočičí hlavičku, která zvědavě vykukovala z výstřihu bundy.
***
Doma vládnul klid. Na stole zbyly jen prázdné lahve, špinavé talíře a přetékající popelník. Z kotle hučelo, hodiny bezstarostně tikaly. Maruška se sesula na židli a Mourek skončil na stole. Zvědavě očichával prázdnou sklenici.
Fuj, Mourku! To ne, to je hrozný svinstvo! Jestli bys to začal pít každý den, už bys nebyl můj kamarád! vmžiku ho zvedla a v objetí tiskla k sobě. Kocourek jen spokojeně příst, packami jí strkal do nosu, jako by říkal: Neboj, spolu to zvládneme!
Tu noc Maruška spala sladce. Zdály se jí krásné sny ochutnávala v nich banánovou zmrzlinu a třešňové buchty. Mourka se uvelebil u jejího boku a tiše příst ty svoje kočičí ukolébavky.
Ráno však táta uviděl kocoura a začal řvát, že tuhle potvoru už doma nechce vidět. Maminka kouřila další cigaretu a na hlavu si přikládala mokrý ručník. Chraplavým hlasem Marušku poprosila, ať kocoura radši odnese pryč.
Holka plakala hořké slzy, seděla s Mourečkem v náručí před domem. Netušila, kam by ho mohla dát, a u kontejneru ho nechat nechtěla ani za nic. Se slzami v očích zašla do sámošky za tetou Lídou. Vyprávěla jí, co se doma stalo, a zoufale prosila, jestli by si ho tam nemohly nechat. Slíbila, že za ním bude každý den chodit, starat se o něj, krmit ho a vychovávat. Dvě dobrosrdečné prodavačky jí nemohly odmítnout a Mourka nechaly v zázemí krámu. Vystlaly mu starý svetr a krmily ho z plastového kyblíku od majonézy.
Celé jaro a léto Maruška za Mourečkem běhala, i když za opět ukrojený krajíc chleba bývala doma zbita. Ale co na tom záleží, když má člověk opravdového kamaráda? Hodiny si povídala s kocourem, svěřovala mu vše, co ji napadlo. Mourek šplhal na její hubené kolena a slastně příst, mhouře svoje fialové oči. Teta Lída dávala zbytky jídla do mističky jednou se na kocoura zadívala, nemohla se nabažit:
Ježišmarjá, takovýho fešáka jsem nikdy neviděla! Podívej, Olgo, ty jeho oči! a obě ženy s obdivem hleděly do těch bezedných, vřelých očí.
K podzimu se Mourek stal pořádným frajerem. Velký huňatý kocour s pohádkovýma očima. Zákazníci ho chtěli adoptovat, ale nikdy k nikomu nešel věrně čekal na svou holčičku.
Jednoho dne Maruška zmizela na několik dní. Nepřišla si pro chleba, ani za Mourečkem. Teta Lída měla starost, jestli není nemocná. Nakonec přišla. Na bledých tvářích měla už žluté modřiny a na rtu nehezkou strup. Zvědavým pohledům prodavaček jen odsekla:
Spadla jsem.
Ale za krámem, v objetí s Mourečkem, šeptala kocourovi něco dlouho a usedavě. Usnula tam, semknutá ke kocourovi. Teta Lída ji opatrně přenesla na starý gauč v zázemí, přikryla dekou. Večer ještě volala Jindřichovi, místnímu policistovi, ale ten jen povzdech:
To bude těžký dokázat. S těmahle opilcema se nechci pouštět do sporu.
Lída brečela bylo jí Marušky neskutečně líto. Nikdy neměla svoje děti, ale po takové holčičce by toužila.
Mourek celý večer chodil kolem divanu a láskyplně Marušku očuchával, až nakonec zmizel. Maruška spala v krámu celou noc, nikdo ji nehledal.
Ráno ji teta Lída pohostila chlebem se sladkým čajem a poprosila, jestli pomůže s prodejem, než si vyřídí důležité věci. Maruška souhlasila, ráda byla v krámě, zatímco Lída s rozhodností mířila za jejími rodiči. Přede vchodem ji zastavil Jindřich.
Kam se ženeš, Lído? Máme tady vraždu, radši tam nechoď. Neviděla jsi náhodou včera v noci Anohovic holku?
Marušku? Kdo byl zavražděn? Lída vyděšeně vyhlédla na panelák.
Její rodiče. Asi se pobili s kumpány, teď hledáme tu malou. Myslíme, že ji někdo vzal.
Ne měla jsem ji v krámě, spala v zázemí, je v pořádku. Kdo to udělal?
Kdo ví, nejspíš se ožrali a podřízli navzájem. Hele, Lído, mohla bys malou nechat pár dní u sebe, než najdeme příbuzné, ať ji nedáváme do děcáku? Vždycky se pak objeví nějaká prateta.
Ano, samozřejmě, rozbušilo se jí srdce radostí. O rodiče Marušky jí nebylo líto.
Vrátila se šťastná do krámu. S Olgou se domluvily, že Marušce nic o smrti neřeknou, jenže maminka dovolila, aby chvíli bydlela u tety Lidy. Maruška byla nadšená a ptala se, jestli se naučí markovat zboží.
Od té chvíle se Mourek už nikdy neukázal. Holka ho volala, hledala u kontejnerů, ale kocour nepřišel. Miska zůstávala plná.
Teta Lída se o Marušku bála, děsila se dne, kdy ji budou chtít odvést. Nakonec se rozhodla zajít na úřad podat žádost o osvojení. Byla však odmítnuta svobodná, bez manžela, směnný provoz. Jí samotné bylo ze svého postavení úzko, ale za čas to zkusila znovu. Tak uplynuly dva měsíce. Maruška si na Lídu zvykla, naučila se vařit vajíčka, číst slabiky a uklízet, aby potěšila unavenou tetu.
Když 3. listopadu napadl první sníh, slavila Maruška osmé narozeniny. Sfoukla voskové svíčky na medovníku z obchodu a řekla Lídě:
Chci, abys byla vždycky moje máma a abychom spolu pořád byly! objala ji pevně kolem krku.
To bych si také moc přála, Maruško, zašeptala dojatá Lída.
Do dveří někdo zaklepal. Nikoho nečekaly. Na prahu stál pohledný mladý muž.
Dobrý den, jsem z oddělení sociálně-právní ochrany dětí z města Brna. Přišla mi vaše žádost a dokumenty, přijel jsem se osobně seznámit, podal ruku.
Vítám vás. Nečekali jsme hosta, pozvala ho Lída dál do kuchyně.
Dáte si čaj? Teto Lído, víte jaký jsem koupila s příchutí tropického ovoce. Takový jste určitě nikdy neměl, Maruška postavila před muže hrnek.
Díky. To je tvůj dort? usmál se.
Ano! Je mi už osm. Za rok jdu do školy, pyšně kývala hlavou.
Do školy se těšíš? A jak se ti tu líbí?
Moc, rozzářila se Maruška.
Ještě dlouho si povídali, jedli dort a pili ovocný čaj. Malá holka a zdvořilý muž v obleku. Lída je pozorovala s úsměvem, bylo jí teplo u srdce.
Musím bohužel jít, muž vstal a vytáhl složku dokumentů.
Tady, paní Lído, tyto papíry vezmete zítra na okresní soud, u sekretářky podáte žádost. Nebojte, vysvětlí vám to. Soud schválí osvojení a můžete si Marušku vzít.
Opravdu? Lída zaškobrtla, došly jí slova. Maruška objala muže a štěstím opakovala:
Děkuju! Děkuju! Děkuju!
Děkuji vám, zašeptala Lída, snažíc se zadržet slzy radosti.
Pečujte o ni, řekl ještě muž. Lída zůstala stát na místě ohromeně. Díval se na ni kocouříma, hlubokýma fialovýma očima, plnýma lásky a pochopení.
Ten den jsem se naučil, že ani v nejtěžších chvílích života by člověk neměl přestat doufat. Skutečná rodina totiž nemusí být ta, do které se narodíte, ale ta, kterou si vyberete svým srdcem.
